Birdwatching se během obyčejné rodinné dovolené dá ve většině případů považovat za okrajovou, nanejvýš vedlejší činnost. Obzvlášť když se vyskytne kombinace spalujícího vedra a příjemně osvěžující vody v moři, která odláká birdwatchera na podstatnou část dne někam k vodě. I tak se ale dají najít chvilky na poznávání cizího kraje, které potom stojí za to. Po delším rozhodování a zkoumání mnoha variant se celá naše rodina shoduje na ostrově Pag, což vítám s nadšením a na dovolenou se převelice těším. O to více, že s sebou bereme i kola. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších ornitologických oblastí v Chorvatsku s možností cesty i do blízkého NP Paklenica na pevnině. Vyjíždíme v pátek pozdě odpoledne a jedeme téměř bez zastávky k jihu.
Ornitološki rezervat Veliko blato - perla ostrova
22.8., sobota
Rozednívat se začíná při pohledu na mohutné vrcholky Velebitu, výstražné cedule nad dálnicí straší červeným nápisem „Magla!“, která se válí střídavě na dálnici a u dálnice. Projíždíme dlouhý tunel pod hřebenem a pár chvil poté již z výšky vidíme kroužícího orlíka krátkoprstého s Novigradskou zátokou v pozadí. Po opuštění dálnice směřujeme k mostu, spojujícímu ostrov Pag s pevninou. Cestou okolo poletují jiřičky a na vrcholcích keříků se každou chvíli objeví silueta nějakého ťuhýka. Ostrov působí dojmem polopouště, s vyprahlými kamenitými pastvinami, ohraničenými spletí kamenných zídek. Odbočujeme na úzkou silničku, po které jde jedno stádo ovcí za druhým. Jen co přejíždíme přes horizont, tak se otevírá výhled na ornitologickou rezervaci Veliko blato, která je největším unikátem na ostrově. Než si ale stačím celou rezervaci z dálky prohlédnout, tak z pastviny vzlétají tři mohutnější koroptve a sedají si na zídku. Než na ně zamířím foťák, tak ale skáčou za ní a mizí. Zastavujeme a jdeme se zde poprvé projít. Všude se náhle ozývají lindušky úhorní, chocholouši a bělořiti šedí. Z rákosí se rozletují vlaštovky obecné, břehule říční, strnadi luční a nějací divně sípající žlutí pěvci. Hlas zní jako přidušený konipas luční, a taky že to je on. Jedná se ale o konipasa lučního italského (poddruh cinereocapilla). Netušil jsem, že se tak zásadně liší i v hlase. Najednou se začíná z pastviny ozývat podivně mechanický chaotický zvuk, který zní jako přiopilá křepelka. Ověřuji si v mobilu, že jde o orebici horskou. Potvrzeno – jsou to ty tři slepice, které sem mířily.
Orebice horské (Alectoris graeca)
O něco dál nám před autem přeletuje dudek a po obou stranách loví dospělí ťuhýci rudohlaví. Nedaleko nich je i jeden nedospělý. V termice krouží tři káně lesní a jeden orel skalní. Na prvních pár minut to není vůbec špatné! Odjíždíme do města Povljana, kde máme rezervované ubytování.
Ťuhýk rudohlavý (Lanius senator)
Večer se jedeme projet po městě a končíme až kdesi na kopci za ním. Zde je kompletní rodina ťuhýka rudohlavého, přeletuje poštolka obecná a okolo chodí racci středomořští. Dole na kraji města jsou pak dvě samice ťuhýka obecného a spousta šedivek. U restaurace později pozorujeme dva páry rorýse šedohnědého.
Město Povljana
23.8., neděle
Tento den je zasvěcen objevování ostrova s pomocí auta. Vyrážíme ráno a já s radostí koukám do krajiny a představuji si, které druhy by zrovna v daném prostředí mohly žít. Občas přeletují volavky bílé a stříbřité, racci nebo káně. Zastavujeme v jedné vesnici, kde se okamžitě chopím fotografování kolonie rorýse velkého. Ptáci loví docela nízko a je jich odhadem 40. Hnízdí zřejmě v místní zřícenině.
