Ačkoliv je Velká Británie v podstatě kolébkou moderního birdingu, na první pohled toho pro návštěvnika ze střední Evropy mnoho nenabízí, snad kromě přístupu k severskému moři a s tím spojených druhů jako jsou rackové, alkovití, terejové nebo kormorán chocholatý. Hlavním kouzlem Británie však nejsou druhy stálé, ale rarity. Kombinace polohy „první na ráně“ pro transatlantické zálety a husté sítě aktivních birdwatcherů totiž nabízí bezprecedentní možnost poměrně spolehlivě pozorovat druhy, které jinak do západní palearktu příliš nepatří. Proto jsem se tam také zastavil, když měla Ivana v Liverpoolu konferenci a společně jsme pár dní objížděli především právě aktuálně hlášené rarity.
Atmosféra předjarní Anglie
Abychom tedy ostrovům nekřivdili, je třeba říct, že nabízí i několik zajímavých stálých druhů. Na rybáky rajské je ale počátek dubna příliš brzo, na křivky skotské by bylo potřeba jet daleko na sever Skotska a i tak je jejich určení velmi obtížné, skutečnost, že na vrchovinách žije bělokur rousný jsme při plánování naprosto trapně přehlédli (naštěstí jsme chybu napravili o dva měsíce pozdějí v Norsku) a většínu místních mořských druhů už jsme zkátka měli odjinud. Výjimkou byla linduška skalní, která chyběla Ivaně – tu jsme pro ní našli hned první den při neúspěšném pátrání po sovici sněžní na St. David's Head v Pembrokeshire. O něco více než u nás se v Británii v zimě (i začátkem dubna) vyskytuje dřemlík tundrový (ne nadarmo je to anglicky Merlin), ale ani dvě zastávky na lokalitě, kde byl nedávno pozorován (RPSB Burton Mere u Liverpoolu) nepřinesly výsledek.
Zdymadélko u Branstonu
Pro další cíle je už třeba obrátit se ke kategorii C. Bažant diamantový však již v Británii bohužel vyhynul, takže zbývá jenom bažant zlatý, konkrétně jeho poslední přežívající populace v oblasti známé jako Wolferton triangle, oblasti mezi dvěma lokálními silnicemi do obce Wolferton SV od King's Lynn v Norfolku. Přestože „pozorovat bažanta v lese“ nezní českému birderovi jako příliš náročný úkol, věděli jsme, že to zdaleka není snadné a podle dostupných instrukcí jsme lokalitu navštívili v podvečer a pak ještě brzo ráno. Přestože jsme oblast obrátili vzhůru nohama a vyzkoušeli jsme jak aktivní hledání, tak tiché vysedávání v autě (které místní nejvíc doporučují), nenašli jsme ani slepičku. Rododendrony obrostlý lesík je ale alespoň zajímavý na pohled. Kdo nebyl ve Španělsku, toho by z katerogie C mohla zaujmout ještě orebice rudá, kterou jsme několikrát potkali na vedlejších silnicích na různých místech Anglie.
Čírka karolínská
Zbylé cílové druhy výpravy už všechny patřily k raritám, především proto, že v dubnu lze stále ještě poměrně úspěšně hledat pravidelně zimující americké druhy. Poláka proužkozobého jsem už měl z Irska (podobně jako výše zmíněnou lindušku), ale Ivana ne, a tak jsme se zastavili v rezervaci WWT v Llanelli u Swansea, kde byl nedávno pozorován; na místě dřívejšího pozorování nebyl, ale našli jsme ho na nejvzdálenějším okraji rozsáhlé mokřadní oblasti na malém jezírku u dětského bludiště ze křoví. Naopak hledání čírky karolínské v Keyhavenu u Milford on Sea na jižním pobřeží bylo dost snadné, protože jsme věděli, že se zdržuje na jediném sladkovodním jezírku v oblasti; přilehlá odlivová bahna však stála za shlédnutí kvůli bahňákům a berneškám tmavým. Podobně na hvízdáka amerického v Rutland Water reserve severně od Corby jsme dostali konkrétní pozorovatelnu, u níž se skutečně nacházel. K zimním druhům, které najdete v Británii víceméně každý rok, patří ještě racek delawarský a turpan pestrozobý, ale žádný hlášený jedinec nebyl moc po cestě; ještě běžnější jsou „světlí“ rackové – šedý a polární – z nichž toho druhého jsme chtěli hledat u skládky Branstonu u Burton-upon-Trent, ale nepodařilo se nám najít žádný přístup na lokalitu (alespoň jsme ale viděli roztomilé malé zdymadélko).
