IMG 6005Nikdy jsem se nehodlal pouštět do skutečného "Big Year", důvodů je celá řada. Asi nejpodstatnějším je to, že si jednotlivé druhy rád hledám sám a nechávám se překvapit tím, co uvidím (a nebo neuvidím). V určité fázi sezóny pak dávám přednost plánovaným výzkumům a "výzkumům" před cestami za možnými raritami. Když jsem četl několik poznámek a inspirací ohledně Big Day, říkal jsem si že jeden den není špatný nápad. Už dříve jsem zkoušel strávit den od úsvitu do soumraku na Šumvaldu a byla to zajímavá zkušenost. Pak přišel nový rekord 123 druhů Tomáše Baldriána a diskuze kolem něj. Napadlo mě, že jedinou cestou jak dosáhnout výsledku na hranici možností je kombinovat jižní Moravu s hřebeny našich hor. A od nápadu byl už jen krůček k realizaci. Přede mnou se rýsovala volná sobota a příjemná předpověď počasí - zataženo a mírné ochlazení, prakticky bez deště. To znamená žádné velké vedro a aktivita ptáků do pozdějších hodin. Sedl jsem k papíru a mapě, sepsal potenciální druhy, vytipoval trasu a lokality. Nehodlal jsem se pokoušet o maximální výsledek, rozhodl jsem se omezit své pojíždění na svůj "revír", tedy Jeseníky, jejich podhůří a úval řeky Moravy a Oskavy nad Olomoucí. Sympaticky na mě působil začátek akce se začátkem dne, tedy o půlnoci na sobotu. Nedovedl jsem si představit, jak bude den probíhat a tak jsem si nedával žádná omezení. Až mě to přestane bavit, tak toho nechám a vrátím se domů. Jediným cílem bylo pokusit se pozorovat aspoň 100 druhů ptáků. Plán byl hotový, neznámo a překvapení přede mnou. Teď zbývalo jen čekat - a věřte, že už od čtvrtka jsem počítal za jak dlouho konečně vyrazím na cesty. Čtěte dále podrobnou reportáž o tom, jak malý Big Day probíhal.

prolog

V předvečer akce, v pátek 19. května 2017, jdeme na chvíli posedět na Kolibu (dnes motorest Permoník) na skvělé sobotínské pivo a něco k zakousnutí. Samozřejmě si dávám jen malé, za tři hodiny vyrážím na cesty a mám vyzkoušenou rychlost, se kterou ze mne alkohol vyprchává. Mám za sebou necelé tři hodiny spánku a více se mi už nepodaří. Je třeba promyslet, co všechno vzít s sebou a nabalit auto. Mnohokrát jsem absolvoval podobné šílenosti (odchyty křepelek, rákosníků, naprosto převrácený režim na Červenohorském sedle) a i když se s věkem má odolnost vůči nocovkám zhoršuje, pořád to není zlé. Noční začátek mě láká, jednak kvůli nočním druhům ptáků a jednak kvůli tomu klidu venku. A zapadá do mé strategie - relativně nevýhodné období pro Big Day použít k přemístění do nejodlehlejšího místa, tedy na vrchol Pradědu. Po setmění hromadím v pokoji věci a snažím se na nic nezapomenout. Neustále po očku sleduji hodiny, ale půlnoc se přibližuje kupodivu velmi pomalu. Přemýšlím, co bude asi první zaregistrovaný druh a jak se bude potom dařit. Co udělá počasí, které druhy mě zklamou, jak dlouho vydržím pojíždění po kraji, co mě překvapí.