Rorýs velký (Apus melba)
Koupeme se na nádherné pláži mezi skalami s minimem lidí. Po skalách poskakují saranče německé a další dva středomořské druhy, které neurčím. Spolu s nimi zde pobíhají velmi živé ještěrky italské (Podarcis sicula ssp. campestris) a nad tím poletují desítky dlouhozobek svízelových. Zdánlivě pustá skála s minimem vegetace překvapivě překypuje pohybem. O několik kilometrů dál se pohybuje u silnice celkem krotká rodinka chocholoušů a na kameni nedaleko nich sedí hrdlička divoká. V další vesnici létají pro změnu rorýsi šedohnědí. Zastavujeme se u pažské solany, kde loví 36 volavek stříbřitých a dvě bílé. Na bahňáky tentokrát bohužel nemám stativák. Už jsme skoro zpět, když těsně vedle auta vzlétá dospělá samice motáka lužního. Dělá kolečko a sedá zpět. Koutkem oka registruji pohyb nějakého křídla za zídkou. Pomalu se k tomu místu přibližuji a cestou potkávám velmi krotkého juvenilního ťuhýka rudohlavého a ještě krotšího chocholouše. Jsem překvapený, když na mě najednou vykoukne koliha malá a spolu s ní z trávy vzletí další tři a ozývají se. Ve stejnou dobu se z dálky ozývají hlasy kolih velkých, musí jich být snad 30. Není divu, jsem v blízkosti rezervace Malo blato. Ptáci se ale ozývají ze suchých míst. Slunce zapadá a nedlouho po tom vysoko na obloze přeletuje 5 dudků. Je to zvláštní, vidět je se svým stylem letu takto vysoko. Okolo loví bělořiti a v mém okolí se zvedá 6 dalších kolih velkých. Nádherný večer.
Jedna ze čtyř kolih malých (Numenius phaeopus)
24.8., pondělí
Po šesté mi zvoní budík. Už není co dospávat. Venku je krásně, jen nad mořem visí nějaká šedivá clona. Hned za koncem zástavby vysedává mladý ťuhýk obecný a dospělý rudohlavý. Krajina je plná šedivek, které obsazují dráty a skoro každé políčko u města. Na jednom z osamocených křovisek sedí místo rudohlavce samice kosa černého. Na místní poměry asi zajímavý pták. Velo blato mám v protisvětle, ale netrvá dlouho a šedá opona se rozšiřuje až k vycházejícímu slunci. Přelétá mladý moták lužní. Na břehu a na kraji rákosí posedává 48 volavek stříbřitých a přibližně stejně kormoránů malých, kteří se neustále ozývají a přeletují. Slyším hlas kolihy malé a dvou vodoušů tmavých. Na kraji vody loví jeden mladý rybák černý a při břehu se drží také několik nenápadných potápek malých. Potápky roháči loví u rákosí spolu s velkým množstvím lysek. Z druhé strany blata právě vylétají nocující konipasi luční italští. Většina z nich si sedá mezi ovce a já tak mám možnost vidět jednak rozdíl ve zbarvení samice, ale především typickou kresbu hlavy samce. Ptáci se nenechají rušit, drží se pod ovcemi. Z kraje blata odlétají čtyři dytíci a chytají se jich i dvě kolihy velké. Přelétá volavka popelavá. Keře jsou plné pěnic hnědokřídlých, na bylinách vysedávají bramborníčci hnědí a pod nimi se s bělořity mihají všudypřítomné lindušky úhorní, opakující své „smrdíš“ a chocholouši křičící „vidimtě“. Dost početní jsou také stehlíci, kteří v hejnech likvidují semena bodláků. Na jedné z pastvin na mě asi z 50ti metrů zírá dytík, ale i tak by se dal snadno přehlédnout. Kolem letí ledňáček – už podruhé. Dráty nyní místo vran obývají špačci a dva ťuhýci rudohlaví. Na svém klasickém místě opět přelétá dudek a sedá si na suchý strom. Následuje ho další jedinec.
Konipas luční italský (Motacilla flava cinereocapilla)
Před obědem si odjíždíme prohlédnout město Pag, kde po parkovišti pobíhají neuvěřitelně krotcí chocholouši. Po nebi se honí rorýsi obecní a samozřejmě racci. Cestou zpět nakupujeme na kopci před Povljanou a při té příležitosti si všímám nedaleko sedícího samce poštolky jižní. Druhý pták vysedává na nedalekém vysílači, kam se ten první po zalovení vrací. To je pěkné, nevěděl jsem, že žijí i na Pagu. Po návratu táta nachází na chodníku před domem dosluhující, ale nádhernou samici lišaje svlačcového. S mou pomocí alespoň popolétá umřít do klidného keře. Zašlápnutí si přeci nezaslouží. Následuje večerní výprava s jednoduchým cílem – dosyta si užít hlasy dytíků.
