Bělorusko  10.5. – 18.5.2017

DSC 0574 3Když skončil Michalův BigYear v roce 2016, seděl jsem u krmítka na chalupě v Tažovicích a přemýšlel, co podniknout v dalším roce. Přilétající koňadry a modřinky ve mně vyvolávaly vzpomínky na tátu, který mě před více než čtyřiceti lety bral do lesa a na krmítku mě naučil poznávat první ptáky. Přitom vyprávěl i o vzácné sýkoře azurové. Vzpomínka se prolnula s informací, že nejbližší azurové sýkory žijí v Bělorusku. Mapy v chytrém telefonu mi řekly, že je to od tažovické chalupy „pouhých“ 1328 km.  Cesta za „azurkou“ začala.

Účastníci: Pavel Brandl, Michal Podhrázský (autor fotografií), Adéla Obračajová, Dzmitry „Dzima“ Vinčeuski

Belorusko

Praktické informace

Ptáci. Bělorusko je pro nás zajímavé zejména následujícími hnízdícími druhy, které se u nás vyskytují vzácně až výjimečně: sýkora azurová, rákosník ostřicový, rákosník pokřovní, konipas citronový, vodouš malý, bekasina větší, orel volavý, orlík krátkoprstý, anebo vůbec, jako puštík bradatý. Celá řada dalších druhů, které nejsou u nás zcela běžné, je v Bělorusku hojná, například: orel křiklavý, slavík tmavý, rybáci rodu Chlidonias, labuť zpěvná, tetřevovití. Naši hostitelé naopak jásali nad druhy, na které jsme si u nás již zvykli, jako je husice liščí, pisila či tenkozobec. Země je zajímavou směsicí vlivů severu (např. boreální sovy, potáplice severní, tetřevovití včetně bělokura, datlík tříprstý, morčák bílý), východu (např. konipas citronový, rákosník pokřovní, slavík tmavý, lejsek malý, sýkora azurová) a jihu (např. vlha, strakapoud jižní).

Vstup do země. Ke vstupu jsou nutná víza, režim jejich získání (který není úplně „user friendly“) je popsán na stránkách Běloruského velvyslanectví. Lze získat jednoduše pětidenní vízum při vstupu na letišti v Minsku, ale vzhledem k velikosti země pak máte na birding vlastně jen tři dny, což jednoznačně nestačí. Proto je lepší za 60 Eur získat víza na delší dobu na konzulátu v Praze Troji. Praktické tipy: k získání je třeba mít zdravotní pojištění u pojišťovny, kterou běloruská strana akceptuje. Je nutné mít na smlouvě vyznačeno teritoriální platnost „Bělorusko“, platnost „Evropa“ totiž konzulát neakceptuje, poměrně nás to potrápilo. Dále počítejte s časovým předstihem při podávání žádosti – konzulát sice víza vystavuje za 5 pracovních dní, ale vzhledem k značnému množství státních svátků jsme to nakonec zvládali tak tak, protože jsme žádost podávali cca dva týdny před odjezdem na přelomu dubna a května. Konzulární poplatek je třeba zaplatit ještě v den podání žádosti, a to pouze u ČSOB, a doručit o tom potvrzení na konzulát ještě během pracovních hodin. Pokud víza vyřizuje jeden člověk pro celou skupinu, musí mít k tomu od ostatních plnou moc.  Při překračování hranic se obrňte nekonečnou trpělivostí, asertivitou a připravte se na vysvětlování, např. k čemu je vám tolik dalekohledů. Přechod oběma směry zabral přes tři hodiny. Cizinci automaticky jedou přes červený kanál, nemohou tedy jet přes zelený kanál „nic k proclení“. Vyplňuje se celní prohlášení ve dvou kopiích, doporučuji věnovat mu pozornost, jednu kopii předkládáte při cestě zpět – uvádí se nejen zboží (tedy např. optika vč. váhy a výrobních čísel), ale i převážená měna a auto (včetně VIN) a na cestě zpět celníci vše kontrolují. Majitel auta musí předložit techničák (stačil malý, ale pro jistotu jsme měli oba) a zelenou kartu, pokud jedete cizím autem, je třeba plná moc od majitele k jeho užívání. Dále imigrační formulář, polovinu máte po celou dobu u sebe v pase a je nutno do něj při pobytu získat razítko o registraci – lze buď na policii (ale zabere to hodiny) anebo přespáním alespoň jednu noc v hotelu – hotel vyřídí registraci za vás. Celou dobu pohybu v celním prostoru máte ještě jeden malý formulářík s espézetkou a počtem osob v autě, ten na konci oražený všemi předchozími úředníky znamená konečné uzavření všech formalit. Celý proces je pro nás ne úplně snadno pochopitelný a znalost ruštiny významně pomůže. Po silnicích se doporučuje jezdit s mezinárodním řidičákem, nicméně Michal ho neměl a prošli jsme i kontrolou dopravní policie. Na dálnicích se platí mýto, systém BelToll má i webovky, ale moc jsme z nich nepochopili. Nakonec to bylo jednoduché – první benzinka za hranicí prodává elektronickou krabičku na čelní sklo, povinný minimální poplatek byl na 650 km – asi za 40 BYN + 50 BYN záloha na krabičku – tu vrátíte na stejné benzince cestou zpět a záloha se vám vrátí na účet, stejně jako „neprojeté“ mýtné. Po naší trase jsme ani zdaleka 650 km na dálnicích neujeli. Celkem jsme ujeli ze Dvora Králové a zpět téměř 3500km. Součástí povinné výbavy je v Bělorusku i hasicí přístroj, další informace jsou na stránkách našeho ústředního automotoklubu.

Cestujeme

Obecné. Země je velmi bezpečná, nechávali jsme všechno v autě, včetně stativáků, nikdy se nám z něj nic neztratilo. Všichni byli velmi přátelští a i pravidelné policejní kontroly (3 za 7 dní) byly korektní a policisté se omezili na kontrolu pasu, dokladů od auta a maximálně zběžný pohled do kufru auta. Bydleli jsme většinou v rodinách, 20 Euro na hlavu za nocleh a plnou penzi. Všude panovala typická východoslovanská pohostinnost, dokud nebyl stůl úplně pokrytý jídlem, tak hospodyně nosila na stůl. Zapíjí se obvykle čajem, březovou šťávou, často přijde na stůl i nezbytná vodka. Nakupovali jsme ve větších obchodech, všude akceptovali naše karty – vlastně jsme za celou dobu vůbec nepotřebovali hotovost (nyní je zaveden nový rubl BYN, v podstatě šlo o škrtnutí 4 nul starého rublu BYR), nicméně jsme se setkávali s bankomaty, takže by nebyl problém si hotovost vyzvednout. Nafta byla velmi levná (18 Kč), vzhledem ke státnímu monopolu všude stejně drahá. U pumpy musíte nejprve zaplatit, pak teprve obsluha pustí čerpadlo. Silnice jsou poloprázdné až úplně prázdné, leckde s nezpevněným povrchem, ale kromě rašeliniště Armany jsme projeli Michalovou Octavií všechno, i když někde krokem. Značení je leckdy nejasné, ztrácel se i náš průvodce a Michal bez znalosti azbuky byl úplně v koncích. Vše jsme ale projeli bez navigace, jen s mapou a Dzimou. Průvodcům jsme platili 50 Euro za den. Celá cesta nás vyšla ve třech lidech každého na necelých 14000 Kč. Je třeba mít na paměti, že v autě je vždy nejméně jeden, někdy ale i dva průvodci – takže i ve třech lidech bylo někdy cestování s úplně naloženým autem celkem náročné. Určitě by se dal podobný výlet podniknout i na vlastní pěst, ale bez znalosti místního know-how by se některé druhy hledaly velmi těžko (včetně „azurky“) a v případě puštíků bradatých si troufám říci, že by pravděpodobnost pozorování byla velmi nízká (i když jednoho jsme našli sami, nicméně po informaci, že se pták v okolí vyskytuje). Jeden trip report samostatně cestujících birdwatcherů je např. zde: https://www.cloudbirders.com/tripreport/repository/BERTRANDS_PolandBelarus_07_2014.pdf. Na Cloudbirders najdete i další tripreporty, obvykle skupin z cestovek specializovaných na birdwatching.