skritekKonečně nadchází ten čas. Asi ve 23:55 se pomalu ploužím k východu, abych více méně přesně v 0:00 vylezl před školu a napnul uši. Ticho. Skládám věci do auta a registruji za plotem babku s čelovkou, která zarputile bliká na protější vilku. Po chvíli ji zaujme i mé šramocení a občas si na mně posvítí. Jen vrtím hlavou, nasedám a pomalu kolem ni odjíždím. Nejprve to vezmu okruhem za vesnici pod louky Čapího vrchu. Lokalita obou druhů cvrčilek, rákosníka zpěvného a chřástala polního. První z mnoha dnešních zastávek, kdy vypínám motor, vylezu z auta a poslouchám. A zase ticho, přestože jsem tady před několika dny zaznamenal první cvrčilku zelenou a přestože při odchytech křepelek v minulých letech zpívaly obě cvrčilky nepřetržitě celou noc. A najednou se zdálky ozve známý hlas - první druh této výpravy, chřástal polní (1.). Přejíždím k louce pod Vernířovicemi, kde se také vyskytují cvrčilky říční a chřástali, ozývá se jen další chřástal polní. Rezignuji na další pátrání po našich loukách a vyrážím výše do hor. Zastavuji na odpočívadle nad Klepáčovem asi v 700 m a snažím se poslouchat, jestli se z okolích kopců neozve nějaká sova. Je 0:41, v lese na kopci trochu hučí vítr, jinak je dokonalé ticho. Sem tam projede ještě auto, ve světlometech jednoho z nich přeběhne hned za mým autem liška. Přejíždím k motorestu Skřítek a zastavuji na okraji parkoviště. Naproti nastupuje do auta hlučná parta a velmi se loučí. Když asi po pěti minutách odjíždějí, ruší dokonalý klid a bezvětří jiná hlučná parta u kiosku za motorestem. Pokouším se pískat na kulíška, ale odpovídají mi jen opilci ("Slyšels to?"). Opět rezignuji a přejíždím o kousek dále od motorestu. A konečně slyším z rašeliniště volání sýce rousného (2.). To ještě netuším, že jde o jedinou sovu tohoto dne, jedno ze zklamání výpravy. Zastavuji ještě u Žďárského potoka, ale tady je ticho. Projíždím Rýmařovem a zastavuji na vrcholu cesty loukami směrem k Malé Morávce. Na hřbetu vedle je známé hnízdiště výra velkého, dnes se ale žádná sova neozve. Mám ještě pár minut čas, nedbale pusou vydávám napodobeninu volání "pět peněz" - a skoro nadskočím, když pár metrů ode mne odpoví samec křepelky polní (3.). Motá se kolem, já trochu svačím a zjišťuji, že z nočního rozjezdu asi opravdu více nebude. Snad bude další etapa mnohem příznivější.

OvcarnaVe 2:00 stojím na parkovišti Hvězda, připravený na tradiční každoroční výstup na východ Slunce na Pradědu. Poté, co jsem před lety došel na Praděd někdy kolem 9:30 a opět zažil ten Václavák, zařekl jsem se, že tohle už ne. A začal jsem podnikat výpravy za tmy, abych byl nahoře za rozednění a sám. Letos jsem tuto výpravu zařadil po malého Big Day, protože umožňuje přidat lokální horské druhy a cestou také nějaké lesní ptáky, když to vyjde tak třeba i tu sluku (v posledních letech pravidelně). Ovšem jde o trasu asi 9 km s převýšením přes 600 m. Prvních více než 5 km vede relativně nudným lesem, silnice se kroutí vlevo vpravo, mezi korunami stromů září hvězdy. Místy je závětří, místy hučí silný vítr, místy hučí vodopády Bílé Opavy pode mnou. Výstup k závoře na Ovčárně trvá asi hodinu, začínáte v relativním chladu, ale už po stovce metrů začínám shazovat vrstvu za vrstvou. Když přicházím na parkoviště a dostávám se nad hranici lesa, stále svítí hvězdy, i když obloha pomalu světlá. Z chat zaskřípe první ranní rehek domácí (4.), brzy se přidá další a z okraje lesa jim odpovídá rehek zahradní (5.). Hned za Ovčárnou začíná sytým hlasem s typickým opakováním zpívat první kos horský (6.). Za chvíli mu odpovídá další a o kus dále třetí... Nakonec cestou na vrchol napočítám nejméně deset zpívajících samců. To mě celkem překvapuje, obvykle tady nějaké kosy horské potkávám, ale ne v takovém počtu. Pak pochopím, že po východu Slunce ztichnou a začnou hledat potravu po zemi, což doprovází výrazným voláním. Stoupám pomalu dále a poslouchám, kteří ptáci se budou probouzet jako první. Ve 3:52 se ze svahu vrcholu Pradědu ozve kukačka obecná (7.), opět odpovídají další samci a během dalších dvou hodin se prohánějí po vrcholu sem a tam. Během dalších dvaceti minut se postupně rozezpívají pěvušky modré (8.), červenky obecné (9.), drozd zpěvný (10.), sýkora uhelníček (11.) a kos černý (12.).

