Martin Došlý, Václav John, Gedeon Kašpar, Jana Kantorová a Max

 

To, že se v Bavorsku v okolí Mnichova pohybují dva racci Sabinovi, nás zaujalo už před několika dny.

Tento arktický druh hnízdí na nejsevernější Sibiři, v Grónsku a na severu Kanady, na zimu potom zalétá k západním břehům Jižní Ameriky a na jih Atlantiku k pobřeží Afriky.

Objevuje se i u pobřeží Evropy, např. ve Velké Británii, kde je podstatně častější než ve vnitrozemí. Ale i do střední Evropy občas nějaká bouře jednotlivé ptáky zanese.

Záznamy tohoto druhu z Česka za posledních 30 let byste spočítali na prstech jedné ruky.

A protože Bavorsko pro nás není zas až tak vzdálené, rozhodujeme se zase jednou podlehnout tomu, pro někoho nepochopitelnému, twitcherskému nutkání vidět nový druh a podívat se nějakou zajímavou lokalitu.

Maličko nás znejistí, že ze čtvrtka a pátku není na německém webu žádný záznam ani jednoho z racků. Přesto se mi nechce výpravu odpískávat a ještě večer před odjezdem přesvědčuju do telefonu Vaška, že se nevzdáme a zkusíme to.

Z práce se vracím až pozdě večer a po dvou hodinách spánku mě už zase ve 2:30 budí budík. Nevyspalý, ale plný očekávání jdu nočním městem, nad kterým poletují poslední zbytky Perseid, na místo srazu s Gedeonem. Přijíždí o chvilku později a ještě měl cestou menší kolizi se zajícem.

Na Černém Mostě v Praze přistupuje do auta Jana s čivavou Maxem a pokračujeme na Opatov vyzvednout Vaška. Ten se zjevuje na parkovišti s polštářem v podpaží, celý rozespalý a téměř ihned po nasednutí do auta usíná. Probouzí se až na benzince u Staňkova, kde si dáváme snídani.

Na další benzince před Folmavou a hranicemi zjišťujeme, že Gedeonova kolize se zajícem nebyla tak docela bez újmy. Chybí nám přední espézetka. Chvíli dumáme, jestli pokračovat a riskovat pokutu, ale nakonec neohroženě vjíždíme do Německa. Téměř ihned nás míjí dvě policejní auta. Naštěstí si ničeho nevšímají.

Zadní část vozu opět usíná a já naviguji Gedeona na dálnici A92, která vede podél řeky Isar k naší první cílové lokalitě. Jakmile vjíždíme na dálnici, obklopuje nás kvalitní německá mlha. S vycházejícím sluncem v zádech dojíždíme k nádrži Moosburger Stausee. Je tady uzavřená silnice, ale na malé odpočívadlo se vjet dá, takže tu necháváme auto a lezeme na hráz vodní nádrže. Hladina je přeplněná ptáky. Jsou tu tisíce lysek, obrovský počet zrzohlávek, poláci chocholačky, husy velké, potápky malé a roháči. Vydáváme se po hrázi a prozkoumáváme poletující ptáky.

 

 

U protějšího břehu jsou rybáci černí a obecní. Z hráze před námi vylétává postupně asi 20 pisíků. Sedáme si na břeh a čekáme, co se ukáže. Před námi plave potápka černokrká, přeletují racci bouřní, středomořští a chechtaví. Ten Sabinův zatím nikde. Až po chvíli se v dálce ukazuje racek s kresbou na vrchní straně křídel. Ostříme na něj stativák a zjišťujeme, že jde o racka malého.

Když už se máme k odchodu s tím, že tu racek Sabinův nejspíš není, přeletují nám nad hlavou dva dravci. Jsou to mladí sokoli. Poletují nad vodními ptáky a občas zkusí i nějaký ten útok.

 

 

Na hráz u parkoviště přichází trojice německých birderů. Gedeon od nich zjišťuje, že racek Sabinův už tu několik dní není.

Takže se balíme a přejíždíme k druhému jezeru u řeky Isar. Kousek na východ ležící Echinger Stausee.

I tady je spousta vodních ptáků. Vaška, který zase usnul, necháváme v autě a prozkoumáváme jezero stativákem. Jsou tu dva umělé ostrůvky, kde sedí mladí rybáci obecní a spousta dalších jich létá kolem. Je tu spousta mladých rybáků černých a několik bělokřídlých. Objevujeme 3 husice rezavé, vodouše šedého, jespáka bojovného. Plave tu velký počet kopřivek, 3 lžičáci, čírky obecné, zrzohlávky, mladí roháči a opět přeletuje nad jezerem 1 sokol. Znovu se tu potkáváme s trojicí birderů z prvního jezera. Říkají, že ani tady racka Sabinova nenašli.

 

 

 

Trochu zklamaně svačíme na břehu, když se probouzí Vašek a konečně leze z auta. K našemu překvapení ihned objevuje na zemi u auta velkého motýla lišaje svlačcového.

Pak se skláníme nad atlasem a zjišťujeme, kudy se dostat k poslední lokalitě s výskytem racka Sabinova.

