Oblast polí na kroměřížsku mezi obcemi Němčice a Pravčice nedaleko Hulína se v posledních týdnech stala oblíbenou birdwatcherskou destinací, zejména pokud se jedná o dravce.
Nemám to k ní daleko, tak se snažím ji navštěvovat pokud možno co nejčastěji. V polovině září mi to vyšlo na nedělní ráno 15.9.2013. Vstávám v šest hodin ráno a po vydatné snídani si už začínám chystat potřebné propriety a vyrážím ven. V Medlově je krásné ranní počasí, což ale neplatí pro nejbližší okolí, o čemž se přesvědčuji hned při sjezdu do Věžek. Všude se drží přízemní mlha, ale není zase příliš hustá. Říkám si, že na samotné lokalitě to může být jiné, nemá cenu se tím v tuto chvíli zabývat. Když přijíždím k polím, mlha stále přetrvává, možná je ještě o malinko silnější. Nevadí, stejně jsem přesvědčen, že za chvíli zmizí. Svůj dopolední pobyt tady začínám přesto stylově. Když projíždím kolem řady ovocných stromů hned vedle cesty směrem na Pravčice (od Břestu), všímám si malého dravce sedícího na jeho špičce na neolistěných větvích. Mám pocit, že měl podezřele světlou hlavu. Nerozmýšlím se proto dlouho a odstavuji auto na krajnici. S sebou si beru jen binokulár, díky mlze je stativ stále ještě nepoužitelný. Ujdu jen pár desítek metrů a malého dravce už můžu zkontrolovat. Je to skutečně mladá poštolka rudonohá a živí se hrabošem. Mám pochopitelně z tohoto pozorování radost, vždyť je to teprve potřetí, co tuto poštolku u nás vidím. A dvě z těchto pozorování pocházejí odsud a je mezi nimi jen čtrnáctidenní rozestup. Po tomto pozorování jsem se rozhodl, že se projdu kolem cesty a zkusím štěstí na blízko sedící dravce, třeba něco uvidím. Mlha se začíná opravdu postupně ztrácet, chce to jen ještě chvíli počkat a už bude možné používat stativ. Užívám si proto zpočátku víc ranní přítomnosti na lokalitě než jeho samotný průběh, je mi ale stejně fajn. V nohách ještě trochu cítím dva víkendové hokeje, proto mi klidná chůze přijde vlastně vhod. Když už se pomaličku vracím k autu, abych už konečně vytáhl staviv, všímám si lasice kolčavy, která živě šmejdí pod koly auta. Dokonce na pár vteřin vykukuje skrze disky kol a chvíli na sebe koukáme. Byla by to docela hezká fotka. Kolčava po chvíli zase mizí bůhví kde, lov drobných hlodavců ji tady ale jistě problém činit nebude. Je znát, že okolní pole jsou plná hrabošů. Jejich hnědé záblesky, kdy okamžitě mizí v úzkých norách, jsou zde k vidění docela často. Ráno kousek od auta vidím také již dnes druhého krkavce velkého, kterak si v zobáku poponáší svůj ranní úlovek. Krkavec zřejmě hlady netrpí a jakoby labužnicky si odtrhává kousek po kousku. Tak malé sousto by jistě zvládnul v celku, ale do toho se mu očividně nechce. Naopak klidnou chůzí po lepivém bahně obnaženého pole ode mě klidně poodchází, s hrabošem stále v zobáku. Poté se opět pouští do svého úlovku. Nikam nespěchá a zřejmě se mu ani nechce s plným žaludkem hned při prvním vyrušení někam odlétat.
