I přesto si čas na letišti krátíme pozorováním ptactva.

Z letiště pak míříme na první lokalitu, kterou jsou rybníky a nádrže u Ma’agan Micha’el na pobřeží severně od Tel Avivu. Potkáváme taky našeho průvodce jménem Shai Agmon (+972(0)54-5775054, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.).

Na každé nádrží vidíme i slyšíme nové a nádherné ptačí druhy.

Po obědě v rušném městečku Furejdis (Paradise) se přesouváme do kibucu Ramat Hashofet, kde se nachází kolonie poštolek jižních. Ihned po příjezdu nám nad hlavami prolétají volavky rusohlavé a po chvíli i první poštolky jižní. Je jich tu opravdu hodně a pozorovat je v příjemném prostředí pěkného kibucu je opravdu zážitek. Ostatních ptáků je tu taky dost, ale nejvíc určitě volavek rusohlavých, které tu podle jednoho z místních nocují ve velkých hejnech na stromech.

Odtud nás Shai vede k nepříliš známým lokalitám, kterými jsou nádrže a čističky v zeleném údolí pod Nazarethem, kde by se měly vyskytovat čírky úzkozobé a jediný pár luňce šedého. Překvapivě hned na první polní lokalitě luňce objevujeme a rovnou celý páreček. Přidává se k nim ještě samec motáka stepního. Nádhera.

Při dalším přejezdu k nádržím v polích slyšíme zpívat cistovníka rákosníkového a po prudkém brzdění obou aut slyšíme i vidíme frankolína obecného. Po hrbolatých polňačkách se dostáváme k čističce a znovu téměř okamžitě zvedáme z hladiny velmi plaché hejnko čírek úzkozobých. Objíždíme nádrž, jestli se ještě někde neobjeví, ale místo nich nacházíme dytíka úhorního a bělořita plavého. Z polí se také ozývají křepelky, strnadi luční nebo cvrčilka slavíková. Všudypřítomné jsou potom čejky trnité, chocholouši obecní, nebo prinie obecné.

Nasyceni pěknými ptačími zážitky a novými druhy přejíždíme už bez Shaie do kibucu Gonen na úpatí Golanských výšin. Se Shaiem se během výpravy znovu setkáme až na jihu v Eilatu.

Okamžitě po příjezdu do kibucu slyšíme volat výrečky malé.

Jak jsem usínal za zvuků volání výrečka, tak mě probouzí zpěv bulbula a volání pávů. Zatímco se ostatní probouzí, vyrážím na obhlídku kibucu. Nacházím první vlaštovky skalní a kluci mi pak hlásí, že viděli přeletět sovu pálenou. Těch by tu v okolí díky spoustě budek, které tu jsou pro ně postavené, mělo být hodně.

Dnes nás čeká jedna z nejlepších lokalit, a to Agamon Hula. Jezero obklopené porostem rákosu, papyru, zelenými zavlažovanými poli a vodními kanály. Místní turistickou atrakci, kdy se lidé nechávají táhnout na valníku za traktorem mezi jeřáby do jejich blízkosti, nakonec vynecháváme, ale nikdo z nás toho nelituje. Ihned totiž zjišťujeme, že Agamon Hula žije desítkami dalších druhů, nejen jeřábů. Hulákají tu všudypřítomní frankolíni, prinie, chocholouši a bulbulové. U prvního malého jezírka objevujeme mimo jiné želvy kaspické, volavku červenou, kormorány malé a spoustu dalšího.

Silným zážitkem je pro nás hejno pelikánů bílých, kteří nám krouží nad hlavami, než naberou kurz směr Dunajská delta. Nejbarevnějším krasavcem jsou tu místní ledňáčci hnědohlaví. Vděčný objekt pro objektivy foťáků.

Rovněž skvělým zážitkem je pozorování termických vírů stovek čápů bílých.

Strávili jsme tady skoro 7 hodin, ale klidně by se dal i celý den. Rozhodně to byla jedna z nevýživnějších lokalit, které jsme navštívili.