Samec poštolky jižní (Falco naumannii)
Hned na začátku cesty přes silnici přeletuje zmatená pisila, která pak kličkuje mezi domy. Je to velmi kuriózní podívaná. Na místě, kde jsem dytíky viděl už ráno, jsou teď tři hned u sebe. Zkouším je fotit na různé časy, protože se ani nehnou. Mezi tím nade mnou prolétá skoro čtyřicet volavek stříbřitých na nocoviště. Z rákosí se ozývá svým kvákavým hlasem bukač. Startuje první dytík. Ozývá se „vyzývajícím“ hlasem, na který moje trojice reaguje zahájením lovu. Jsou neskutečně úspěšní. Po každém pohybu hlavou se jim mrská v zobáku hmyz. Po chvíli vzlétají spolu s asi deseti dalšími ptáky. V tu chvíli už se dytíci ozývají ze všech stran. Jsou jako požární sirény ve velkoměstě. I při cestě zpátky neustále přeletují po stále trochu oranžové obloze. Z jedné chýše náhle zamňouká sýček. Zkouším pískat, ale už nereaguje. Místo toho tím provokuji další dva dytíky. Jejich hlasy se ztrácí až ve městě.
Dvojice dytíků úhorních (Burhinus oedicnemus) za šera
25.8., úterý
Ráno krátce vyrážíme na jižní stranu ostrova, hned po chvíli cesty si všímám minimálně tří dytíků, kteří nehybně sedí na pastvině. Následuje spousta bělořitů, úhorek, chocholoušů a jedna samice zřejmě poštolky jižní.
Chocholouš a linduška úhorní - nejběžnější ptáci pažských pastvin. U nás již téměř nemožná fotografie
Dalekohled se mi houpe na krku znovu až večer, a to bohužel jen na malou chvilku, než se setmí. Na nocoviště se slétají desítky volavek stříbřitých a čírky. Překvapením je kvákání kvakoše, které se ozývá z břehu. Dřív, než se rozezvučí orchestr dytíků, mi do ucha bije nepravidelný rytmus orebice, ke kterému se přidávají další. Kousek nad silnicí volají 4 ptáci. Už téměř za tmy asi 5 metrů ode mě přistává dytík a nahlas křičí. Přitom se mi po noze dobývá mohutný střevlík kožitý. Z rákosí se chvílemi ozývá štěkání bukáčka. Že jde opravdu o jeho kontaktní hlas, si ověřuji i z nahrávky. Cestou zpět se mi nechce věřit počtu přejetých hadů. Všechno to jsou štíhlovky, ale snad i jeden šírohlavec.
Dudek chocholatý (Upupa epops)
26.8., středa
Ještě dřív, než mi stačí zazvonit budík, nám kolem oken prolétá poštolka jižní a ozývá se. Hlas je to nezvyklý a tím i příjemný. Není mnoho míst, kde by si člověk mohl dopřát takovýto budíček. V noci pršelo a všechno venku je pěkně promočené. Obloha se už ale začíná vyjasňovat. V místech, kde se včera večer ozývaly orebice, je nyní ticho. Jen neustávající hlasy přelétávajících lindušek úhorních a chocholoušů. Na vedlejší pastvině ale celkem blízko vzlétá 12 dytíků a dělají kolečko. Nádherní ptáci. Netrvá to dlouho a orebice o sobě dávají vědět. Je jich tentokrát alespoň 7 a zdají se být poměrně blízko. Rozhoduji se vyrazit podél zídky a zkusit je najít. Jsem již blízko místa, kde mají být a stále nic nevidím. Chvíli civím do trávy, abych tím zmeškal vzlet orebice asi 150 m daleko. Na tu dálku je dobře slyšet poplašný hlas i rachot křídel. Pták sedá na zídku, kde vydrží na tři fotky. Kupodivu jsou ostré – nádherných pár desítek pixelů. Ostuda zveřejnit. Zbylých šest orebic jí následuje a zídku přelétají. Na tu dálku jsem je snad nemohl vyplašit já, to by museli být plaší jak tetřevi. Vracím se zpět po druhé straně pastviny. Na pět metrů mi vzlétají čtyři dytíci a hned u nich plácá křídly o kámen samice poštolky. Nepochybně jí srazilo auto, přes zídku je silnice. Pro ni to nevypadá vůbec dobře. Jako cizinec nebudu ten pravý, kdo jí může zachránit