IMG 5982V šeru se mi zdá, že mezi zpěvem ptáků občas zaslechnu zdálky "psíknutí" sluky. Ale jsem pevně rozhodnutý, že každý dnes připsaný druh musí být určený na 101% (což se mi o chvíli později nepovede). Pokračuji kolem Kurzovní chaty, když se psíknutí ozve mnohem výrazněji a za chvíli v šeru nízko nad cestou přelétá sluka lesní (13.), která psíkání doprovází i krásným "kvorkáním". Ve 4:12 se z nízkých smrčků rozezpívají první dva budníčci větší (14.), ve 4:23 pak první pěnkava obecná (15.). To už ale překračuji u rozcestí nad Divokým dolem vrstevnici 1400 m a zjišťuji, že Slunce vyjde každou chvíli. Přidávám do kroku a míjím pod cestou zpívající lindušku lesní (16.). Výstup nad 1400 m n. m. znamená vstup do světa ptáků horských holí. Za chvíli zpívá nad cestou první dnešní linduška luční (17.) a o kousek výše konečně i linduška horská (18.). Na vrcholu Pradědu dnes napočítám nejméně sedm teritoriálních samců, což je výrazné zlepšení oproti 2-3 okrksům před lety během sčítání tohoto druhu. Před příchodem turistů patří k oblíbeným místům tohoto druhu svodidla kolem cesty pod vrcholem a okolí vysílače. Mimo Pradědu je možné tento druh pohodlně pozorovat už jen na Dlouhých Stráních, ale určitě se tam nevystavují tak jako zde. K linduškám se samozřejmě brzy přidávají poletující čečetky tmavé/zimní (19.; po sloučení druhu v roce 2018 půjde opět o čečetku zimní, zatím je to čečetka tmavá), z nízkých smrčků u Tabulových skal zpívá pěnice hnědokřídlá (20.). Přicházím na vrchol Pradědu právě ve chvíli, kdy se Sliunce pomalu kutálí přes mraky u obzoru. Je čas na vydechnutí a malou svačinku, kterou do sebe cpu u teritoriální lindušky horské, která mě zvědavě pozoruje. Teploměr na vrcholu ukazuje deset stupňů, což je na tuto dobu poměrně vysoká teplota. Údolím Desné se valí clona mraků, na druhé straně hor je ale jasno. Procházím kolem vysílače a potkávám ještě konipasa bílého (21.).

