V září byla Ivana na služební cestě v Tasmánii - tak jsem se tam za ní zastavil a tři týdny jsme po ostrově cestovali. Protože jsme byli sami, výlet se postupně zvrhnul v převážně pozorování ptáků. Celkem jsme i se dvěma zastávkami na pevnině, pozorovali 131 druhů, z toho 110 bylo pro nás nových.
Na poměry skoro měsíční cesty na druhou stranu světa je 131 druhů až podezřele málo - zkrátka Tasmánie je hluboko v mírném pásu a poměrně malá, navíc přelom září a října tam znamenal ještě velmi časné jaro. Na druhou stranu můžeme misi považovat za úspěšnou, protože jsme pozorovali všech 12 tasmánských endemitů (což ani nestálo nijak obzvláštní úsilí), takže už se na Tasmánii nemusíme vracet - to tedy není tak úplně pravda, protože nám chybí Orange-bellied Parrot, který se sice v principu v zimě vyskytuje na pevnině (takže není tasmánský endemit), ale jeho pozorování tam je velmi obtížné.
Všech dvanáct tasmánských endemitů na našich fotkách
Tasmánie je pro nezávislé cestování poměrně přívětivým místem. Narozdíl od severnějších částí Austrálie tady nečíhá za každou větví krokodýl nebo nějaká jedovatá potvora - zdejší příroda, dominovaná především různými druhy eukalyptů, sice vypadá na pohled exoticky, ale největším nebezpečím jsou tři druhy jedovatých hadů. Ty jsme sice vídali poměrně často, ale vždy se před námi uctivě klidili z cesty. I z hlediska lidí patří Austrálie k nejbezpečnějším a nejcivilizovanějším zemím světa - jak říkali naši místní známí, chovejte se jako byste byli ve Švýcarsku.
Velkou výhodou Tasmánie je důkladná síť národních parků (do nichž lze pořídit globální permanentku za 50 australských dolarů na auto a všechny lidi v něm) a chráněných území, typicky vybavených informačními centry či alespoň cedulemi. Na druhou stranu velká část ostrova je zcela neprostupná divočina a návštěvnické oblasti parků (tzn. ty, kde jsou alespoň nějaké stezky) pokrývají jenom velmi malou část této divočiny; i tak ale nabízejí dostatečnou zábavu na mnohatýdenní pohyb. Další nevýhodou Tasmánie je dost špatný systém hromadné dopravy, která je navíc do odlehlejších míst astronomicky drahá - půjčit si auto se prostě vyplatí. Nenechte se ale zmást tím, že ostrov je "malý" - za tři týdny jsme po něm najezdili 4500 kilometrů! Ne všechny silnice jsou asfaltové (dokonce i jedna "highway" je štěrková) a některé cesty k zajímavým lokalitám jsou vysloveně špatné - u naší Hyundai Accent jsme tak pořídili hormadu škrábanců na předním nárazníku a jeden na dveřích, ale půjčovna (Europcar) to překvapivě nijak nekomentovala, i když v kontraktu bylo explicitně zmíněno, že na poškození mimo asfaltové cesty se pojištění nevztahuje.
New Holland Honeyeater
Bezpečí a příroda v Tasmánii vysloveně lákají k táboření - my jsme tak strávili všechny noci na ostrově. Ve většině národních parků (s velmi důležitou výjimkou Craddle Mountain) jsou tábořiště, často se sprchou, případně elektřinou a grilovacími přístřešky, kde místo pro stan stojí kolem 10-13 dolarů; jelikož jsme tu byli mimo sezónu, tak byla většina tábořišť velmi pustá a byl tam skvělý klid, v sezóně prý bývá ve známějších parcích dost plno. Řadu dalších tábořišť, či prostě jen míst vhodných k táboření, najdete na http://travellingtwo.com/resources/australia/tasmania/tasmaniafreecampingmap - přestože je ale mapa zaměřená na "free" tábořiště, na mnoho z nich už se dnes platí nějaký, převážně symbolický poplatek. Na většině tábořišť platí, že pokud přijedete mimo otevírací hodiny přilehlého infocentra (nebo jde o tábořiště bez obsluhy), peníze vložíte do obálky a vhodíte je do kasičky, je tedy potřeba s sebou mít drobné, nechcete-li nechávat spropitné. Vzhledem k poměrně ostrému rozdělení krajiny na farmy a divočinu je docela obtížné najít místa k táboření naslepo, občas vám prostě ale mohou poradit místní lidé, kteří jsou obvykle volnému táboření nakloněni.