Tip do terénu  – Adéla před odjezdem viděla na internetu fotografie birdwatcherů v Bělorusku v holinkách. Bezmyšlenkovitě jsem přihodil do auta tenké broďáky, asi hlavně proto, že smotané zaberou málo místa. Celou cestu jsem si říkal, že budou zbytečné. Po celém dni stráveném v rašeliništi Almany jsem v duchu jásal, na rozdíl od Michala, který měl pouze krátké holiny, celkem neužitečné. Broďáky se uplatnily i v podmáčených lesích v okolí Telechany a ve Vygonošanském zapovedniku. Časové pásmo oproti ČR +1, zásuvky klasického typu.  Domluvíte se nejlépe rusky, v pohraničí běžně polsky,  angličtinou jen výjimečně.

Načasování. Druhá dekáda května byla velmi dobrá. Protahovali bahňáci (někdy může docházet ke koncentracím až 100-200 tisíc bojovníků na jednom místě!), rybáci rodu Chlidonias, přítomni už byli migranti z východu (konipas citronový, rákosník pokřovní), sýkory začínaly krmit. Dravci a sovy nicméně inkubovali snůšky, takže aktivita např. orlíků krátkoprstých a orlů volavých byla velmi nízká. Také sýkory azurové byly teprve na začátku krmení, nápadnější aktivitu by asi měly cca o deset dní později – vzhledem k tomu, že jsme měli informace o umístění konkrétních hnízd (v některých případech bylo hnízdo na stejném místě již třetí sezónu po sobě), nám to ale nevadilo. Počasí bylo většinou slunečné, v prvních dnech byly ale relativně nízké teploty (maxima okolo 12°C) a silný vítr, takže jsme vytáhli i kulichy, silné kalhoty a svetry. Závěr cesty se naopak odehrával již v počasí na kraťasy a sandály (teploty okolo 23°C), i když večery zůstaly po západu slunce velmi chladné. Nejen mokřady, ale i všechny lesy jsou plné miliard komárů a muchniček – pomohl repelent se složkou DEET, který jinak úspěšně používám v malarických oblastech. Asi by se hodila i síťka na obličej, ale nakonec vydrželi i ti, kteří nebyli na nálety komárů zvyklí.

Náš celkový dojem byl velmi příjemný – krajina byla plná ptáků, dravců na pastvinách, bahňáků, racků a vrubozobých na rozlitých mokřadech a rozlivech neregulovaných řek, všudypřítomní byli čápi bílí, kteří v některých vesnicích hnízdili v malých koloniích. Rozsáhlé úseky naší cesty procházely lesem, neudržovaným a s různou věkovou skladbou stromů, často podmáčeným. Nížinná rašeliniště či ostřicové mokřady a obrovská vnitrozemská rozlivová oblast řeky Pripjať s měkkým luhem pak představují biotopy, které jsme z naší středoevropské krajiny již dávno vyhnali.  Kolem silnic navíc neobtěžují billboardy a sídla jsou v noci dosud tmavá, bez světelného smogu jako u nás. Celkem jsme pozorovali 159 druhů ptáků (+ dva další druhy za hranicí v Polsku).

10.5.

Sraz máme ve Dvoře Králové, odjezd je plánovaný na poledne. Celé dopoledne ale zoufale nestíhám, ještě se vracím domů pro zapomenuté doklady a tak nakonec ze Dvora vyjíždíme až ve tři. Ukazuje se, že Michal nemá mezinárodní řidičák. Jinak snad máme vše, ještě se zastavujeme u jednoho chovatele ptáků, ve směnárně a pak okolo čtvrté konečně definitivně vyrážíme. V deset zajíždíme za Varšavou k motelu za drobného deště.

11.5. Biebrza (PL), Aziory

Po snídani pokračujeme směr  Bělorusko, počasí se zlepšuje a tak zajíždíme do Goniadzu k Biebrze. Vidím její neregulovanou rozlitou nivu poprvé v životě a žasnu. Všude stojí volavky popelavé a bílé, prolétají hejnka bojovníků. Všímám si v dálce lovících rybáků nad lagunkami s plovoucí vegetací, za pomoci navigace k nim nacházíme cestu. Jsou to převážně rybáci bělokřídlí, stovky, těžko odhadnout kolik vlastně – snad okolo 500. Mezi nimi loví několik rybáků bahenních a ojedinělý rybák černý. Na hromádkách hlíny tančí bojovníci, u lesa chodí jeřáb. Ptáci jsou všude nad zamokřenou loukou, mám pocit, že těžko v Bělorusku uvidíme něco lepšího a chce se mi u Biebrzy zůstat. To ještě netuším, co nás v následujícím týdnu čeká. Hledáme hraniční přechod za obcí Lipsk, který nám ukazuje naše mapa. Nacházíme jen prašnou cestu, zákaz vjezdu a pohraniční pásmo se strážní věží. Po prašných cestách se vracíme zpět na hlavní z Bialystoku do Grodna, cestou potkáváme dudka, jeřába a strnady luční. Když u jednoho zastavíme, zpívá ze sousedních keřů strnad zahradní.

Po tříhodinovém martýriu na přechodu v Kužnici vyjíždíme do Grodna. Přidává se k nám Dzima a ještě v podvečer přijíždíme na první lokalitu, do přírodní rezervace Aziory. Poprvé se naše oktávka utkává s nezpevněnými cestami, Michal skřípe zuby a ještě netuší, že se mu podobná jízda stane denním chlebem. Po průjezdu převážně borovým lesem vyjíždíme na rozsáhlé louky obklopené lesem. Louky, které se táhnou v délce asi šesti kilometrů,  jsou meliorované, voda je svedená do rovných kanálů. Přesto je plocha plná života – kromě několika lišek pozorujeme i řadu dravců – motáka lužního (tento druh nás pak provázel prakticky denně na řadě lokalit), káně lesní a prvního orla křiklavého. Samec se světlou hlavou pochoduje v trávě, zanedlouho nacházíme i větší samici. Za nimi postává čáp černý a jeřáb. Naši pozornost ale přitahuje skupina zvířat, která stojí u lesa – zubři evropští. V rezervaci jich žije okolo dvou set. V rezervaci se přitom normálně hospodaří, louky se kosí a v lese těží dřevo, ani místní obyvatelé nemají se zubry problémy. Stádečko 27 krav s telaty stojí u lesa, při pokusu o přiblížení na vzdálenost pod 200m zvedají hlavy, pozorují nás a nakonec zabíhají zpět do porostu. Na okrajích luk se ale vynořují další skupinky, za večer napočítáme postupně 64 zvířat. Orli křiklaví popolétají po louce a pak se páří na zemi přímo před našimi stativáky. Slunce zapadá, ve večerním šeru se přetlačují dva malí zubří býčci a okolo nich splývají s pastvinou siluety dospělých krav. Při odjezdu si ještě všímáme aktivity bobrů v odvodňovacích kanálech. Příjezd se skutečně vydařil – a tohle se bude opakovat prakticky každý den, alespoň jeden zážitek se zvířaty jak z dokumentu BBC. Po pozdní večeři nás Dzima nechává v hotelu, je půlnoc a z Michala vypadne jedna z památných vět našeho výletu „Já jsem se nejvíc bál, že nás ještě požene na toho dumetora…“. Dávám nezbytné „spací“ pivko a v jednu konečně usínáme.

