Přestěhovat se do Varšavy se pro birdwatchera vyplatí nejenom díky blízkosti známých lokalit SV Polska, ale také díky přímému a levnímu spojení s Ryanairem do řady atraktivních destinací. Tentokrát jsme zaletěli do Madridu (v pátek večer tam, ve středu odpoledne zpátky) odkud jsme objeli pár "nedalekých" lokalit. Jako vždycky se to trochu vymklo z ruky a najezdili jsme přes 2000 kilometrů. Pozorovali jsme 102 druhů, z toho 5 nových - ze 7, které jsme měli šanci vidět, to je slušný výsledek. Cestovali jsme především podle knihy "Where to Watch Birds in Southern and Western Spain".

Národní park Monfragüe je rájem dravců. Supy bělohlavé zde lze pozorovat do sytosti přímo na hnízdech (přes údolí ze silnice), viděli jsme i supy mirchožravé a hnědé, orly nejmenší a luňáky, občas jsme při prohlížení skal v dalekohledu zavadili o skalníka modrého. Na hlavní lákadlo, orly iberské, jsme se hned z kraje zeptali v inforcentru a dostali jasnou radu jet na nejvzdálenější výhlídku Mirador de la portilla del Tietar, kde jsme jednoho uviděli kroužit téměř hned. Místní znalec s dalekohledem v unifromě parku nám pak ukázal, na kterém stromě hnízdí. Výry velké jsme večer neviděli ani neslyšeli, ale na lokalitě pod pevností bylo dost rušno díky supům, takže by bylo snadné výry přehlédnout.

Dalším cílem byl drop malý na pláních u Cáceres. Ze silnice CC-99 západně od Santa Marta de Magasca vede odbočka na sever, značená cedulemi o dropech. Prvního dropa malého jsme našli dalekohledem z pozorovatelny u silnice kousek od křižovatky, další se předváděl na skalnatém hřebínku pár desítek metrů od silnice o něco dál na sever. V oblasti jsou k vidění také dropi velcí a v budkách na sloupech elektrického vedení hnízdí sýčkové a poštolky jižní. Na stepní druhy nám ale nakonec přišla zajímavější méně známá oblast v provincii Badajoz u silnice mezi přehradou Zújar a vesnicí Cabeza del Buey. Tady jsme u náhodné odbočky na západ asi v polovině silnice viděli dropy malé zblízka a kromě nich také stepokury krásné a dytíky úhorní.

Průvodce nás nalákal také na oblast "rýžových polí" kolem Madrigalejo, ale většina polí byla vysušená a vodním ptactvem ani bahňáky oblast neoplývala. Také rada, že je třeba odbočit u km 15,5 silnice na sever z Madrigaleja už neplatí, silnici zřejmě přečíslovali a u odbočky je nyní km 12 - jezírko obehnané eukalypty je ale nepřehlédnutelné. Na druhou stranu průvodce nelhal v tom, že v polích za odbočkou lze snadno vidět tygřiky tečkované, jeden z několika nepůvodních druhů, které si lze ve Španělsku zapsat.

Rozsáhlá oblast kolem přehrad Orellana a Zújar nás trochu zklamala. V Puerto Peňa lze pozorovat dravce, ale Monfrague bylo lepší; přehrady samotné jsou zřejmě mimo zimní období ornitologicky nezajímavé. Poměrně scénická je trasa přes Puente Cogolludo, jedna z mála cest, kde lze proniknout do zdejší dehesy - krajiny pastvin s košatými listnatými stromy. Po cestě (na 38.9982694,-5.3195752) je příjemná oblast, kde vede několik cest a část dehesy není oplocená, takže se tu lze projít. Tady jsme se po západu Slunce rozhodli hledat výrečky malé. Hned na testovací přehrání hlasu přímo na křižovatce se jeden ozval, později jich kolem nás houkalo hned několik a párkrát se nám ho podařilo i vidět přeletět. Focení sov v noci v leti je ale poměrně obtížná disciplína ...

Přestože na několika navštívených místech měla být pěnice mistrovská, stále nám chyběla, a tak jsme se vydali do Parque Natural de la Sierra Norte de Sevilla, tesně za hranicí v Andalusii, kde měli navíc být i budníčkové iberští (ty jsme ale nenašli). Na první zastávce v lokalitě "Isla Margarita" u křižovatky A455 a SE7101 jsme doplnili do seznamu mnoho od nás dobře známých lesních druhů (a strnady cvrčivé). U nedalekého Cerro Hierro jsme zjistili, že už jsme tu vlastně před lety byli - skalní město s tunely po těžbě určitě doporučujeme navvštívit. Z C433 jsme pak odbočili na západ po "zkratce" A450, která ale slepě končí kdesi v kopcích (místo se mi na mapě nepodařilo najít), kde jsme večer ještě za světla slyšeli výry (ale nenašli jsme je). Pěnici mistrovskou jsme pak pozorovali v piknikové oblasti u Cortijo Visitantes Berrocal nedaleko Almadén de la Plata. Zdejší rezervace nabízí řadu stezek částečně zarostlou dehesou, na jaře rozkvetlou a veskrze aktraktivní, s lovícími vlhami.

Cestou zpět jsme se ještě severně od Madridu zastavili ve vyhlášené lokalite na skřivany dupontovy v Hoces del Río Duratón. Přespali jsme přímo na parkovišti u cesty do kláštera San Frutos a vyrazili po okolí ještě před východem Slunce, ale bez valného úspěchu. V jednom údolí jsme měli pocit, že něco slyšíme, ale bylo to z dálky, v silném větru a útržkovité. Tak nám alespoň něco zbývá na příště :)

Jen přihlášení mohou komentovat