Po odjezdu z Huly zkoušíme štěstí se zvonohlíkem syrským, který obývá pouze horská úbočí na severu země u hranice se Sýrií. Šplháme se po kamenech do kopců nad městem Majdal al-Shams, kam až nám dovolí vojenské zábrany.

Nejdřív to vypadá beznadějně, kromě orebic čukar tu nic není, až téměř při odchodu se první hejnka zvonohlíků ukážou. Přelétají nám nad hlavami a míří někam na západ. Na parkovišti nám ještě dánský ornitolog stihne doporučit pár lokalit a jedeme se znovu ubytovat do Gonenu.

Třetí den ráno zkoušíme štěstí na rybnících nedaleko kibutzu u Lehavot ha-Bašan. Někde by se tu měl vyskytovat vysněný rákosník irácký. Hned na prvním rybníku je spousta kvakošů a kolem vykřikují cetie jižní s frankolíny. Kromě rybaříka jižního se objevuje i náš ledňáček říční, samozřejmě alexandři, rákosník hlučnohlasý nebo volavka vlasatá.

Na jednom ze zadních rybníků nás zastavuje ptáček poskakující v porostu na břehu. Jde o slavíka modráčka.

Při cestě zpátky před námi zaloví orlovec a na okamžik zahlédneme i kočku bažinnou (Felis chaus). Po rákosníkovi iráckém ani stopa.

Abychom si poplakali nad tím, že jsme Iráčana neviděli, přejíždíme na východ k syrské hranici do Údolí slz (Valley of the Tears) zkusit znovu štěstí se zvonohlíkem syrským.

Je tu památník nějaké tankové bitvy, a všude kolem jsou rozeseta minová pole. Sýrie je odtud opravdu blízko. Všude tu cvrčí strnadi luční. Velkou radost nám udělá káně bělochvostá na hnízdě. Poblíž objevujeme samici skalníka zpěvného a bělořita okrového. Zvonohlíci syrští tu taky jsou.

Když pokračujeme po cestě dál, nacházíme pěnici dlouhozobou a ťuhýka rudohlavého. Cesta už však dál nevede, takže se vracíme.

Na Mount Bentelu, odkud je také pěkný pohled na Sýrii objevujeme krásnou pěnici bělohrdlou a také našeho slavíka.

Odpoledne nás čeká supí přírodní rezervace Gamla, na dohled od Galilejského jezera. Supy vidíme téměř ihned po příjezdu. Obzvlášť velkou radost nám, ale dělá orel jestřábí. Není sice tak blízko jako supi, kteří nám často málem přistáli na hlavách, ale je to vzácnost ho vidět. Na skalách vedle pozorovatelny se pohybuje jeden daman a párek orebice čukar. Samec vypadá velmi rozčileně, jak si hlídá svoji samičku. K tomu všemu tu kolem poletují rorýsi domovní i velcí.

Cestou k Mrtvému moři se kocháme tisíci čápi bílými všude kolem cesty a až úplně za tmy vyjíždíme do kopce k ubytování Metzoke Dragot. Zaleháme v beduínských stanech, někteří pod širákem, abychom se ráno probudili v úplně novém prostředí. Ze zeleného severu země jsme se přesunuli do kamenité pouště. Přímo ze stanů máme nádherný výhled na Mrtvé moře, hluboko pod námi. Ještě větším zážitkem je 7 nových druhů, které napočítám sotva se pořádně vyhrabu ze stanu.

Všude kolem se pohybují málo plaší špačci Tristramovi, sbírající mrtvé lišaje a ještěrky pod lampami, po žiletkovém drátu poskakuje skalníček černoocasý a bělořiti pustinní. Pár kroků od stanu se také pohybuje skřivan pouštní. V nedalekých keřích jsou pěnice arabské a nad tím vším poletují krkavci krátkoocasí a břehule hnědé.

Takové probuzení bych bral každý den.