Tou je Chiemsee nedaleko Salzburgu, ležící pod prvními vrcholky Alp. Vyrážíme tedy dál na jih. Cestou narážíme na objížďky a cesta se nám prodlužuje. Těsně po poledni přijíždíme do městečka Chieming na břehu ohromného jezera, které je plné plachetnic a působí dojmem, že jsme dorazili na pobřeží moře. Před námi se tyčí také rozeklané vrcholky Alp a celkově to tu vypadá velmi působivě.

 

 

Dostáváme se do přírodní rezervace v deltě řeky Ache do jezera. Je tu ornitologická pozorovatelna, která je hojně navštěvovaná turisty. Pohled na zátoku obrovského jezera je opravdu zajímavý. Ptactva tu rozhodně není málo.

Na odhalených písčinách se povalují stovky kachen, čírek, hus, čejek a kormoránů. V trávě vyrůstající z bahna hledá potravu spousta bekasin otavních a velké hejno kolih velkých. Počítáme jich 116!

Mezi husami jsou husice liščí, husice nilská a berneška velká. Nad tím vším poletuje množství rybáků obecných, černých, několik bělokřídlých a také racek malý. Za zmínku rozhodně stojí také dva plameňáci hledající potravu v mělčinách. Podle německého webu jde o plameňáka růžového a chilského. Pravděpodobně však uprchlíci z chovu. Přesto díky nim dostává celá lokalita nádech exotiky.

 

 

Gedeon objevuje po chvíli dospělého poláka malého a já lyskonoha úzkozobého. Toho se nám podaří pozorovat jen chvilku, díky Maxovi, který šťouchne do stativáku. Znovu se nám ho nedaří najít ani za pomoci anglického birdera se stativákem, se kterým jsme se dali do řeči.

I přesto, že je tu ptáků tolik, stále jsme ještě neviděli náš hlavní cíl, racka Sabinova. Angličan nám říká, to co už víme, že byl naposledy viděn ve středu a dneska ho tu nikdo neviděl.

 

 

Když po chvíli neúspěšného pátrání po lyskonohovi, Angličan odchází, jdeme s Gedeonem o patro níž, kde sedí kouřící fotograf a pozoruje hladinu. Ptáme se ho na racka. On však jen něco zamručí, že nic neví a ani na obrázek ve Svenssonovi nereaguje nijak pozitivně. Vtom se však ozve z horního patra Vaškův křik: „Racek s černou hlavou! Racek s černou hlavou! Támhle letí! Je to on!“

Bereme schody po třech a běžíme nahoru. Vašek okem přilepený ke stativáku hlasitě komentuje, co jím pozorovaný racek právě dělá. Ostatní lidé na pozorovatelně nechápavě zírají, protože mu nerozumí ani slovo. Všichni upíráme zraky do dálky a skutečně se tam nějaký racek s černou hlavou pohybuje. Ve stativáku je vidět i kresba na vrchní straně křídel. Šedý trojúhelník a černý pruh na okraji. Není pochyb o tom, že je to dospělý racek Sabinův. Sedá si na písčinu mezi kachny a kormorány téměř kilometr daleko. Není mezi nimi téměř vidět.

Míříme tím směrem veškerou optiku, abychom viděli, kdyby náhodou vzlétnul. Objevuje se znovu i anglický ptáčkař, kterého informujeme o našem objevu. Celý šťastný míří na bílou tečku vykukující mezi kormorány svou Kowu. Zkoušíme udělat aspoň nějakou dokumentační fotku, když vtom se všichni ptáci v zátoce plaší a zvedají se. Racka však neztrácíme a pořád ho sledujeme. Stále létá sem a tam nad zátokou. Několikrát vyrazí proti hladině, jakoby zalovil. I na tu vzdálenost si můžeme dobře prohlédnout určovací znaky. Jsme nadšeni. Racek si znovu sedá, takže se můžeme pokusit o další dokumentačky. Opravdu skvělý zážitek.

 

 

Na pozorovatelně se za dobu naší přítomnosti vystřídala spousta lidí. Nikdo z nich však neměl o racka velký zájem. Šlo spíše o rodinky s dětmi. Jeden rozjívený chlapeček mě odstrčil od stativáku, který tu byl k dispozici pro veřejnost a opticky byl překvapivě hodně dobrý, načež se na něj začal věšet a kroutit s ním na všechny strany. Naštěstí jsme měli Maxe, který proti němu vyrazil a odehnal ho. Aspoň si tak odčinil, to že nám ztratil lyskonoha.

Zapsali jsme viděné druhy do pozorovacího deníku, který tu byl, a naprosto spokojeni i když žádná z našich dokumentačních fotek racka nestojí za nic, díky velké vzdálenosti, po několika hodinách opouštíme pozorovatelnu. Cestou zpátky v autě probíráme, které druhy nám ještě chybí, kam bychom na ně mohli vyrazit. Řešíme nadcházející výpravy a prohlížíme zahraniční i domácí weby, kde co zajímavého zrovna létá.

Pouštíme si různé nahrávky ptačích hlasů, na které Max reaguje štěkáním.

Ještě před hranicemi se zastavujeme na jídlo a pak už stejnou trasou přes Plzeň přijíždíme k Praze. Už z dálky vidíme velký kouř přes polovinu města. Na internetu zjišťujeme, že hoří haly ve Vysočanech.

Gedeon nás po jednom vysazuje na Opatově, Černém mostě a v Horních Počernicích, čímž výprava plná zážitků a velmi sympatických ptačích druhů na nových zajímavých lokalitách končí.