Racek Bonapartův
Kromě rarit „očekávaných“ se samozřejmě mohou vyskytnout i ty neočekávané. Racek Bonapartův byl hlášen na Longham Lakes u Bornemouthu, což byla lokalita zajímavá také tím, že po cestě jsme se si mohli ze silnice prohlédnout Stonehenge. Po příchodu jsme měli trochu hrůzu z množství racků chechtavých, mezi nimiž bychom měli raritu najít, a nepotěšilo nás ani setkání s místním birdwatcherem, který ho i přes nějakou dobu hledání zatím nenašel. Krátce po rozloučení s ním jsme si všimli zajimavého racka na hladině jenom kousek od nás, ale byli jsme k němu velmi skeptičtí, protože toho by si přece místní pozorovatel, který tuto oblast právě doprohlížel, musel všimnout! Nakonec se ukázalo, že racek přiletěl nepozorován, když jsme si povídali – čímž jsme si alespoň ověřili naši schopnost najít raritu, i když jsme přesvědčeni, že by tam neměla být. V krásné, ale příšerně větrné a studené rezervaci Oare Marshes na jižním břehu ústí Temže jsme večer a následující ráno hledali slukovce dlouhozobého, ale neúspěšně, přestože se tam vyskytoval celou zimu.
Sova pálená
Hlavní atrakce na nás ale čekala v Suffolku v Carlton Marshes, kde se již několik dní vyskytoval bukač severoamerický. Taková rarita přitahovala stovky birderů, což byl zajímavý zážitek sám o sobě. Přijeli jsme sice až po víkendu, takže jsme největší nápor nezažili, ale i tak jsme se setkali s davem mnoha desítek lidí, pro které na přilehlé louce bylo pohotově zřízeno odstavné parkoviště. Při cestě od něj mě navíc poznal podle profilové fotky jeden z uživatelů birdforum.net, což se hodilo, protože jsme se ho pak drželi, zatímco se dav trochu chaoticky přesouval asi o půl kilometru dál, na místo kde bukače před chvíli někdo viděl. Tam, na kraji mokřadu jsme nejprve pozorovali lovící sovu pálenou, načež se z rákosí zvedla dvojice bukačů, jeden z nich bukač velký a druhý severoamerický! Kromě unikátního pozorování americké rarity jsme tak pořídili naše první fotografie dalších dvou druhů (které jsme předtím jen pozorovali či slyšeli). Cestou k parkovišti jsme ještě slyšeli cetii jižní, o které jsem netušil, že se celkem běžně v Anglii vyskytuje.
Bukač severoamerický (vlevo) a velký
Týdenní výlet mi nakonec přinesl jednom jeden nový druh, ale tři další nové v západním palearktu (které jsem ale všechny viděl v Americe) a dva další druhy pro Ivanu, celkem jsme druhů pozorovali 104, na čemž má ale podíl poslední den v rezervaci South Stack na Holy Islandu u Anglesey, která sice neslibovala žádné rarity, ale za návštěvu prostě stála (alka malá, alkoun úzkozobý, buřňák lední, kavče červenozobé ...). Výhodou je, že vzhledem k obměňující se nabídce rarit má cenu akci ještě zopakovat, i když těch běžnějších už nám chybí hodně málo. Británie je trochu nákladnější než jiné destinace, protože půjčení auta je celkem drahé (a navíc nás Europcar zcela otevřeně obral o několik tisíc účtováním pojištění, které jsme si neobjednali) a vzdálenosti značné, takže člověk dost utratí i za benzín, nemluvě o tom, že řada rezervací vyžaduje placení vstupného. Dalším specifikem Británie je, že informace o raritách jsou sice bleskové a pordrobné, ale nejsou k dispozici zadarmo - je potřeba si zaplatit předplatné na rarebirdalert.co.uk (pro první návštěvu lze využít free trial). Hledání místa na spaní nebylo kvůli velkému podílu soukromých pozemků vždycky snadné, ale nakonec se to každou noc nějak povedlo. Příjemným bonusem byla obecně dobrá dostupnost fish&chips k večeři.
South Stack