život. Ale ta hlava se mi nezdá, nevypadá tak drsně, jako by u obecné měla. Podezření se naplňuje, když jí zvedám a ona natahuje pařáty s běložlutými drápky. A sakra, tak tu tady nechat nemůžu, to bych si vyčítal! Nastává situace nelehká, tedy kam s ní. V Česku by už byla do několika minut v záchranné stanici, ale tady? Šťastnou náhodou dál na kopci stojí teréňák a z něj kouká chlap s dalekohledem. Všiml jsem si ho, už když jsem koukal po orebicích. Pán je sice jen fotograf, ale prý se zná s lidmi z managementu rezervace. Ty však prý nezajímají ani lovci, natož zraněný pták. „Nobody cares of vjetruša.“, sděluje. Když se ale dozvídá, že jde o bjelonoktu vjetrušu, okamžitě zvážní a zkouší obvolat několik lidí, kteří by si mohli vědět rady. V Šibeniku se nachází sokolnické centrum, jehož součástí je i záchranná stanice pro dravce s velmi moderním vybavením. Jediné zařízení v celém Chorvatsku. Telefon nakonec zvedá Gordan Lukač, ornitolog z Paklenického národního parku. Poštolku mu máme zavézt na správu a on ji doveze do Šibeniku.
Sražená poštolka jižní (Falco naumannii)
Až chvíli před polednem vyrážíme do Paklenice. Do té doby stíhám poštolku nakrmit uvařeným vaječným bílkem. Má nejspíš rozdrcené nebo vykloubené rameno a sražena musela být již včera odpoledne. Je tedy již tak zesláblá, že nepřetržitě a velmi tvrdě usíná. Když zjišťuje, cože jí to cpu do zobáku, nemá problém s polknutím a pár posledních kousků si bere i sama. Dávka by jí měla vydržet na cestu, kterou má ještě celou před sebou. V půli cesty na pevninu je již znát, že bílkovina začíná působit. Pták už nespí a naopak neustále vystrkuje hlavu a snaží se vyskočit z cyklistické tašky. U silnice potkáváme hrdličku divokou a hejno vrabců pokřovních. Na správě se nás ujímají dva chlapi, kteří již vědí, cože jim vezeme. Gordan Lukač zrovna provází skupinu birdwatcherů po horách a dorazí později. Poštolku umisťujeme do improvizované přepravky z kartonové krabice a chlapi jí odnášejí dovnitř. Tím se s ní loučím. Máme umožněn vjezd do parku zdarma pro celou rodinu, až tak jsou pracovníci parku milí. Jen co na parkovišti otevírám dveře, tak se do mě ihned opírá zpěv brhlíků skalních. Jde ze všech stran, ptáků jsou plné skály. Dva dokonce vidím, i když jsou na dobrou fotku moc daleko. Vzhledem k polednímu slunci z toho nemůže být extra dlouhá túra, ale já už jsem teď spokojený. Pohled do skal odhaluje hned tři skalníky modré u sebe, u toho samozřejmě zpívá další brhlík a z pinií se ozývají sýkory babky, modřinky a jedna koňadra. O něco výš pak zkouším fotit kolonii břehulí skalních. Někde blízko na skalním štítu se do zpěvu plně opírá modrý skalník a o něco výš krmí mláďata dva páry holuba skalního. Cestou zpět pak ještě jednou zkouším fotit brhlíka skalního a na skále se vyhřívající mladou ještěrku Algyroides nigropunctatus (česky snad ještěrkovec dalmátský), která patří k těm vzácnějším. Už zpátky na ostrově nacházím samce poštolky jižní, sedícího na kůlu blízko místa sražení samice. Je plašší, než ten od vysílače. Zřejmě tedy jiný jedinec.
Brhlík skalní (Sitta neumayer)
Večer celkem právem na birdwatching rezignuji, zážitků je za dnešek snad jako za celý týden. Telefonát ale přináší dobrou zprávu – poštolka je v pořádku a podle pracovníků stanice to s ní vypadá dobře. Prý ve stanici zmínili i to, že by na tento ohrožený druh mohli dostat od státu i peníze, kterých je ve stanici nedostatek, kvůli čemuž hrozilo i její zrušení.