Yellow-tailed Black Cockatoo, obří papoušek žijící hlavně v lesích, zde na "Necku" Bruny Islandu
Většina obyvatel Tasmánie žije v Hobartu na jihu nebo v okolí Laucestonu na severu. Východní pobřeží je členité s několika známými turistickými destinacemi s plážemi - ty si ale nelze představovat v Evropském stylu poseté hotely, většina z nich je opuštěná a často jsou dostupné jenom dlouhým pěším pochodem (v době naší návštěvy to taky nebylo moc na koupání, což se ovšem v létě až tolik nezlepší). Jihozápad je téměř nedostupná divočina, přístupná jenom týdenními treky, letadlem, nebo pomocí dvou silnic vybudovanými při stavbě vodních elektráren, podobně odlehlý je i sevrozápad. Západní pobřeží je extrémně deštivé (asi jako pobřeží Norska), s čímž je třeba při plánování počitat. Centrální oblast tvoří částečně zemědělská krajina s jezery a vodními díly. Pro pozorvání ptáků neexistuje (snad kromě Bruny Islandu na jihu) žádný zřejmý hotspot - mnoho druhů lze najít všude, v závislosti na prostředí, jiné se soustředí na jednu či druhou stranu ostrova. Pro jejich hledání lze použít zajímavou knihu Dave Watts: Field Guide to Tasmanian Birds, která kromě fotografií a popisů jednotlivých druhů obsahuje také mapky výskytu a krátké nápovědy lokalit, kde se pokusit druh najít. Knihu je dost obtížné sehnat v Evropě, ale v Tasmánii ji mají v řadě informačních center a její pořízení stojí pro birdera rozhodně za to. K identifikaci ptáků jsme používali celoaustralskou příručku Simpson and Day: Birds of Australia, s níž jsme byli dost spokojeni.
Hooded Plover, relativně běžný na plážích
Kromě ptáků lze v Tasmánii pozorovat kvalitní průřez australskou faunou - až na koaly, na které jsme se pak podívali na pobřeží u Melbourne. Běžně se tu vyskytují tří druhy klokanů, docela snadno rozlišitelné podle velikosti (Pademelon, Wallaby a Forester Kangaroo); v některých místech (jako třeba u Scotts Peak Dam, nebo v Narawntapu) jsou klokani extrémně krotcí a pozorvatelní na délku paže. Dlouho nám dělalo problém vyfotit wombaty, přestože jsme jich pár zahlédli z auta a uspěli jsme až při cílené večerní vyjíždce po kempech v Narawntapu - abychom pak o ně na Maria Islandu doslova zakopávali. Ježury jsme viděli několikrát, ale nejlepší zážítky opět nabídl Maria Island. Během nočních jízd autem lze občas vidět nějaké (těžko určitelné) vačice - i ty jsme si nakonec pěkně vyfotili na Maria Islandu, když nám jedna ze stanu ukradla banán a posadila se ho jíst na větev nad námi. Legendární ptakopysk žije dost skrytě a jeho pozorování je obtížné. My jsme měli štěstí na místního rybáře, který nás zavedl na lokalitu (-42.733305, 146.662644), kde je často vídá a kde jsme ho za soumraku také skutečně viděli plavat.