Mířím polní cestou do míst, odkud byla již opakovaně pozorována káně bělochvostá. Jsou to pole za větrolamem a poznáme je velice snadno. Na těchto polích jsou dva stohy slámy a hnojiště. Právě z vrcholů nahromaděné slámy rádi pozorují okolí dravci a právě zde jsem také svou první káni bělochvostou pozoroval. Jsem zvědavý, jestli se mi to i dnes podaří. Mlha už zdaleka není tak hustá a spektivem prohlížím jednoho dravce za druhým. Všichni sedí na poli. A za chvíli ji skutečně mám. Není ode mě nijak přehnaně vzdálená, ale monokulár si přece jen dávám na nejvyšší zvětšení. V mém případě je to 60x, a to mi dovoluje si tohoto stepního dravce vcelku slušně prohlédnout. Je mnohem světlejší než káňata a pochopi z okolí. Jsem si určením druhu natolik jistý, že ani určovací klíč nevytahuji. Vždyť zdařilých fotek této káně právě odsud z polí od Němčic je už docela dost. Přes mobil si některé z nich otevírám na displej a opravdu nemám pochyb. Navíc mi káně několikrát šikovně popolétla na krátkou vzdálenost, takže jsem viděl její světlý ocas s bílým rozsahem u kořene, naopak konec je pěkně do oranžova zbarvený. Káně bělochvostá právě ulovila hlodavce a rychle ho polyká. Zřejmě ví proč. Za chvíli na ni totiž doráží káně lesní a tak se dravec zvedá a zalétá na zmíněný stoh slámy. Ještě chvíli ji pozoruji a pak spokojeně odcházím. Tak to bychom měli. Pozorování této káně v našich podmínkách je pro mě prostě příjemný zážitek, který si rád zopakuji. Cestou zpět jdu kolem vojtěškového pole, nad kterým nízko poletuje hned několik desítek vlaštovek obecných(cca 50 – 60 ex.). Kousek dál v poli po sklizené řepce poskakuje hejno drobných pěvců. Jsou to především konopky obecné, konipasi luční a konipasi bílí. Chvíli se bavím pozorováním těchto ptáků a sleduji odlišný rozsah žluté barvy na tělech konipasů lučních. Zatímco někteří z nich jsou stále dost žlutí, většina má jen nažloutlá prsa nebo líce. Je jich tu kolem dvacítky a vzduchem se pochopitelně nesou jejich hvizdy. Od silnice teď zkouším štěstí na raroha a skutečně dvojice sloupů vysokého napětí č.63 nabízí kýžený pohled. Sedí na něm on, raroh velký. Jsem rozhodnutý jít k němu blíž a prohlédnout si ho trochu podrobněji. Až do letošního roku jsem se s ním v terénu příliš často nesetkával, ale tady je to už alespoň počtvrté nebo dokonce popáté. A stejně jako s kání bělochvostou se pohled na raroha hned tak neomrzí. Dravec poslušně sedí na stožáru a dovoluje mi tak lepší a lepší pohled s tím, jak se k němu přibližuji. Zhruba po čtvrthodince jsem tímto pohledem dostatečně nabažen a obracím se zpět k autu. Raroh stále sedí na svém sloupu, jen dvě šedivky krátce vzbudily jeho pozornost. Sedly si na stejný stožár a ptáci po sobě znatelně otáčeli hlavou. Šedivky ale zase brzy odletěly a jen jakoby z povinnosti prolétly kolem raroha, aby mu daly najevo, že ho tu rády opravdu nevidí. Na rozdíl ode mě. Cestou zpět slyším zajímavý hlasitý cvrčivý zvuk, který nejprve přiřazuji některému z pěvců v poli. Zvyšuji pozornost, ale kromě dvou nahánějících se poštolek nic jiného nevidím. Dávám si to proto dohromady tak, že to spolu dovádějí dvě poštolky obecné. Když ale pronásledování nekončí a já ty ptáky konečně zkontroluji, vidím, že je to ve skutečnosti jedna poštolka obecná, která je cíleně pronásledována mladou poštolkou rudonohou. Její záměr je víc než jasný. Poštolka má v drápech hlodavce, kterého rudonožka opravdu moc chce. V tomto případě ale není moc úspěšná. Že tento hlas skutečně patří poštolkám rudonohým, o tom jsem se záhy znovu přesvědčil. Už když jsem se pomalu chystal odjet pryč, slyším onen „cvrčivý“ hlas ještě jednou. Vidím, jak se jako střela nad poli řítí další mladá poštolka rudonohá a svůj cíl už dávno zaměřila. Opět letí na poštolku, která ulovila hlodavce. Tahle druhá rudonožka je ovšem mnohem úspěšnější a už má uloupenou kořist ve svých drápech. Chvíli ještě létá nad polem a vybírá si vhodné místo k dopolední svačince. Zdejší poštolky rudonohé už dobře vědí, co a jak. Nač chytat hraboše vlastními silami, když je můžou uloupit svým o něco větším bratrancům.
Pro úplnost ještě uvedu, že jsem na lokalitě viděl minimálně i tři mladé motáky lužní. Vzhledem k nárůstu pozorování motáků stepních nebude vůbec od věci být k těmto ptákům pečlivější a kontrolovat je opravdu důsledně. Kdo ví, třeba nám tato výjimečná lokalita neodkryla všechny své trumfy.
Pokud tedy máte v tomto čase možnost a chuť vyrazit do polí za dravci, toto místo otevřených polí mezi obcemi Němčice a Pravčice na kroměřížsku je skutečně mimořádně zajímavé. Desítky káňat, pochopů a poštolek jsou jen zajímavou předehrou. V tomto kvantu dravců se „schovávají“ pro nás birdwatchery i další, řekněme zajímavější druhy. Opakovaná pozorování raroha (rarohů) velkých, káněte bělochvostého a poštolek rudonohých je výzvou pro ty, kteří chtějí tyto dravce pozorovat také u nás. A já k nim bezesporu patřím.
PS: v pátek 20.9.2013 si chci vzít v práci volno. A mám v úmyslu tady zase nějaký čas pobýt. Vždyť ornitologických důvodů tu létá nespočetJ.
8.9.2013, pole u Němčic (KM), nejběžnějšími dravci jsou tu pochopitelně káně lesní, moták pochop a poštolka obecná (foto: Zdeněk Němeček)
8.9.2013, pole u Němčic (KM), více očí toho odjakživa více vidí. A tady toho je k vidění, až by si jeden oči vykoukal (foto: Jiří Šafránek)