Břehule skalní (Ptyonoprogne rupestris), hnízdící v kaňonu Velké Paklenice
27.8., čtvrtek
Má ranní pozornost směřuje tentokrát o něco blíž k mokřadu. Konečně je jasno, a tak poprvé vidím východ slunce nad Velebitem v plné kráse. Své místo tentokrát obletuje dytíků 16. Na otevřeném bahně pobíhá krom lindušek úhorních i docela velké množství bělořitů. Okrový ale mezi nimi není žádný. Sbírají zde potravu tři kulíci říční a jeden jespák malý. Každou chvíli přeletuje vodouš bahenní a občas se ozvou kolihy velké. Po zemi kolem mě pobíhají 2 nebo 3 modráčci a občas přelétne pěnice hnědokřídlá. Je znát také výrazný pohyb rákosníků. Zkouším pustit nahrávku palašníčka a ihned se jich kolem mě pohybuje asi 20. Skoro všechno jsou to proužkovaní, ale objevují se i tři obecní a jeden velký. Tady by se to chytalo. Na vodu se snáší 5 čírek a přelétá asi deset strnadů lučních a sedají na keříky. Přeletuje dospělá samice motáka lužního. 
Slavík modráček (Luscinia svecica)
Po další zdánlivě nekonečné pouti vedlejší cestou mi najednou zblízka vylétají dva strnadi cvrčiví, tedy pro mě další nový druh. Je to pár, ale na pěkné záběry jsou bohužel plaší. Pod nohama mi běhají sympatické mladé Podarcis melisellensis, tedy ještěrky jadranské. Již na kraji rezervace Malo blato vysedává na drátech 42 vlh, které se později rozlétají. Je zde plno bělořitů, bramborníčků a klasicky lindušek úhorních. V keříčcích se pletou pěnice hnědokřídlé, mladí i dospělí ťuhýci rudohlaví a jeden obecný. Přeletuje mladý pochop.
Samec strnada cvrčivého (Emberiza cirlus)
Odpoledne si všímám pod menším útesem u města siluety kormorána chocholatého, po čemž následuje sprint domů pro člun a foťák. Pár metrů od něj nějací lidé nejspíš zkoumají kraby, takže by s přiblížením neměl být problém. Ten je totiž v něčem docela jiném. Zejména ten, kdo to už někdy zkoušel tuší, jak dlouho mi při nemalých vlnách trvá dostat ho z malého nafukovacího člunu alespoň na zlomek sekundy do hledáčku. Nakonec ho fotím z nějakých dvou metrů na minimálním ohnisku, blíž už bych člun roztrhal o útes. Nervy má ten pták naštěstí z oceli a odlétá až pár minut po mém odplutí.
Mladý kormorán chocholatý (Phalacrocorax aristotelis)
Večer mě pak vyhazují na „spodní“ straně jezera, po které se chci projít. Se sluncem v zádech mám vše z mírného kopce. Kormoránů malých počítám skoro 90, volavek stříbřitých je 16. Přeletují dva vodouši šedí a jeden tmavý. Na kamenitém břehu sedí asi 10 bekasin, běhají a přeletují desítky pisíků a vodoušů bahenních. Ladně se tu prochází také mladá pisila. Těsně u břehu mezi kameny loví v mělké vodě 6 potápek malých. Z rákosí odlétají dvě dospělé volavky červené a krouží nad jezerem. Nad rákosím létají hned 3 pochopi. Slunce zapadá velmi rychle a přiletovat začínají další volavky stříbřité.
Volavka červená (Ardea purpurea), ozývající se pronikavým hlasem
28.8., pátek
Ráno se na chvíli zastavujeme u odsolovacích nádrží. Již z auta je vidět přelétající pisila, kterou později následuje vodouš šedý. Pohled mezi můstky není nic moc, ptáci se za nimi mohou schovávat, ale během chvíle koukání mezi racky chechtavé a středomořské objevuji racka černohlavého a za malou chvíli dalšího. Oba jsou dospělí v prostém šatě a drží se od sebe daleko. „Obyčejný“ malý kulík se mění v dospělého kulíka mořského a ani ne deset metrů od něj se prochází kulík bledý ve svatebním! Radost mi dělá také mladý vodouš rudonohý o kousek dál. Mít tak víc času a zkontrolovat všechno.