Superb Fairy-wren, jeden z nejběžnějších ptáků ostrova
Co se samotných ptáků týče, tak nejpočetnější jsou, vzhledem k rozsáhlému zalesnění, různé lesní druhy. Pěvci jsou zastoupeni pestrým výběrem Honeyeaterů a příbuzných druhů, několika barevnými Robiny a poměrně značnou dávkou "malých hnědých ptáků", z nepěvců je běžných několik druhů kukaček a především až neuvěřitelný výběr druhů papoušků, z nichž Suplhur-breasted Cockatoo lze vidět ve velkých hejnech pást se na loukách. V okolí vodních ploch lze nalézt řadu zajímavých vrubozobých (dominovaných černými labutěmi), pelikány a několik druhů kormoránů. Překvapivě chudá je Austrálie na racky, na celém kontinentě se běžně vyskytují jenom tři druhy, z nichž jeden je návštěvníkům jižní polokoule notoricky známý racek jižní, stejně tak chudá je Tasmánie na bahňáky - kromě tři druhů kulíků a dvou druhů čejek a několika zimujících druhů severní polokoule. Z pobřeží ale lze pozorovat pelagické druhy, především Albatrosi přilétají dost blízko. Vyjmenovávat další druhy by nemělo cenu - co je ale spojuje je podivuhodný talent k vydávání exoticky znějících zvuků; každá vycházka v Tasmánii je silným akustickým zážitkem. Poměrně běžný je zdejší druh sov, Southern Boobook, jehož typické houkání jsme mnohokrát slyšeli, ale vidět se nám ho nepovedlo.
Laughing Kookaburra, největší zdroj nočního hluku, obzvlášť pokud si postavíte stan pod stromem, kde hřadují
Asi nejznámější lokalitou pro pozorování ptáků je Bruny Island, na jih od Hobartu, kam se dostanete krátkým trajektem. Ostrov je obrovský a prakticky bez hromadné dopravy, takže přeplavit si auto se vyplatí. Bruny Island nabízí kvalitní výběr pěvců, i lokality na vodní ptáky. Jelikož to byla naše první lokalita, tak jsme zde byli naprosto nadšeni a pak následovalo mírné zklamání, že zbytek Tasmánie je na ptáky o něco méně bohatý. Na úzké šíji spojující dvě části ostrova je kolonie tučňáků (Little Pinguin) a buřňáků (Short-tailed Shearwater). Oba druhy tu lze potkat jenom za tmy, přes loví na moři. Naše večerní návštěva byla trochu rozpačitá, protože nám nebylo jasné, jaké chování vlastně ptákům vadí, a tak jsme se spokojili s pozoruhodnými zvukovými zážitky - zřejmě tučňáky, na buřňáky bylo ještě asi brzo. Rozpaků jsme se zbavili později v Burnie na severním pobřeží, kde je velká kolonie tučňáků přímo ve městě a dobrovolní průvodci tam zájemcům tučňáky ukazují každý večer během hnízdní sezóny (začínali zrovna v den našeho příjezdu) - ptáci si již dávno zvykli zna jejich překvapivě silná červená světla (zatímco bílá jim prý dost vadí), a tak je lze dobře vidět i potmě.
Little Pingiuin v Burnie, osvětlený lampou místního průvodce
Jak už jsem naznačil v části o ostatních zvířatech, rájem pro pozorování divočiny je Maria Island u východního pobřeží. Po nedlouhé plavbě lodí se tu ocitnete na ostrově téměř bez aut (kromě správy parku), kde se zvířata zcela netečně procházejí mezi lidmi. Na ostrově se dají nachodit desítky kilometrů, což rozhodně stojí za to. Hlavním lákadlem jsou tu husy Cape Barren Goose, které tu jsou ovšem (re?)introdukované - jako koneckonců řada druhů, protože Maria Island slouží jako místo k obnovování ohrožených populací, včetně kriticky ohrožených tasmánských čertů (jejichž pozorování je však amatérsky prakticky nemožné). Dalším lákadlem jsou pak Forty-Spotted Pardalote, endemit, který je vzácný i v rámci Tasmánie. My jsme první viděli už v kempu hned po přistání, čímž jsme trochu přišli o dobrodužství z honu na ně; naopak jsme pak měli trochu problém najít nějakou přesvědčivou Spotted Pardalote do našeho seznamu. Na východním pobřeží jsme navštívili ještě poloostrov Freycinet, který je sice zdánlivě obležen turisty, ale za hranici oblasti, kterou lze projít za pár hodin, se vydá jen málokdo. Bohužel žádnou z místních specialit inzerovaných ve zmiňované knize o tasmánských ptácích, jsme tu nepotkali.