IMG 6103LxNastává čas k sestupu, do odjezdu prvního ranního autobusu z Ovčárny dolů, který obvykle využívám, zbývají asi dvě hodiny. Šlapu po silnici kolem Tabulových skal a pohrávám si s myšlenkou seběhnout protivnou asfaltku zpátky na parkoviště pěšky. Přitom na smrčky vedle cesty vyletí ze silnice skupinka tří křivek obecných (22.), po chvíli proplachtí nad holí k východu poštolka obecná (23.). Pomalu sestupuji k chatám, hraju si s kosy horskými které se pokouším fotit a hledám druhy, které cestou nahoru ještě spaly. U Kurzovní chaty zpívá v cca 1320 m pěnice pokřovní (24.); není to jesenický rekord, nejvyšší okrsek býval u Tabulových skal cca o 100 metrů výše. Les v okolí chat postupně ožívá, u Kurzovní chaty zpívá ještě králíček obecný (25.), o kus níže přeletuje čížek lesní (26.), pod křižovatkou k Barborce zpívá budníček menší (27.) a u chaty Horské služby ještě králíček ohnivý (28.). Když procházím kolem vlastní Ovčárny, mám pocit, že jsem zahlédl jiřičku (chaty patří k nejvýše položeným hnízdištím), ale nepodaří se mi ji dohledat. Přes louku nad chatou přelétá osamocený drozd brávník (29.). Přímo u Ovčárny na tradičním místě zpívá konipas horský (30.). Pomalu mířím k parkovišti a dolů, když se nad chatami z listnatých keřů ozve nezaměnitelný výrazný zpěv. Brzy vidím poskakovat ve větvích malého pěvce, ale nedaří se mi jej zaostřit ani dalekohledem ani foťákem. No, nezaměnitelný... Vesele určuji budníčka zeleného, kterého jsem nedaleko odtud před dvěma lety pozoroval v červenci a mám radost. Nahrávám strofu zpěvu a sdílím ji na internetu po příchodu domů. Po chvíli se ozve Ondra Belfín s dotazem, jestli budníček je to jediné písknutí na začátku. Zarazím se a hned mi to dojde. Opakovaně jsem se zamýšlel nad možností záměny prvních budníčků zelených v 80. a 90. letech a sám jsem jednou omylem tomuto druhu hrál nahrávku budníčka zeleného, než mi to došlo - záhadný pěvec byl lejsek malý (31.)! Díky nahrávce a Ondrově reakci jsem mohl svůj omyl napravit, ale dlouho jsem přemýšlel o tom, jak člověk může suverénním zkratem špatně určit něco, co dobře pozná. Stačí rychlá asociace a absence přemýšlení. Každopádně lejsek malý v křoví u Ovčárny v cca 1300-1320 m je hodně zajímavý záznam.

IMG 6006Cesta z Ovčárny dolů je delší než se zdá a i když ji zvládnu za 50 minut a k závoře přicházím zároveň s prvním autobusem, mám toho docela dost. Silnice se točí lesem, většinou bez výhledů a bez zajímavých prostředí a nohy na konci téměř 19 km trasy po asfaltu už pobolívají. Aspoň jsem cestou postupně přidal zpívajícího střízlíka obecného (34.) u několika potoků, pěnici černohlavou (35.), pak dokonce pěnici slavíkovou (36.), u které jsem strávil chvilku, abych určení potvrdil, dole v lese šoupálka dlouhoprstého (37.) a u parkoviště konečně zpívající sýkoru koňadru (38.).

U auta jsem konečně vydechnul, přezul se do lehčích bot a připravil se na popojížděcí etapu. Nevyhnul jsem se zaplacení částečného parkovného 30,- Kč, přestože jsem stihnul opustit parkoviště před 8 hodinou ráno. Přede mnou byla Malá Morávka, jako první vesnice, kde jsem chtěl posbírat základní vesnické druhy. Stočil jsem obě okénka do poloviny a vydal se na cestu. Při projíždění vesnicí mi do auta proudily zpěvy ptáků, které jsem zaregistroval už výše, ale zaslechl jsem také prvního strnada obecného (39.), kolem domů se na dvou místech proháněly a zaletovaly pod střechu jiřičky obecné (40.). V rámci bojového plánu jsem odbočil na křižovatce k Nové Rudné, kde pravidelně potkávám u cesty strnada lučního. Přímo na křižovatce ve vesnici jsem projel kolem drozda kvíčaly (41.), který tady sbíral potravu pro mláďata. Vyjel jsem kus nad vesnicí na luční pahorkatinu u nádražíčka v Nové Rudné a vylezl z auta. Hned jsem zaslechl zpívajícího skřivana polního (42.) a během několika sekund i strnada lučního (43.)! Toto místo je opravdu velmi spolehlivé. Chvíli jsem se motal kolem auta a díky tomu pozoroval nad lesíkem kroužící káni lesní (44.), volajícího holuba hřivnáče (45.), překvapivě přelétl kolem nečekaný konipas luční (46.), v remízku za nádražím švitořil rákosník zpěvný (47.). Naskočil jsem do auta a sjel dolů do zpátky vesnice, přičemž jsem nad pastvinou potkal poletující vlaštovky obecné (48.) a pozoroval přeletujícího holuba doupňáka (49.).