Kulík mořský (Charadrius alexandrinus) a vlevo za trávou schovaný kulík bledý (Pluvialis squatarola)
Po nějaké době koupání na jedné z nejhezčích pláží ostrova cestou zpět potkáváme rodinku orebic horských, tvořenou dvěma dospělci a deseti téměř vybarvenými mláďaty na zídce kousek od silnice. Samozřejmě, že během chvíle odlétají z dohledu. Opět jsem vysazen u Velkého blata a opět je zde přeplněno kormorány malými, tentokrát i s pěti velkými. Volavky stříbřité jsou tu jen dvě a po kamenech stále chodí mladá pisila. Na kraji rákosí je 6 vodoušů šedých a blíže na kamenech jeden krotký vodouš tmavý. Počty bekasin, pisíků, vodoušů bahenních a potápek malých zůstávají. Přibývají jen dva jespáci bojovní. Přelétá dospělý samec motáka lužního. Jdu výš na horizont a snažím se spočítat kormorány malé. Jen na jednom větším keři jich sedí 96, takže to na celém jezeře bude dávat cca 130 jedinců. V zadní části loví blízko rybářů dva rybáci obecní a přímo mezi pruty mají rodinku labutí velkých. Kolem poletují bělořiti šedí, konipasi luční a jako vždy velké hejno racků středomořských.
Mladá a krotká pisila čáponohá (Himantopus himantopus)
Ozývá se koliha malá a přibývají a zesilují hlasy vlh. Nakonec se jich v hejnu slétá asi 250 a loví nad rákosím. Jako by se tam po vzoru svých menších siluet chystaly i nocovat - je to nádhera. Přesouvám se na sušší místo mezi dytíky, kterých na jediné pastvině postává 21. To už je slunce na půl schované a z tradičních míst se začínají ozývat orebice. Stavím dalekohled za keřík, abych je nerušil. I na těch 300 metrů o mně však ví a jsou velmi ostražité. Kochám se jejich siluetami, když jich všech 7 postupně vyskakuje na zídku a svolávají se. V pozadí je Velebit s jasnou oblohou. To mi doma bude určitě chybět.
Malý a velký...
29.8., sobota
Chystáme se k odjezdu. Stíhám se ještě dvakrát podívat k vysílači, kolem kterého loví 3 samci poštolky jižní a ani jedna samice. Přelétá dudek a desítky lindušek úhorních. Na kameni mi pózuje stará samice ještěrky jadranské. Na cestu zpět nám později možná tentýž dudek zamává křídly při přeletu těsně před autem. Jedeme opět přes noc a s rozedněním se stíháme stavit ještě na schodech u Strachotína. Doma jsme v deset ráno.
Ještě jednou pohled na Veliko blato
Během týdenní dovolené v Chorvatsku jsem pozoroval 86 druhů ptáků včetně 16ti specialit, z toho 6 pro mě nových druhů. Na rodinnou dovolenou to celkem jde.
Pozorované druhy:
Labuť velká Jespák malý Jiřička obecná
Čírka obecná Jespák bojovný Linduška úhorní
Kachna divoká Bekasina otavní Konipas l. italský
Orebice horská Koliha malá Konipas bílý
Potápka malá Koliha velká Slavík modráček
Potápka roháč Pisík obecný Bramborníček hnědý
Kormorán velký Vodouš tmavý Bělořit šedý
Kormorán chocholatý Vodouš šedý Skalník modrý
Kormorán malý Vodouš bahenní Kos černý
Bukač velký Vodouš rudonohý Rákosník proužkovaný
Bukáček malý Racek černohlavý Rákosník obecný
Kvakoš noční Racek chechtavý Rákosník velký
Volavka stříbřitá Racek středomořský Pěnice hnědokřídlá
Volavka bílá Rybák obecný Lejsek šedý
Volavka popelavá Rybák černý Sýkora babka
Volavka červená Holub skalní Sýkora modřinka
Orlík krátkoprstý Hrdlička zahradní Sýkora koňadra
Moták pochop Hrdlička divoká Brhlík skalní
Moták lužní Sýček obecný Káně lesní
Rorýs obecný Ťuhýk obecný Orel skalní
Rorýs šedohnědý Ťuhýk rudohlavý Poštolka jižní
Rorýs velký Vrána šedá Poštolka obecná
Ledňáček říční Špaček obecný Lyska černá
Vlha pestrá Vrabec domácí Pisila čáponohá
Dudek chocholatý Vrabec pokřovní Dytík úhorní
Chocholouš obecný Stehlík obecný Kulík říční
Břehule říční Konopka obecná Kulík mořský
Břehule skalní Strnad cvrčivý Kulík bledý
Vlaštovka obecná Strnad luční