Aziory zapovednik

12.5. Niva řek Svislač a Němen, okolí obce Jarmoliči

Dopoledne prozkoumáváme mokřad nivy řeky Svislač za obcí Jarmoliči. Táhne se zhruba v délce dvou kilometrů po obou stranách silnice. Frekvence vozidel je relativně malá (později zjišťujeme, že šlo možná o nejhustší provoz během naší cesty) a tak pohodlně pozorujeme z nadhledu z náspu silnice. V mokřadu je řada kachen (březňačky, kopřivky, lžičáci, oba druhy čírek, chocholačky a poláci velcí), roháčů a potápek černokrkých. Na každé straně silnice hnízdí jeden pár labutí zpěvných, malé skupiny nehnízdících ptáků přeletují nad zadní části mokřadu. Trochu lituji, že jsme se nedostali k labutím blíže. Na hladině je i několik desítek labutí velkých a jedna husa běločelá. Ozývají se rákosníci velcí, strnadi rákosní a konipasi luční. Na uschlém stromě sedí orel mořský. Největší masu ptáků a ptačích hlasů ale tvoří kolonie racků chechtavých a rybáků bahenních, kteří hnízdí v potopeném porostu přesliček na okraji hnízdiště racků. Brzo se naučíme jejich typické „nastydlé“ hlasy. Na ostrůvku uprostřed mokřadu se tetelí hnědá masa ptáků, v první chvíli je mám za čírky anebo březňačky. Pohled dalekohledem ale prozradí, že jde o nahloučené bojovníky, odhadem nejméně 500 jedinců. Řada samců je vybarvená, ani jeden límec není stejný. Fouká ostrý vítr, natahuju kulicha, ale Dzima to nevzdává a hledá hnízdící potápku rudokrkou. Nakonec ji nachází přímo před námi v přesličkách před orobincem.  Potápka ve svatebním šatě přímo září, je s podivem, že jsme si jí nevšimli dříve. Životem pulsující mokřad několikrát vyvolává otázku „Máme něco srovnatelného u nás doma“? Budeme si jí klást u neregulovaných řek Běloruska ještě mnohokrát.

Svislac

Sousedící luční poldry přináší kromě běžných pochopů a motáků lužních také samici pilicha, několik párů či čtveřic jeřábů a rozlitiny s desítkami racků, kachen a bahňáků. Poprvé se objevují hvízdáci, ostralky, rackové bouřní a břehouši černoocasí. U blízké farmy žije uprchlé stádečko 22 jelenů sika, místní je berou jako zajímavé zpestření lokální fauny a náš striktně odmítavý postoj je zprvu zaráží. Stromy v kanálech podél cesty opět ukazují na silnou aktivitu bobrů.

Přesouváme se na malou soustavu rybníků v okolí. Na prvním není prakticky nic, druhý je vypuštěný a na bahnech jsou nepočetní kulíci říční, jespáci šedí, běžné druhy vodoušů, ale také jedna husa polní sensu stricto. Dzima jásá nad dvěma samci husice liščí, samice, která byla na lokalitě donedávna přítomná, by mohla sedět na hnízdě – pro nás už běžný stav, pro Bělorusko novinka. Ozývá se moudivláček, rákosníci velcí a proužkovaní a podél břehu posedávají všude hojní bramborníčci hnědí – námi přejmenovaní na  „little potato birds“. Mezi rybáky obecnými nachází Michal rybáka malého, druhý do páru je objeven vzápětí. Jeden z páru loví přímo před námi a na bahně sedícímu partnerovi pak nabízí rybičku. V mělké vodě stojí dvě labutě zpěvné a čistí si peří, tentokrát je moje touha po estetice ukojena, protože ve stativáku se mi labuť taktak vejde do zorného pole. Na řepce se pasou labutě velké, pro Bělorusko nový fenomén, který začal zhruba před třema lety – do té doby všechny labutě na polích byly labutě zpěvné, popřípadě malé, ale nikdy labutě velké. Dzima nás ještě bere k řece Němen a přehradním nádržím, ptactvo je tu podstatně chudší, ale ostrozraká Adélka nachází na druhém břehu hned tři samce žluvy hajní na jednom holém stromě. Na strmém břehu patnáct metrů nad hladinou řeky jsou jabloně poražené a okousané bobrem!  Kolonie kvíčal útočí na straky, na hladině další nádrže plavou také tři páry morčáků velkých a ve vzduchu loví rackové malí a rybáci černí.

Nakonec se přesouváme na zahrádku Dzimových přátel, už jsme tu obědvali a i během jídla je co poslouchat a pozorovat. Na třešni zpívá pěnice vlašská, ze sousední zahrady se ozve hýl rudý, krutihlav a z několika míst slyšíme slavíky tmavé. Po několika dnech a desítkách zpívajících samců si kladu otázku, jak jsem mohl někdy hloubat nad slavíky zpívajícími u nás. Zpěv „tmaváka“, alespoň v Bělorusku, se mi zdá úplně charakteristický. Když přes zahradu přelétne kos, nevěnuju mu pozornost. Vzápětí se od Dzimy dozvídám, že synantropní kosi jsou v oblasti výjimkou a že drtivá většina populace se dosud chová jako lesní ptáci.

Po večeři jsme už značně unavení, ale tentokrát dojde na včera neuskutečněného „dumetora“. Jedeme s Dzimou zpět do Grodna, vysvětluje  nám, že rákosníci pokřovní zpívají přímo na březích řeky Němen. Zpívají prakticky výhradně po západu slunce, takže nezbývá, než odepsat další možnost, jak se vyspat. Stojíme na nábřeží nad městskou pláží, kolem nás hlaholí skupinky výrostků, do zapadajícího slunce zpívá pěnice pokřovní, pak už jen červenka a v úplné tmě se rozléhají sóla slavíků tmavých. Rákosníci (na lokalitě údajně nejméně tři samci) zarytě mlčí. Je zima, nakonec opouštíme lokalitu bez úspěchu. Jak nám později Dzima napsal, slyšel jednoho samce šedesát metrů od místa, kde jsme stáli, přesně v den našeho odjezdu z Běloruska. Po 30 kilometrech nocí a jedné silniční kontrole nás vítá zděnými kamny vytopená dřevěnka, tekutý bůh Radegast a konečně můžeme spát. Tedy ne tak docela – na Michala je postel krátká a tak se stěhuje dobrovolně na podlahu. Mně zase vzbudí noční esemska rozjuchaného kolegy Jaroslava, který právě za Plzní chytil výrečka… Inu, nelze sedět najednou na dvou židlích, výreček bude muset počkat.