IMG 6177Další etapu cesty jsem rozložil do popojíždění přes Rýmařovsko, s pokusem navštívit co nejrozmanitější prostředí místní nádherné krajiny, tak abych zaznamenal co nejvíce druhů. Nejprve jsem se zaměřil na skorce vodního, ale opakované zastávky u Moravice, Podolského potoka a Oskavy nepřinesly žádný výsledek. U Nivy Moravice jsem ale zaznamenal přeletující dlasky tlustozobé (50.) a v porostu přesličky zimní sedícího samce kachny divoké (51.). U Moravice jsem zaslechl povědomý hlas, ale nebyl jsem si jistý, dokud od vody nevyletěli na větve zmáchaní dva mlynaříci dlouhoocasí (52.). Když jsem se vracel k autu, začal v porostu u Moravice zpívat rákosník zpěvný a konečně také cvrčilka říční (53.), pro mě první letošní. Na další zastávce za skorcem u Václavova jsem ze zahrady připsal zpívajícího sedmihláska hajního (54.). Zkratka mě vedla do Rýmařova přes Dolní Moravici, kde zpíval zvonohlík zahradní (55.) a poskakovali u cesty vrabci domácí (56.). Při průjezdu městem Rýmařovem jsem mohl jen koukáním z auta postupně připsat přeletující straku obecnou (57.), lovící rorýsy obecné (58.) a na hnízdě v Janovicích čápa bílého (59.). Etapa trasy za Rýmařovem vede po okraji CHKO a zahrnuje louky i lesy různého typu. Ještě jedno marné koukání po skorcích a vyjíždím k prameništím u Stříbrných hor. Trochu doufám v hrdličku divokou, kterou jsem tady dříve při mapování zaznamenal, ale neozývá se, zato hned vedle auta sedne na kůly pár bramborníčků hnědých (60.). Ve vesnici prozpěvuje sýkora modřinka (61.). Za Ferdinandovem vjíždím do zatáček, vedoucích do údolí Oskavy střídavě jehličnatým a krásným listnatým lesem. Hned na první zastávce zpívá budníček lesní (62.) a ozývá se brhlík lesní (63.), o kus níže si na krásném a typickém místě notuje lejsek černohlavý (64.) a ještě níže volá z lesa u auta strakapoud velký (65.). Sjíždím dolů údolím Oskavy a odbočuji k Mostkovu, kde jsem loni pod mostem vyplašil skorce. Místo skorce tady ale nacházím čerstvě vylétnuté konipasy horské, předtím ve vesnici zpívajícího stehlíka obecného (66.). V Mostkově projíždím kolem hrdličky zahradní (67.), sedící na drátech a dole v Oskavě na známém místě kolem hejnka vrabců polních (68.).

IMG 6197Na řadě jsou dvě lokality, které by měly pohnout počty o něco nahoru. Nejprve malý rybník u Dolní Libiny, který je díky svému postavení v sz. cípu Hornomoravského úvalu malou obdobou Šumvaldu a který na jaře umí občas překvapit. Dnes poslouží jako první zdroj vodních druhů ptáků. Pro jistotu ho obcházím celý dokola. Nejprve připíšu rutinně zdivočelých hejko holubů domácích (69.) na poli a pak připisuji běžné druhy z hladiny - labuť velkou (70.), potápku roháče (71.) a poláka chocholačku (72.). Na hrázi zpívá žluva hajní (73.). Dále registruji druhy, které jsem už dnes pozoroval jinde, teprve o kus dále vyplaším ze břehu pisíka obecného (74.). Koukám do svého seznamu na chybějící běžné druhy a na okraji vesnice konečně potkávám jeden z nich - samce konopky obecné (75.). Když dokončuji okruh směrem k autu, přeletuje nejprve vrána šedá (76.) a poté od jihu přiletí osamocený racek chechtavý (77.). No, žádné velké zázraky, takže je čas přesunout se přes pole mezi Hůrkou a Dlouhou horou (opravdu směšný název pro tuto terénní vlnu) k Šumvaldu. Cestou zastavuji a pátrám po dravcích na poli, ale nic tady není.