Cape Barren Goose na Maria Islandu
Pro hledání dalších druhů se ukázala jako poměrně plodná strategie podívat se víceméně všude. Několik lesních zajímavostí jsme našli v lesích obřích eukalyptů na Mount Field. Doporučit můžeme i výlet k přehradám na jihozápadě (Lake Pedder a Lake Gordon) - vzhledem k tomu, o jak pozoruhodnou oblast jde, stál za to i přesto, že pozorování sekluzivních druhů zdejších bažin nepřineslo žádné velké výsledky. Zase málokde jinde vám Black Currawong (tasmánský endemit) bude zobat přímo z ruky, či z kufru auta ... Zajímavá birdingová lokalita jsou Tamar Wetlands severně od Laucestonu, kde lze v rozsáhlém rákosí vidět všechny místní druhy tohoto biotopu. Severní pobřeží obecně nabízí řadu druhů, které v jižní Tasmánii nejsou, nebo jsou tam vzácné, a tak stojí za průzkum. Obzvlášť doporučit lze NP Narawntapu a NP Mount William, pěkná je také oblast divočiny na SZ, která ale v době naší návštěvy byla částečně nepřístupná kvůli povodním. Zpět na jihu, přímo v severní části Hobartu, pak lze nalézt Gould's Lagoon, snadno přístupné místo s vodními ptáky (a dalšími v okolí).
Pink Robin, Mount Field
Mezi nejznámější atrakce Tasmánie patří tzv. Overland Track, týdenní pěší trasa mezi Craddle Mountain a Lake Saint Claire, která vyžaduje rezervaci a dost drakonický poplatek, opatření zavedená kvůli přetížení stezky (do divočiny jich v této oblasti moc dalších nevede). Oba konce lze ovšem navštívit formou jednodenního výletu a za dobrého počasí (které je ale v této horské oblasti vzácné) tu najdete krásné scenérie (i když se jedná o "hory" spíš na úrovni větších Krkonoš) a samozřejmě také některé horské druhy. Slibně vypadá ještě nedaleký park Walls of Jerusalem, i ten byl však v době naší návštěvy nepřístupný, protože voda strhla silnici - tento problém je prý v Tasmánii běžný a nikdo se nad tím moc nepozastavuje.
Obrovské hejno buřňáků (Short-tailed Shearwater), z trajektu do Melbourne
Zatímco do Tasmánie jsme z Melbourne přiletěli, cestu zpět jsme si naplánovali lodí - o víkendu pluje přes den, a tak je možné z paluby 8 hodin pozorovat ptáky. První polovina trasy vede otevřeným mořem, kde zcela dominují hejna druhu Short-tail Shearwater, podařilo se nám mezi nimi vidět ale i dva druhy buřňáčků a chaluhu. Druhá část plavby vede obrovským zálivem u Melbourne, kde lze vidět různé druhy ibisů nebo třeba ploutvonožce. V Melbourne jsme se pak potkali s našimi internetovými známými, kteří nás vzali na jendodenní výlět po "Great Ocean Road", ale počasí bylo špatné. I tak jsme hned nabrali několik nových druhů, protože fauna je tu odlišná od té tasmánské a také jsme viděli už zmíněné koaly. Pevniské druhy jsme koneckonců částečně prozkoumali už při příletu, během přestupu na letišti v Melbourne, jehož zelené přírodní okolí rozhodně stojí za průzkum.
Pacific Gull
Australasian Pelican
Pallid Cuckoo