13.5. Bělověžskaja pušča, ostřicový mokřad Dzikoje, Zalessie, Kliepačy

Dzikoe

Běloruská Bělověžskaja pušča navazuje na polský Bělověžský prales. Slovem pušča označují v Bělorusku nepěstovaný les - stromová skladba je skutečně věkově různorodá, v porostu dominuje borovice, ale přímísena je i celá řada dalších dřevin. Porosty jsou podmáčené, když se do nich později vydáme, tak se poprvé setkáváme s eskadrami muchniček a komárů. Průvodce nám ale nejprve ukazuje místo, na kterém je možné setkat se s puštíkem bradatým. K našemu překvapení jde o okolí autobusové zastávky uprostřed ostřicových mokřadů, luk a lesů. Puštík v letošním roce nehnízdí a na teritoriu se vyskytuje osamělý samec.  Je dopoledne a tak není velké překvapení, že sovu nenacházíme. Potají si říkám „sova neexistuje“ a vzpomínám na trip report Holanďanů, kteří „baradatku“ marně hledali několik dní. Nevěřícně říkám, že bych severskou sovu hledal v lese a ne na louce u autobusu, načež se mi dostává poučení, že „baradatka“ potřebuje les jen jako hnízdní příležitost a jinak je závislá právě na ostřicových loukách, kde loví hraboše mokřadní. Ostřicový porost mokřadu Dzikoje vypadá jako zajímavější lokalita. Je tu jedna z mála běloruských pozorovatelen a tak ji okupujeme po většinu dne. Dopoledne se zastřeně ozve rákosník ostřicový, který zareaguje i na hlasovou provokaci, ale hlavně slyšíme rákosníky proužkované a strnady rákosní. Jinak se nad močálem pohybuje jen orel mořský.  Přejíždíme proto k blízkým úhorům u vesnice Kliepačy a tady se objevuje jeden dravec za druhým a mezi nimi hned několik orlů křiklavých. Jeden z nich je větší, tmavý, chybí nám zkušenost z terénu a tak do konce výletu diskutujeme o tom, zda šlo o orla volavého. Odpoledne zkoušíme procházet les, ale kromě komárů a běžných druhů pěvců (budníček lesní, b. větší, parukářka, kos, pěnkava, červenka) nenacházíme nic zajímavějšího. Michal s Adélou si jsou na jednom místě prakticky jistí, že slyšeli jeřábka, ale průvodci s vábničkou se ho nedaří vyprovokovat. Pozdě odpoledne už opět sedíme na pozorovatelně u močálu. Přímo před námi chodí pár jeřábů s dvěma rezavými kuřaty, Dzima vtipkuje o natáčení dokumentu pro BBC, každý rodič si vodí jedno kuře a zobákem mu nabízí potravu. Kuřátka jsou tak malá, že většinou úplně mizí v porostu ostřice. Po dvou hodinách na mně jde únava, jen Adélka stále svým sokolím okem pozoruje okolí. Najednou se ozývá, že našla hodně žlutého konipasa. Rychlá kontrola a před námi na keři se ve větru pohupuje samec konipasa citronového.  Po chvíli přelétá dál, napadá straku a přidává se k němu nenápadná šedá samice. Dzima vysvětluje, že rákosník ostřicový zpívá hodinu před a hodinu po západu slunce. Přidává historku o tom, jak současná běloruská hnízdiště diagnostikovali němečtí ornitologové pomoci porovnání satelitních snímků biotopu známých populací a ostřicových mokřadů v Bělorusku. Při společné expedici pak domácí ornitologové prolézali močál od ranního kuropění a před polednem přinesli zprávu o tom, že tu žádní ostřicoví rákosníci nejsou. Němci jen překvapeně vyhrkli, že je třeba počkat do večera a pak se skutečně začali ostřičáci zřetelně ozývat, aniž by bylo nutné se trmácet mokřadem. Kdoví, kolik je na příběhu pravdy, ale nám se skutečně začali rákosníci ostřicoví ozývat okolo sedmé. Konečně slyším na živo hlas, který tak často přehráváme při srpnových a zářijových odchytech z „kostky“ či „kufříčku“. Rákosníci jsou ale poměrně daleko a tak je nemůžeme zprvu nalézt. Nakonec je to zase Adéla, která nachází zpívajícího samce na nízkém keříčku uprostřed ostřic. Ve stativáku už je to docela slušný pohled a tak opouštíme místo spokojeni. Kdoví, jak dlouho se tu ještě bude rákosníkům dařit – mokřad už dávno není ručně kosený a tak se v něm stále více a více roztahují vrbové keře. Je večer a jedeme podruhé zkontrolovat „zastávkovou“ sovu. Už když se blížíme k místu, vidíme přijíždět v protisměru našeho hostitele Sergeje, který mává z okna auta. Zastavujeme na zastávce, rychlý pohled vlevo přes louku a světe zboř se! - na malé borovičce na okraji louky sedí obrovský světle šedý pták a upřeně pozoruje trávu pod sebou. Rychle stavíme stativáky, puštík si nás vůbec nevšímá. Do podvečerního ticha se ozývají ptačí hlasy. Ještě úplně nevěřím, že vidím živého puštíka bradatého v přírodě a začínám rozplétat hlasy z okolí. Povědomé kvákání – ale to je přece chřástal malý? K němu se z mokřadu začne „bičem“ ozývat chřástal kropenatý a z louky do toho křičí chřástal polní, to vše najednou, jako bych hrál svojí směs na odchyt chřástalů. Jsem poražen na hlavu, domácí měli tentokrát pravdu, „baradatka“ si opravdu zaslouží název puštík „mokřadní“. Pokoušíme se přijít blíže, ale puštík zareaguje na něco před sebou a tiše se spustí do porostu. Odjíždíme do srubu zcela naplněni dojmy a na oslavu „lifera“ padne půl láhve naší třešňovice. Hostitel chce recept a my se jen smějeme.

 14.5. Zalessie, Telechany

Ráno po snídani, kdy přidáváme na list „běžné“ druhy – např. modřinku, kterou jsme za celou dobu viděli jen třikrát, se rozhodujeme ještě jednou zkontrolovat „soví zastávku“.  Včera ale není dnes a sova je pryč. Odjíždíme směr Telechany a Adéla najednou při cestě lesem zavolá „Puštík, stůj!“. Couváme asi sto metrů a skutečně, dobrých dvacet třicet metrů od krajnice do lesa sedí „naše“ sova. Adélčino sokolí oko už snad nikoho nepřekvapuje. Sova sedí u kmenu borovice, na slunci a loví. Vyhážeme stativáky přímo na silnici, stejně tu nic nejezdí a pak se po několika minutách plížíme k sově. Ta si nás opět vůbec nevšímá, přeletuje mezi kmeny a loví dál. Otevřené rozkrámované auto je zapomenuté na silnici a my brouzdáme lesem se sovou. Ta se občas dívá naším směrem uhrančivým pohledem žlutých očí a ve stativáku jasně vidím krví potřísněný zobák. Nakonec je stativák zbytečný, puštík bradatý sedí 15-20 metrů od nás. Když přeletuje mezi stromy, je až neuvěřitelné, jak se velký pták pohybuje tiše. Po půl hodině lovící sovu opouštíme a vracíme se k autu. Tohle blízké setkání asi nikdo z nás nečekal.