IMG 6362Mám na kontě 77 druhů, do naplánované stovky jich chybí 23 a přede mnou je má lokalita, Šumvaldský rybník. Přestože je pokročilá doba a koncem května to už na rybníce nebývá taková sláva, přesto je pár druhů, které by tady měly být jako jakási jistota. Už severně od rybníka zaznamenávám dva zpívající strnady luční (letos se sem poprvé nastěhovali nastálo, od roku 1993 jsem je tady do loňské sezóny nepozoroval). Na plotě nového sadu sedí ale také samec ťuhýka obecného (78.). O kousek dále se nad polem prohánějí dvě čejky chocholaté (79.). Zastavuji autem na svém místě na severu hráze a hned za dvířky hlasitě zpívá první slavík obecný (80.). Je to pták, kterého jsem před pár dny kroužkoval, další jsou pak na jihu rybníka. Rychlý pohled na hladinu ukáže kromě racků chechtavých také tři racky bělohlavé (81.), nad severním rybníkem se s vlaštovkami prohání osamělý rybák černý (82.). Ještě nestihnu udělat ani pár kroků od auta a za zády mi zakřičí strakapoud malý (83.). Tento druh mě těší protože není jednoduché jej jen tak připsat, i když víte, že je někde na lokalitě "zašitý". Od jižních rybníčků přelétá nad hladinou čáp černý (84.). Prohlížím hladinu a postupně nacházím poláka velkého (85.), volavky popelavé (86.), pár kopřivek obecných (87.) a lysky černé (88.). Přecházím severní hráz až k Oskavě a zvědavě nakukuji, jestli nebudu mít štěstí na skorce (opakovaně tady v posledních letech hnízdí nebo vodí mláďata). Zase nic. Vracím se k autu, zběžně znovu prohlížím poláky a hele, kde se tady vzal? Samec zrzohlávky rudozobé (89.)! Při příchodu tady určitě nebyl, ale zřejmě seděl na některém z malých rybníčků. Potěšující setkání, letos jsem zrzohlávky ještě nepozoroval.

IMG 6314Nasedám do auta a přejíždím na jižní stranu rybníka. Vysednu, vystrčím hlavu přes hráz a ejhle, pár poláků malých (90.)! Druhé dnešní překvapení, Šumvald zase zabodoval. Letos už tady polák malý jednou byl, zastávky na přelomu května a června se zdají ale být v posledních letech častější. Kráčím pomalu po hrázi, koukám kolem a pak do sešitu, abych viděl, co všechno obyčejné mi chybí - je to třeba zvonek nebo pochop. Přemýšlím, kde tyto obyčejné druhy najít a čekám chvíli, jestli Šumvald ještě něco nepřinese. A přece jen se ještě pár druhů objevuje - nejprve volá z porostu malého rybníčka slípka zelenonohá (91.), poté se odněkud přihrnou tradiční rybáci obecní (92.), začnou křičet a lovit rybky, tak jako při každé z posledních návštěv. V malé rákosince druhého rybníčka začnou řádit a pokřikovat potápky malé (93.), nad hrázi přelétá očekávaný zvonek zelený (94.). Ještě několikrát koukám na hladinu a najednou se odněkud snesou dva mladí kormoráni velcí (95.). Když se pomalu vracím k autu, konečně se nad rybníkem s křikem přenesou místní ledňáčci říční (96.). Ještě podruhé vykouknu na pole směrem k Lazcům, hledám nějaké motáky, ale nic tady není, ani na místním hnojišti. Přesto, do stovky mi chybí čtyři druhy, ty už snad nějak splaším. Opouštím Šumvald spokojený a vyrážím na předposlední plánovanou etapu - návštěvy vytipovaných lokalit, kde by měly být vybrané plánované druhy.