Dneska nás čeká spíše neornitologická část výpravy a to návštěva Jeruzaléma. Nejprve jeho kroužkovací stanice a potom Starého města, včetně Chrámu božího hrobu a Zdi nářků.

Ještě v podvečer se zastavujeme u Mrtvého moře ve vádí Arugot poblíž oázy Ein Gedi. Mimo jiné nás tu překvapí koroptve arabské a timálie šedé. Dostaneme se také do bezprostřední blízkosti stáda kozorožců núbijských.

Den pátý. Ranní složení druhů kolem beduínských stanů je úplně stejné jaké včera, takže se balíme a jedeme znovu na jih do Ein Gedi. Nyní do botanické zahrady, která by mohla být v jinak suché poušti magnetem na ptáky. A taky, že je. U vchodu je párek vlh proměnlivých, v zahradě plné květin jsou jako v ráji strdimilové, také ledňáčci hnědohlaví, krutihlav obecný, dudek a samozřejmě bulbulové a prinie. Nad zahradou pak v jeden okamžik protáhnou k severu tři velká hejna jeřábů popelavých.

Jak se přesouváme podél Mrtvého moře k jihu, začínáme se čím dál víc rozhlížet po místní specialitě vrabci moabském. Vhodných biotopů je tu spousta, ale ať prolézáme porosty tamaryšku sebevíc, žádní vrabci, jen domácí. Všude jsou prinie, které zpívají i v tom největším vedru, přeletují hejna vlh pestrých. U Neve Zohar je tzv. Lotova nádrž (Lot Reservoir), kde to vypadá na rozdíl od břehu Mrtvého moře nejnadějněji a nejživěji.

Jsou tu pisily, čejky trnité, vodouši kropenatí a v husté vegetaci se pohybují nějací pěvci. Po chvíli prodírání trnitým porostem se některým z nás skutečně podařilo vrabce moabské zahlédnout.

Najíždíme na silnici č. 90 a pokračujeme v cestě na jih. Na jejím konci by měl ležet svatý grál ornitologů, Eilat.

Projíždíme pouští, která je letos na místní poměry velmi zelená. Zima sem musela přinést spoustu vláhy. Cestou není z ptáků téměř co pozorovat, až nakonec kdesi na 146.km brzdíme tak prudce, až do sebe obě naše auta málem narazila. Podél silnice totiž letělo hejno ptáků připomínajících holuby. Tady to však bude něco jiného. Dosedají kousek od krajnice. Jde o početné hejnko stepokurů saharských. Krásné setkání.

Kolem půl čtvrté se konečně dostáváme do Eilatu, nacházíme naše ubytování, kterým je Arava Hostel, nedaleko letiště. Tady si necháváme bagáž, znovu se shledáváme s průvodcem Shaiem Agmonem a spolu s ním míříme na legendární nádrže na 19. a 20.km. Už teď nás Shai informuje, že na jedné lokalitě se objevil vzácný bramborníček. Víc nám zatím neprozrazuje. To uvidíme zítra.

Na nádržích jsou hejna plameňáků, mraky pisil, jespáků bojovných, čejek trnitých, ale my nyní přejíždíme k nejjižnější nádrži pod kravínem. Už jsou tu davy dalších birderů. Zrovna totiž probíhá Eilat Bird Festival a sjelo se sem 1400 nadšenců z celého světa. Jak se blíží západ slunce, přelétají nám nad hlavami plameňáci, na březích se krmí pisily a volavky vlasaté. Opodál stojí husice nilské a hned před námi poskakuje slavík modráček. Po západu slunce očekáváme přílet stepokurů pruhovaných a ti skutečně přilétají. Přistávají na hrázi a opatrně se přichází k vodě napít, aby vzápětí zase odlétli. Je skoro tma, takže se nedá fotit, ale je to úchvatná podívaná. Jediní stepokuři, kteří pijí večer.

Náš další den v Eilatu začíná na Northern Beach, kde už samozřejmě při našem příchodu postávají další birdeři. Největší radost mi tu dělá terej žlutonohý sedící na kůlu přesně na izraelsko-jordánské hranici. Přeletuje tu hejno čírek modrých a jeden rybák velkozobý.