Baradatka

Pokračujeme na východ, směrem k rybniční soustavě Palessie.  Hladiny jsou relativně prázdné, ale objevují se některé nové druhy, jako třeba hoholi severní. Přelétají rybáci obecní, kormoráni a velcí rackové, pravděpodobně bělohlaví. S Michalem po chvíli jen lenošíme a užíváme teplo, které se nám dosud vyhýbalo, posloucháme rákosníky velké a obecné a opět všudypřítomné slavíky tmavé. Jen Adélka neúnavně skenuje hladinu a nachází potáplici severní ve svatebním šatě. V úzkých pruzích rákosu stojí volavky bílé, které v Bělorusku prodělávají expanzi a na řadě míst hnízdí. Na posledním rybníce buká bukač. Nic mimořádného, ale i tak byla zastávka příjemná. Odpoledne už dorážíme do městečka Telechany, vítá nás Saša a tchoř tmavý, chycený ve sklopci. Po obědě vyrážíme do zamokřených lesů, první zastávkou je hnízdní podložka, ze které na nás koukají mladí kalousi ušatí. Dále jedeme po lesních cestách, po zaparkování natahujeme holinky a vzhůru mezi muchničky a komáry! Čekal jsem dlouhý výšlap, ale už po několika stech metrech zastavujeme na lesní pěšině mezi borovicemi a borůvčím. Lesník nám ukazuje hned vedle cesty nevysoko nad zemí malé dravčí hnízdo na borovici, u kterého si není jistý determinací obyvatele. Přikládáme dalekohledy k očím, přes okraj hnízda trčí ocas, co by to tak mohlo být? Velikost, široký terminální a slabší subterminální pruh, stejně jako vypadlá letka pod hnízdem nás nenechávají na pochybách – stojíme pod orlíkem krátkoprstým! Tiše opouštíme lokalitu a přesouváme se zhruba o pouhých 100 metrů – tam pro změnu přes okraj loňského hnízda orla křiklavého vykukuje hlava samice puštíka bradatého. V hnízdě jsou dvě mláďata a samici je třeba okroužkovat – Saša bere stupačky a sune se po bříze do výšky asi 14 metrů. Samice na hnízdě nevydrží a přelétne do blízkých borovic. Když se Saša přiblíží pod hnízdo, samice vystartuje a uštědří mu slušnou ránu. Stojíme opodál a nevěřícně sledujeme odchyt „baradatky“.  Samice puštíka vždy poodlétá, klape zobákem, kroužkovatel ji provokuje pohyby pod hnízdem k útoku. Sova ho vždy zaměří, tiše se zhoupne z posedu a při průletu pod hnízdem udeří. Dává si při tom ale veliký pozor a tak se jí vždy podaří vyhnout se jediné volné ruce, kterou lesník zavěšený na kmeni má. Celá situace se opakuje celkem sedmkrát, ale nakonec Saša přiznává porážku a sestupuje dolů. Ačkoli tato metodika vypadá těžko uvěřitelně, bylo díky ní okroužkováno přes 100 puštíků bradatých. Odcházíme borůvčím, kolem se ozývají budníčci lesní, šoupálci dlouhoprstí, brhlík, pěnkavy a linduška lesní. Překvapivě mi chybí hlasy sýkor.

Krouzkovani

V podvečer zajíždíme k přírodní bažině s březovým lesem mezi meliorovanými lučními poldry. Ve vesnici pozorujeme chocholouše, podél melioračních kanálů je spousta stop po činnosti bobrů. Březový močál a plavba po něm s kulisou miliardy komárů je předehra pro večer. Na mrtvou břízu usedá orel mořský, nad močálem tokají bekasiny otavní a pro nás ve zcela netypickém prostředí (ne naposled) proletí strakapoud bělohřbetý. Stmívá se a my opouštíme loďku a přejíždíme asi kilometr po loukách, plašíme při tom několik čápů černých. Opět jdeme do holin a po nahrubo spasené trávě a sítině klopýtáme šerem k místu, které vypadá stejně jako ostatní, ale pro průvodce je zcela specifické. Zastavuje a upozorňuje nás na typický hlas, který znám dobře z nahrávek, ale nikdy jsem se s ním nesetkal na živo – před námi „zpívají“ bekasiny větší. Hlasy jsou slyšet dobře na sto metrů, jdeme blíž, Adélka vidí prvního kohoutka, snažím se ho najít v šeru stativákem, ale brzo je zcela zbytečný, protože přicházíme přímo k tokaništi. Nejbližší kohoutci jsou snad deset metrů od nás. Celkem jich v trávě bude okolo třiceti. Testosteronem nabuzení samečci se vůbec nenechají rušit naší přítomností, přebíhají trávou jako myši a na plochách s nejkratším porostem se zastavují, aniž by reagovali na světlo baterky.  Vždy se vypnou do výšky, nafouknou a pak prudce rozevřou křídla. Na závěr roztáhnou bílá rýdovací pera a vytáhnou krk šikmo dopředu. Někdy se dvojice kohoutků pere, vyskakují z trávy a divoce na sebe útočí. Ještě před hodinou jsem se klepal zimou, ale teď bych venku vydržel nekonečně. Na cestě si hrají úplně malá liščata, v kanále by se dal jistě najít bobr, Dzima zahlédne letícího výra. Bohužel je čas se vrátit domů, i tak jdeme s obligátním Radegastem zase spát o půlnoci.

Telechany

15.5. přesun do Turova

Dnes cestujeme do nejvzdálenějšího bodu naší cesty, městečka Turov. Po cestě si všímám zaplavené louky s množstvím ptáků, prosím Michala, aby zastavil. Na rozlitinách vibruje těžko uvěřitelné hejno jespáků bojovných, je jich odhadem nejméně 1500, možná ale i přes 2000. V hlubší vodě plavou jako lyskonozi, na mělčinách samci tokají a variace opeření límců se zdají nevyčerpatelné.  S nimi postávají vodouši rudonozí, čejky, ozývá se potápka malá a z trávy trčí krk labutě zpěvné. Najednou se celé hejno prudce zvedne, jsem si jistý, že někde okolo musí být sokol a je to tak, za chvíli prolétá kolem nás. Popojíždíme k rybchozu Bielaje. První rybníky moc slibně nevypadají, pás rákosin je úzký, prorostlý ostružiníkem a místy vypálený, navíc je už pěkné horko. Další rybníky ale vydávají svůj poklad – objevujeme další a další páry i skupinky morčáků bílých, kteří zde jako na jediné lokalitě v Bělorusku hnízdí na jižním limitu svého areálu. Michal odhaluje rozdíl mezi našimi rybníky zakalenými činností kaprů a zcela průhlednou vodou rybníků v Bielaje. Porosty jsou už více tvořeny orobincem, ozývají se rákosníci velcí, bukač, jeřábi, proletí čáp černý a labuť zpěvná. Na stromech na hrázi zpívá morčákům pěnice vlašská a přeletuje ťuhýk obecný. Na ostrůvcích pozorujeme skupinky racků, jsou mezi nimi rackové bouřní, jeden na hnízdě, dále zjevní mladí rackové bělohlaví a pak také pro mne neurčitelný adultní velký racek se světlým pláštíkem, letkami s drobnými bílými skvrnkami na koncích, výrazným zobákem a růžovýma nohama. Pták je výrazně větší než okolní cachinnansové, pro Dzimu je to argentatus, já v něm vidím spíše michahellise, čert se v nich vyznej.