IMG 6446První na řadě je známé hnízdiště motáků lužních u Dlouhé Loučky. Přijíždím z první strany, koukám, nikde nic. Škoda, zrovna na tomto místě jsem nedávno vyplašil koroptve. Přejíždím na další místo - a už ho vidím z auta, nezaměnitelnou štíhlou siluetu motáka lužního (97.). Nedaleko poletuje druhý samec. Později o kus dál pozoruji ještě pár. Tato lokalita tedy nezklamala. Přesouvám se komplikovanými trasami dokola na svahy kopců pod Nízkým Jeseníkem, přitom občas začíná pokrapávat a chvílemi jemně prší. Naštěstí se ale počasí rychle umoudří. Nejprve zastavuji na křižovatce, kde jsem letos při hodinovce slyšel hrdličku divokou - nic. Přejíždím k Plinkoutu, kde při stejné kontrole volal krutihlav - nic. Třetí na řadě je loňská lokalita pěnice vlašské. Moc nedoufám, ale zastavuji na okraji polní cesty a vybíhám k mezi. Něco se tam ozývá, i takový ten drsný hlas, ale... to jsou přece vrabci polní. Vyrobím pusou vzdálenou napodobeninu kulometného třeštivého vábení vlašky - a z keře se ozve naprosto jasná odpověď! Pověsím na vedlejší keř slabou mp3 a chvíli číhám vedle, nakonec se mi podaří samce zahlédnout a dokonce vyfotit. Pěnice vlašská (98.) se tedy povedla, jedeme dále - na řadě je polní hnojiště u Dlouhé Loučky, lokalita bramborníčka černohlavého. Když zastavuji, nemusím se ani moc snažit, samec i samice bramborníčka černohlavého (99.) se nápadně ozývají a vystavují na betonových zábranách i keřích v příkopu vedle. A na betonu sedí ještě něco zvláštního, je to sice v protisvětle, mžourám do dalekohledu - ano, jsou to dvě hrdličky divoké (100.). Doloží to pořízená fotka i následný přelet ptáků kolem mě. Takže mám radost, protože se mi podařilo splnit stovku a každý další druh je navíc.

IMG 6510Téměř jsem vyčerpal také vytipované lokality, ještě zbývá navštívit malý Haukovický rybník, na kterém jsou vždy nějací rákosníci. Mířím z Dlouhé Loučky kolem Zlatého návrší, hned za vesnicí se po poli prochází čáp bílý. Přistavuji, abych pořídil nějakou fotku a najednou koukám, jak kousek za čápem plachtí samice motáka pochopa (101.). No konečně - připomnělo mi to dobu, kdy jsem zkoušel monitoring těchto dravců v širším okolí a zjistil jsem, že z krajiny skoro zmizeli. Letos jsou na tom snad lépe, protože o kousek dále poletují nad polem hned čtyři samice, které doprovází dříve zmíněný pár motáků lužních. Dojíždím k malému Haukovickému rybníku a hned slyším z malého rákosí u břehu jednak zpěv rákosníka obecného (102.), jednak chraplavé řezavé vábení rákosníka velkého (103.). Malý rybníček je zajímavý i dalšími obyčejnými ptáky - jsou tady dvě vyvedené rodinky kachen divokých, pár labutí s pěti mláďaty a evidentně hnízdící lysky černé a slípky zelenonohé. Sedám do auta a přecházím na poslední bod programu - kontrolu štěrkoven. Jak se za chvíli ukáže, jde o největší zklamání výpravy. Po kličkování Újezdem u Uničova a polemi horní Hané dojíždím na břeh štěrkovny u Chomoutova, vytahuji stativ a začínám pátrat po místních raccích černohlavých. Ale něco je špatně. Racků chechtavých je tady mnohem méně než při dřívější jarní kontrole. A ani po několikerém přelétnutí kolonie, kde mezitím stihl vyrůst vyšší porost a část racků, sedících na hnízdech skrýt, žádného racka černohlavého nenacházím... Po asi 15 minutách se rozhoduji pátrání vzdát. Druh, který jsem považoval za jasný, dnes nepřipíšu. Ani očekávaní moudivláčci, kteří v rohu štěrkovny vždy byli, se neobjevili. Alespoň z břehového porostu varovala sojka obecná (104.), po chvíli se ozvala místní sýkora babka (105.) a z lesa od řeky Moravy zavolala žluna zelená (106.). Má další cesta míří ke štěrkovně u Nákla, ale cestou se ještě zastavuji v lužním lese u Střeně a napínám uši. Na druhém místě se ozve jasný zpěv lejska bělokrkého (107.), po chvíli pták volá a krátce se mihne ve větvích u cesty. Trochu jsem doufal, že se mi tady tento druh podaří vypátrat (doma je mám kousek od domu, ale na toto pátrání v nabitém programu nezbývá čas).