Nyní míříme na sever města do Holland Parku. Je tu až podezřele zeleno, ale pak si všímáme, že ke každému keři sem vede hadička s vodou. Největší radost mám zejména z lejska černokrkého (Ficedula semitorquata). Proti vzdálených kopcům přeletí orel královský. I tady samozřejmě potkáváme několik zahraničních birderů, kteří nám ukazují koroptve arabské. Dnes mají ornitologové celé okolí Eilatu obsazené a kompletně zmapované.

Z Holland Parku se přesouváme do hor nad Eilatem, pozorovat tah dravců. Nemusím zdůrazňovat, že i tady už pozorují skupiny ptáčkařů. Tah je tu opravdu impozantní. Jsme tu skoro 3 hodiny a tolik dravců, kolik jich nad námi prolétlo, jsem neviděl za celou svou ornitologickou kariéru.

Největší hejna tvořila káně lesní ruská. Mezi nimi supi mrchožraví, orli stepní, orli křiklaví, čápi černí, luňáci hnědí a jeden orlovec.

Na druhy velmi bohatou lokalitou se poté stává onen 19. a 20.km silnice č.90 za Eilatem. Přijíždíme sem od jihu a docela dobře bychom si vystačili s vodním kanálem za kravínem. Výčet druhů snad hovoří za vše.

Na tomhle zcela obyčejném vodním kanále se dokonce podaří spatřit vrabce moabského i těm, co neměli štěstí u Lot Reservoir. Je to tu úžasné.

Na samotných nádržích u 20.km jsou mraky dalších ptáků, dalších druhů. Největším špekem je pro mě kulík větší. Pak jsou tu spousty jespáků malých a bojovných a taky kulíků mořských.

Tady si člověk vážně přijde na své. My ale pokračujeme dál. Míříme na sever, kde byl ráno na jedné lokalitě viděn kulík kaspický. Po příjezdu vidíme jen spoustu hrdliček zahradních. Objíždíme kruhová zavlažovaná pole. Jsou tu hejna vrabců pokřovních, hrdličky kapské a bělořiti plaví. Po kulíkovi ani stopy. Asi už odletěl.

Abychom ukojili svou touhu vidět nějakou raritu, jedeme k místu zvanému Ne'ot Smadar. Jde o kibuc, který je podle našeho průvodce tajemným místem, kde snad sídlí nějaký kult, či co. Nás, stejně jako desítky dalších birderů, mířících na stejné místo zajímá malý ptáček sedící na palmě kousek od vstupní brány. Je to bramborníček černobílý. Pták ze střední a jižní Asie vzácně se zatoulávající do Izraele nebo na Kypr. Je to 7. záznam pro Izrael. Tomu se říká klika. Za celou dobu, co ho spolu s ostatními pozorujeme, nevyvíjí žádnou výraznou aktivitu. Jen sedí na listu a pozoruje nás, nebo se na chvíli ukryje v listoví palmy.

Je moc dobře, že je tu dnes tolik ornitologů, protože se vzápětí dozvídáme o ťuhýkovi středoasijském jen pár stovek metrů odsud. Než se tam však dostaneme, ťuhýk je pryč.

Náš předposlední den končí a musíme se vydat doprostřed Negevské pouště na další ubytování. Jsou to další beduínské stany. Nakonec se však z toho klube zajímavý paradox.

Obyčejné beduínské stany se starými matracemi a děravou střechou, které sice mají zabudovanou klimatizaci, a uvnitř poletuje vrabec domácí, jsou o polovinu dražší než chatky s palandami, koupelnou, sprchou, komplet vybavenou kuchyní včetně mikrovlnky, rychlovarné konvice, lednice a zásob čaje a kávy a venkovního posezení. Na to, že jsme uprostřed pustiny, relativně luxus.

Večer si nastavujeme izraelský letní čas a brzy uleháme, protože ráno vstáváme ještě před východem slunce.