Bjeljaje

Znovu pokračujeme autem a blížíme se k Turovu. Dzima nás upozorňuje, že pokud Poláci říkají Biebrze „polská Amazonie“, tak jen proto, že neviděli nivu řeky Pripjať. U obce Borki najíždíme na násep a most, který vede napříč nivou. Cesta po náspu je 3,5 km dlouhá... Doma při pohledu do mapy zjišťuji, že chaos meandrů, jezer a slepých ramen s měkkým luhem se táhne v délce nejméně 160 km! Nestačím zírat a vzpomínám na zbytečky lužního lesa, které jsme nechali žít u nás. I tady, jako snad všude v povodí velkých řek, existuje plán jak svést koryto do kanálu a umožnit plavbu mezi Baltským a Černým mořem. Megalomani, kteří si chtějí podrobit planetu, bohužel stále nevymřeli. Michal chce zajet k vodě a Dzima se směje, že více ptáků uvidíme rozhodně přímo ve městě. Opravdu, na zamokřených loukách a březích přímo vedle centrálního náměstí pozorujeme skrumáž bahňáků a rybáků. Náměstí v Turově je zřejmě jediné na světě, kde má sochu vodouš malý. Na východním okraji městečka nacházíme ještě lepší mokřinu, přímo z cesty plné místních chodců a cyklistů pozorujeme hnízdící vodouše rudonohé, břehouše černoocasé, čejky, rybáky bahenní, obecné a malé, tokající bojovníky a první ústřičníky. Vzduch je plný volání vodoušů rudonohých a břehoušů, Dzima ho označuje za bezplatnou reklamu na Wikipedii – opravdu se hlas břehouše dá transkribovat i jako „wiki-wiki-wiki-wiki“.

Terek

Pokračujeme cestou na východ na Alšany, téměř mytologické místo hledačů „azurek“. Nad polem krouží orel křiklavý, i na oranicích tokají všudypřítomní bojovníci.  Okolí vesnice je zastavěné hektary obřích fóliovníků, na střeše jednoho z nich zpívá modráček, v úplně atypickém prostředí. Dojíždíme k řece, na loužích pod inundační hrází sedí desítky bahňáků včetně ústřičníků. Podle Dzimy zbývá k „azurce“ 200 metrů. Pochodujeme mezi vrbami po hrázi, obcházíme plot technologického baráku přečerpávací stanice a pod borovicí Dzima ukazuje na rezavou kovovou boudu, přístřešek na lodní motory. Ten už slouží sýkorám tři roky jako hnízdiště. Jsem napjatý, z vrb zpívá sedmihlásek a tmavý slavík. Najednou přilétá drobný světlý pták – je to ona! Samice sýkory azurové přeskakuje z borovice do boudy štěrbinou asi metr a tři čtvrtě nad zemí a mizí uvnitř. Podle Dzimy teprve sedí na vejcích, takže se už možná neobjeví. Tvrdošíjně stavíme stativáky a zaměřujeme je na škvíru v boudě. A sýkora je za několik minut zpět venku! Navíc se objevuje samec, který má v zobáku malého pavouka – takže ptáci už krmí! V příští půlhodině se skutečně ještě několikrát u hnízda vystřídají. Jsem překvapený jasnou barvou samce, oproti odřené samičce jeho bílá vyloženě svítí, barva na zádech je opravdu azurová a modravý je i pruh na břiše. Přes bolavou hlavu z úžehu jsem spokojený, moje cesta svým způsobem končí. Někde za mnou buká bukač a já si uvědomuji, jak špatně jsem si kdysi sýkoru azurovou zaškatulkoval, někdy v osmdesátých letech na Exotě Olomouc v pavilonu ruských vystavovatelů – mezi ptáky jehličnatého lesa. Nepomohla ani četba literatury, teprve zkušenost z vrbovo-topolového luhu na Pripjati mi k „azurce“ definitivně přiřazuje prostředí poříčního lesa.

Večer se ještě pokoušíme o vodouše malé v Turově, ale nacházíme jen kolonii rybáků malých, kulíky písečné a říční a strakapouda jižního. Počet „tereků“ dramaticky klesl, podle Dzimy ze zhruba stovky párů na poslední 2-3 páry. Večer se protahuje, připíjíme si moravským bílým na sýkorky.

16.5. Rašeliniště a blatkový les Almany.

Radioaktivita

Dnes necháváme Oktávku doma, UAZ nás doveze do bývalé vojenské bombardovací střelnice lépe. Po trmácení po vytlučené dlažbě a přes rozpadající se dřevěné mosty dojíždíme do lesa. Na vstupní bráně je výstražný symbol „Pozor, radiace!“. Řidič a průvodce v jednom hledá správnou těžební cestu podle GPS, když to dál nejde, zastavujeme na kopečku mezi borovicemi. Les je tichý, ozývají se brávníci, lejsek černohlavý, vyletí dva kurové, zřejmě jeřábci, ale ani je nezahlédneme. Po několika stech metrech začínám chápat, že jsme opravdu v bývalém vojenském prostoru sovětské armády – v lese se objevují krátery po střelbě zalité vodou a na křižovatce cest leží dvě roztrhané rakety! Před dvaceti lety bych nevěřil, že jednou bude podobná návštěva možná. Opět  nazouvám rybářské holiny, zatím mi moc k ničemu nebyly. No co už, když jsem si krátké holinky nevzal, musím chodit v podmáčených lesích jako kašpárek v rybářkách.  Po cestě lesem přecházíme první rašelinu a ejhle – Michal vylévá litry vody, zatímco já jsem příjemně v suchu. Kolem nás je všude vachta, ďáblík, ostřice, suchopýr  a rojovník, na suchých „ostrovech“ pak borovice a duby. Za prvním krátkým rašeliništěm se otevírá druhé, no to už je něco jiného – před námi je „loučka“ široká skoro dva kilometry. Lámeme si březové hole a vcházíme nejistě na plovoucí rašeliník, mezi trsy ostřic. Noha občas zajede nad kolena do rašeliny, to se pak těžko vytahuje ven. Princip je nedělat rychlé kroky, neustále se za námi ozývá Dzimovo „Slowly, slowly“. Kolem se ozývají lindušky luční a bramborníčci hnědí, ale naše pozornost se brzo soustředí jen na pochod rašeliništěm. Po hodině plahočení nohama i rukama se nám zcela mění priority – i kdyby vykroužil hledaný orel volavý, pochybuju, že by někdo zvedl hlavu. Zajímá nás jen ostrůvek asi pěti břízek, kde si snad budeme moci odpočinout. Už nějakou dobu mám pocit, že slyším konipasa citronového, ale stále vyletují jen lindušky. Teď ale vylétá opravdu konipas a sedá na břízku – je to on. Po chvíli nad námi létají dva samci, ale Michal už ani nedokáže vyndat stativ, nakonec na co by ho v rašelině postavil. Jásám, že mám ze všech nejlepší poměr váha/plocha boty, takže nejméně zapadám. Nakonec se dostáváme na druhý břeh mezi břízy, Michal je mokrý skoro do pasu, mně rybářky zachránily. Na břízách se znovu objevuje strakapoud bělohřbetý. Pochodové cvičení ve stopách partyzánů končí kilometrovou cestou po „derevjannoj doroge“ – v rašeliništi jsou pokácené kmeny, jdeme po nich s nezbytnou březovou holí jako po kladině, někdy prakticky po hmatu, poněvadž kmínek je hluboko pod hladinou. Prý jsou tu už 60 let.