Další program přináší více zklamání než novinek. Na štěrkovně u Střeně se prohání motorový člun, stejný obrázek mě čeká na štěrkovně u Moravičan. Je pozdní odpoledne a mám toho plné zuby, rozhoduji se vrátit do domácí oblasti. Cestou se stavuji na malé rybníčky na okraji Šumperka a procházím je, jestli mě něčím nepřekvapí. Chybí mi morčák velký, v minulosti jsem tady v podobné době potkal třeba břehule, kvakoše, čírky, bukáčka. Dnes tady není nic zvláštního, jen dva rákosníci velcí soutěží o to, kdo koho přezpívá. V Šumperku dobírám benzin a přes sedlo Traťovka mířím opět zpátky na Skřítek. Je 18:10 a já vycházím kolem rašeliniště nahoru a snažím se pískáním probrat k aktivitě místní kulíšky. Neozve se ani nejmenší reakce (jindy reagují až tři ptáci najednou), ale mé pískání naštve řadu místních ptáků, včetně sýkory parukářky (108). Je čas opustit hory a zamířit dolů. Manželka se pobaveně ptá, proč to chci vzdát, do půlnoci je přece ještě hodně času. Ale ze mně je po nespaní už opravdu chodící mrtvola. Dívám se do seznamu, co mi chybí z toho, co by se dalo dohledat - skorec, datel, krkavec. Zastavuji cestou dolů u hnízdiště krkavců, ale kdoví, kde jsou. Sjíždím dolů do Sobotína pátrat po skorcích, když najednou naproti u Koliby vidím známou siluetu - krkavec velký (109.) pomalu přeletuje k "mému" Kamenitému kopci. Zastavuji u školy a jdu poslouchat do okrsku, který letos obsadili krutihlavi. Ani když zkouším nakonec pouštět nahrávku hlasu, se neozvou. Sjíždím k Mertě a na několika prověřených místech hledám marně skorce. Přejíždím do Rapotína k mostu přes Desnou, kde bývalo skorčí hnízdo a poté k mostu u Maršíkova - vše marné. Blíží se osmá hodina a já toho mám pro dnešek dost. Říkám si, že hodím věci domů, dám si kafe a po setmění zajdu na cvrčilku zelenou a puštíka. Doma ale odpadám, když se proberu tak už se jen přesunu do postele. Byl to náročný, ale famózní den. Už teď se těším, až si to v roce 2018 zopakuji.

EPILOG. V neděli o den později sedíme zase s manželkou na kolibě u dobrého sobotínského piva, tentokrát v plné dávce. A nad zahrádkou nejdříve straky prohánějí jestřába lesního a poté útočí na káni ostříž lesní, v pondělí za školou volá krutihlav a z Čapího vrchu datel černý. Každý den je jiný a to, co máte jednou zadarmo, hledáte marně celý druhý den. Utekla mi spousta druhů, ale jiné zase překvapily, a tak je to u každé podobné akce. Nakonec je podstatné hlavně být venku a užít si to.

IMG 6076