Ráno s hvězdným nebem nad hlavou opouštíme naše pouštní útočiště a jedeme k hranici s Egyptem do Nizzany. Někteří v autě ještě dospávají. Na lokalitě jsme ještě stále za tmy. Čekáme na bývalém železničním náspu kousek od cesty, až se udělá trochu světlo. S prvními paprsky objevujeme první běhulíky plavé. Hbitými kroky se pohybují v zeleném pouštním porostu.

Hned nato se na protější straně objevuje samec dropa hřivnatého a začíná svůj okázalý taneček.

Nádhera.

Přesouváme se do zelené oázy Ezuz. Tady to žije především množstvím dudků. Tolik pohromadě jsem jich ještě neslyšel. Ozývají se ze všech stran. Velkou radost nám udělá také sýček postávající na kamenech. Nad hlavami nám krouží hejno kvakošů, objevuje se strnad šedokrký, nebo linduška úhorní. Podcházíme železniční viadukt a objevujeme krásného ťuhýka běločelého. Zkoušíme se k němu přiblížit. Kousek nám ještě dovolí, ale pak se ztratí v křoví a už ho nenacházíme. Jen timálie.

Odtud jedeme dál to pouště na východ. Ke kaňonu Ein Avdat. Ještě na parkovišti nad námi zakrouží orli jestřábí a hejno čápů černých. Jak postupujeme hlouběji do kaňonu, objevují se také supi mrchožraví a bělohlaví, kteří tu ve čtyřech párech i hnízdí. Několik jich vidíme sedět na hnízdech. Z křovin podél říčky zpívá sedmihlásek šedý a po svazích poskakují bělořiti černohřbetí. Ve skalních dutinách staví hnízda rorýsi velcí a břehule skalní. Kaňon končí stinným zákoutím s vodopádem, u kterého hnízdí holubi skalní. Teplota se šplhá bůhvíkam, takže jsme vděční za každý kousek stínu. Nad námi šplhají po skalách kozorožci s mladými a při cestě zpátky se nám podaří vidět i další druh prinie, prinii křovinnou.

Abychom naši výpravu nějak slavně zakončili, chceme vidět ještě jeden nový druh vrabce. Jedeme na sever k lokalitě Tel Qeriyyot. Je to nádherné rozkvetlé údolíčko plné bílých čápů. Kromě nich tu nacházíme bělořita okrového a plavého, samici skalníka modrého, nebo pěnici brýlatou. Někteří z nás zahlédnou na okamžik i sýčka. A i tady zpívají prinie křovinné. Už se vydáváme na cestu zpátky k autům, když se objevuje vytoužený vrabec skalní. Není nijak moc plachý a nechá se v klidu pozorovat. Jaké je pak naše překvapení, když u silnice kousek od aut objevujeme další druh, vrabce plavé.

Perfektní zakončení výpravy. Do toho se ještě ozve první letošní samec kukačky obecné a zavyje

šakal.

Nasyceni zážitky míříme zpátky do Tel Avivu, kde jsme naši cestu začali. Loučíme se s průvodcem, u jedné z benzinek už za tmy fotíme kaloně egyptské a přesouváme se k letišti. Letí nám to až ráno v sedm hodin, takže po vrácení aut, trávíme noc v pohodlí či nepohodlí v letištní hale. Přemítáme o všem, co jsme viděli a zažili a přepočítáváme skóre viděných druhů.

190 je pěkné číslo, a když si vezmu, že z toho 82 bylo pro mě nových nikdy neviděných, tak to byla vážně dost vydařená cesta. Zároveň jsme však spoustu místních druhů neviděli. Neviděli jsme třeba žádného z pouštních druhů hýlů. Podle Shaie jich totiž dost ubývá, stejně jako všech zrnožravců z pouště, která za poslední roky dost vysychá. Tak snad aspoň letošní rok bude pro ptáky lepší, když je poušť tak pěkně zelená.

Uvidíme napřesrok.