Almany

Vychutnáváme si oběd mezi borovicemi, otáčíme UAZ přes keře a následně ho skoro pokládáme na bok a zapadáme do mokrého písku. Chystáme se tlačit a lámat větve, ale Tolja nastaví na kolech uzávěrku diferenciálu a jede se jako nic dál. Utahaní dorážíme do Turova a znovu v ostrém větru zkoušíme několik hodin bezvýsledně vodouše malé. Vidíme běžné druhy bahňáků, jespáky obecné, rybáky černé, konipasy luční, po hrázi pochoduje dudek a  ze zahrádky zpívá hýl rudý. Večer máme v plánu navštívit ještě místní kroužkovací stanici. Při večeři zvoní Dzimovi telefon, je to kolega ze stanice. V duchu si říkám, jak by bylo pěkné, kdyby volal, že v polapkách skončil vodouš malý. V tom slyším Dzimu opakovat“Maradunku zlavili?!“ Tak tomu už nikdo z nás nevěřil. Na stanici jsme zároveň s kroužkovateli, kteří přijíždí na kanoi od polapek. Z pytlíků postupně vyndávají vodouše rudonohého, čejku, konipasa lučního a na závěr vodouše malého – prvního v letošní sezóně. Žlutooranžové nohy, černý lesklý zobák ohnutý nahoru, je to krasavec. Přidává se k nám kolega z Bulharska a ještě skupinka místních, kteří doprovází početnou skupinu německých birdwatcherů. Dozvídáme se, že ti jsou teď na místě, kde se včera ozýval chřástal nejmenší. Tmou se vyhýbáme výmolům na polní cestě a za chvíli nacházíme u slepého ramene hlouček napjatých seniorů. U uší drží ruce jako radary, občas někdo zašeptá a loví ze spleti žabích hlasů údajného chřástala. Já však bohužel slyším jen žáby, hmyz, přece jen řada nocí strávených odchyty chřástalů a tvořením mixů jejich hlasů mně dala dost konkrétní představu o tom, jak by měla moje první „pusilla“ znít. Alespoň se ale dozvídáme o dalších dvou hnízdech sýkor azurových, zítra už sice odjíždíme, ale proč ještě odjezd o chvíli neodložit? Spát se jde, jako každý den, pozdě.

Maradunka

17.5. Turov

Ráno rychle zabalíme a vyjíždíme na jih od města na malé odkalovací nádrže. Hráze jsou slabé, ledabylé a na mnoha místech prosakují. Všude je nepříjemný zápach, který ale ptákům nevadí. Před námi jsou husice liščí, 11 pisil, 2 tenkozobci (přičemž jeden vypadá jako na hnízdě), jespáci obecní a hejnko šesti vybarvených lyskonohů úzkozobých.  Spěcháme, ale zajížďku na „azurky“ Michalovi neodpustím. Zajíždíme do malé vesničky Kremnaje, snadno nacházíme správný dům vedle slepého ramene řeky. Motor ještě neutichl a z dřevěnice vychází stařeček. Ptáme se, zda se můžeme podívat na jeho „bělyje sinički“ – sýkory azurové. Vede nás na zahradu a ukazuje hned dvě hnízda azurek – jedno v jabloni, dva metry nad zemí a druhé v podezdívce domu, sotva 80 cm od země – a z toho na nás sýkora kouká! Čekáme na ulici, z vrb zase zpívá sedmihlásek a slavík tmavý. Ozve se sýkora, ale když ji najdu, je to třetí modřinka našeho výletu. Za několik minut ale začínají „naše“ sýkory krmit, po chvíli nás snesou několik metrů od sebe, musím si poodstoupit, abych mohl ostřit dalekohled. Modrobílý sameček sedí na vínových vratech s jasně zelenou housenkou v zobáku. Tak přesně takhle jsem si představoval vrchol naší výpravy, vracím se v duchu ke koňadrám a modřinkám na tátově krmítku, je to dobré, po 40 letech jsem na konci jedné cesty. Stařeček vrtí hlavou a ptá se „A u vas ptíček nět“? Po půl hodince s „azurkami“ vyrážíme na 1300km dlouhou cestu domů, v Grodně se loučíme z Dzimou a přejíždíme hranice do Polska. Jako švihnutím kouzelného proutku se země mění, ještě sice letí přes silnici sluka a na drátech sedí ťuhýk šedý, ale brzo jsou tu dálnice navlas podobné těm našim nebo německým a kolem nich hotely, kasina a průmyslové zóny. Svět dřevěnic, poloprázdných silnic, volně rozlitých řek a nepěstěných lesů spolu s jejich obyvateli, kteří dosud žijí ze své země, zůstává vzadu za námi.

Azurka

Domů jsme z Turova jeli dva dny. Druhý den večer jsem se rozhodl, že to ze Dvora Králové do Prahy vezmu zkratkou přes Plzeň – co kdyby na mně výreček počkal? Přidal jsem si skoro dvě stě kilometrů navíc, ale co už – birdwatching je řehole. A výreček? Počkal! Takže žijme naplno podle hesla na samolepce, kterou si přivezl Michal z Běloruska na autě:  „Birdwatching is our religion!“ 

Následující tabulka shrnuje námi pozorované druhy. Protože klademe důraz na týmovou práci, jsou v první části uvedeny ty druhy, které viděli všichni účastníci. Dále jsou uvedeny druhy, které viděl pouze některý ze zúčastněných, druhy pozorované pouze cestou v Polsku u hranic s Běloruskem a druhy, jejichž určení je nejisté. Křížek znamená pozorování, číslice počet jedinců, šedé podbarvení pak druhy každodenní, jejichž přítomnost jsme přesněji nezaznamenávali. Sloupce A-P odpovídají jednotlivým dnům pobytu.

Druh A S Z T P A P Poznámka
Potápka rudokrká 1 Mokřad Svislače u Jarmoliči
Potápka černokrká x Malá kolonie u Jarmoliči
Potápka malá x Na zaplavené louce cestou k Pripjati
Potápka roháč x x
Potáplice severní 1 Rybníky v Paliessie, svatební šat
Kormorán velký x x
Volavka popelavá x x
Volavka bílá x x x
Bukač velký 1 2 Rákosiny rybníků Paliessie, Bielaje; luh Alšany
Čáp bílý x x x x x x x
Čáp černý 1 7
Labuť velká x x
Labuť zpěvná x x Mokřad u Jarmoliči, rybníky tamtéž, zaplavené louky cestou k Turovu, rybníky v Bielaje
Husa polní 1 Rybníky u Jarmoliči
Husa běločelá 1 1 1 Mokřad u Jarmoliči; Turov – chodí s domácími husami
Husa velká x Mokřad u Jarmoliči, s housaty na zaplavené louce tamtéž
Husice liščí 2 2 Rybníky u Jarmoliči – 2M, odkalovací nádrž u Turova
Kachna divoká x x
Kopřivka obecná x x x
Ostralka štíhlá x Zaplavená louka u Jarmoliči
Hvízdák euroasijský x Zaplavená louka u Jarmoliči
Čírka modrá x x x x
Čírka obecná x Mokřad u Jarmoliči
Lžičák pestrý x x Mokřad u Jarmoliči,rybníky v Bielaje
Polák chocholačka x x x x
Polák velký x x x
Hohol severní x x Rybníky v Paliessie a v Bielaje
Morčák velký x
Morčák bílý x Rybníky v Bielaje,  páry, jednotlivé samice i skupiny
Koroptev polní x x Úhory u Kliepači, jeden pár
Orel mořský x x x
Orel křiklavý x x Několik jedinců na úhorech u Kliepači, 1 ex. Nad poli u Turova
Orel volavý 1 Jeden z orlů nad úhory u Kliepači
Orlík krátkoprstý 1 Obsazené hnízdo v Telechany
Káně lesní x x x x
Jestřáb lesní 1 1 ex. přelétá silnici u Indury
Krahujec obecný 1 1 ex.  na lesnatém ostrově v rašeliništi Almany
Luňák hnědý 1 1 ex. nad poli u Pinsku
Moták pochop x x x x x x x
Moták pilich 1 1F na poldrech u Jarmoliči
Moták lužní x x x x x
Lyska černá x x x
Slípka zelenonohá x x Nehojně, 1x hlas Zalessie, 1 Bielaje, 1x hlas Alšany
Chřástal kropenatý 2 1 hlas Dzikoe, 1 hlas Zalessie
Chřástal malý 1 1 hlas Zalessie
Chřástal polní 1 1 hlas Zalessie
Jeřáb popelavý x x x x x
Čejka chocholatá x x x x x x x
Kulík říční x x Vypuštěný rybník u Jarmoliči, Turov
Kulík písečný x Turov
Ústřičník velký 4 x Turov, Alšany
Bekasina otavní x x x Tokající jedinci
Bekasina větší x
Sluka lesní 1 Přelet přes silnici
Břehouš černoocasý x x x x Hojně až v Turově a okolí, vč. vyvedených kuřátek
Vodouš rudonohý x x x x Hojně až v Turově a okolí, vč. vyvedených kuřátek
Vodouš tmavý x Rybníky u Jarmoliči
Vodouš šedý x Rybníky u Jarmoliči
Vodouš kropenatý x Březový mokřad Telechany
Vodouš bahenní x Rybníky u Jarmoliči
Vodouš malý 1 Kroužkovací stanice Turov
Pisík říční x
Tenkozobec opačný 4 Odkaliště Turov, jeden na hnízdě
Pisila čáponohá 11 Odkaliště Turov
Jespák bojovný x x x x Hojný
Jespák šedý 20 Rybníky u Jarmoliči okolo 20 ex.
Jespák obecný 1 x 10 V Turově hejnka 10 – 20 ex.
Lyskonoh úzkozobý 6 Odkaliště Turov
Racek chechtavý x x x x x
Racek malý 40 Na malé přehradní nádrži u Jarmoliči
Racek bouřní x x Na zaplavených loukách Jarmoliči; rybníky Bielaje
Racek bělohlavý x x x
Rybák obecný x x x x
Rybák malý 2 x x 2 ex. rybníky u Jarmoliči;Turov, vč. hnízdní kolonie
Rybák černý x x x Desítky Svislač, Turov. Nejméně 100 malá přehradní nádrž u Jarmoliči
Rybák bělokřídlý x Několik jedinců na mokřadu u Jarmoliči
Rybák bahenní x x x x Hojně na prakticky každé vodní ploše
Kukačka obecná x
Holub hřivnáč x
Holub skalní dom. x
Hrdlička zahradní x
Sokol stěhovavý 1 1 ex. útočí na bojovníky poblíž Turova
Poštolka obecná x Alšany
Krutihlav obecný x x x x
Datel čený x x Zalessie,Telechany
Žluna šedá x x Zalessie,Telechany
Strakapoud velký x
Strakapoud bělohřbetý 1 1 Březový mokřad Telechany, rašeliniště Almany
Dudek chocholatý 1 Turov
Rorýs obecný x x Jarmoliči, Turov
Puštík bradatý 1 2 Zalessie 1M, Telechany 1F na hnízdě
Kalous ušatý x Telechany, mláďata na hnízdě
Skřivan polní x
Skřivan lesní 1 1M Zalessie
Chocholouš obecný 4 2
Konipas bílý
Konipas luční x x x x Hojný
Konipas citronový 2 2 1MF Dzikoe, 2M rašeliniště Almany
Linduška lesní x Telechany
Linduška luční x Rašeliniště Almany
Vlaštovka obecná
Jiřička obecná
Břehule říční x Břeh řeky Němen
Ťuhýk obecný 1 1M na rybnících Bielaje
Špaček obecný x x x x x
Žluva hajní x
Krkavec velký x Běžný, každodenní
Havran polní
Vrána šedá
Kavka obecná
Straka obecná
Sojka obecná x
Cvrčilka slavíková x x Mokřad řeky Svislač, Dzikoe – v malých porostech rákosu mezi ostřicemi
Rákosník velký x x x x x
Rákosník obecný x
Rákosník proužkovaný x x x x
Rákosník ostřicový x Dzikoe – nejméně 2-3M
Sedmihlásek hajní x x
Pěnice hnědokřídlá x Hojná
Pěnice černohlavá
Pěnice pokřovní x
Pěnice vlašská 1 1
Budníček menší
Budníček větší x
Budníček lesní x x x Hojný v lesních porostech
Lejsek černohlavý x 1M v borovém lese Almany
Bělořit šedý 2 1MF na zoraném poli u Jarmoliči
Červenka obecná x
Rehek domácí x
Rehek zahradní x x
Bramborníček hnědý x x x x x
Slavík tmavý x x x x x x x Hojný
Slavík modráček 1 1M na foliovnívích Alšany
Kos černý x x x Lesní druh, synantropní pouze Jarmoliči
Kvíčala obecná x x Hojná
Drozd zpěvný
Drozd brávník x
Sýkora koňadra x
Sýkora modřinka x x x Pouze tři pozorování
Sýkora azurová 2 2 1 pár luh Alšany; 2 obsazené dutiny Kremnoje,pozorován pouze jeden krmící pár
Sýkora babka 1 1 zpívající M Almany
Sýkora parukářka x Zalessie
Moudivláček lužní x Rybníky u Jarmoliči, min. 3M
Šoupálek dlouhoprstý x
Vrabec domácí x x x
Vrabec polní x x
Pěnkava obecná x x
Stehlík obecný x
Zvonek zelený x
Konopka obecná x
Zvonohlík zahradní x x x
Strnad obecný x
Strnad luční x
Strnad rákosní x x x x x
Chřástal vodní 1 Pouze Michal Podhrázský, luh Alšany
Strakapoud jižní 1 Pouze Michal Podhrázský, Pavel Brandl a Dzima Vinčeuski, Turov
Výr velký 1 Pouze Dzima Vinčevski, Telechany
Brhlík lesní x Pouze Michal Podhrázský a Pavel Brandl
Dlask tlustozobý x Pouze Michal Podhrázský a Pavel Brandl
Strnad zahradní Polsko, Lipszczany, 11.5., zpívající M
Ťuhýk šedý Polsko, Kužnica, 17.5., pouze Pavel Brandl, 1ex.
Jeřábek lesní x x Nepotvrzeni, nejasný hlas v Zalessie  a odlet 2 ex. Almany
Racek středomořský x Určení pravděpodobné, rybníky v Bielaje