Účastníci: Pavel Brandl, Michal Podhrázský, Adéla Obračajová, Pavel Švecov

Proč právě Kazachstán? Po úspěšné cestě do Běloruska mne Michal ponoukal k další cestě do zemí bývalého Sovětského svazu. Při brouzdání po CloudBirders, HBW Alive a eBird jsem si všiml, že se nedaleko Almaty dá vcelku jednoduše potkat srpatka ibisovitá, nápadný zvláštní bahňák z unikátní monotypické čeledi. A že v dosahu jsou i lokality s pěnčíkem středoasijským, záhadnou sýkorou četby mého dětství – pestrá „sýkorka“ byla vyobrazená v azbukou psaných „Pticach lesov i gor SSSR“ – tedy jak jsem to tehdy četl „CCCP“. Rozhodnuto. Termín byl daný – až Michal dochytá a dolímcuje husy, tedy po 20. červnu. Termín jistě ne ideální, ale jediný možný.

 Přípravy jsme začali v prosinci, kontaktem s místním členem sítě Birding Pal, Chrisem Brodiem. Na CloudBirders jsem totiž objevil relativně čerstvý tripreport z přelomu června a července 2017, kde Chris dělal skupině birdwatcherů z UAE průvodce. Jeho know-how, napsané rukou na několik A-čtyřek a jeho řidič Pavel, který Chrise vozí na birding, se ukázaly jako neocenitelný základ cesty. Další dva podstatné předpoklady byly schopnost aktivně komunikovat rusky a mp3 přehrávač, do kterého jsem ve spěchu den před odletem nacpal nějakých 80 ptačích hlasů – buď z kompilace ptáků Evropy Schulze-Dingler anebo stažených z Xeno-canto. Našly se však i druhy – jako třeba pěnčík – ke kterým jsem záznam zpěvu nenašel. Pro pěnčíka jsem tak třeba stáhl alespoň dvě verze kontaktního hlasu. Zhruba dva měsíce před odletem jsme zaregistrovali, že ČSO pořádá svou tohoroční exkurzi také do Kazachstánu a prakticky po totožné trase, nicméně už jsme nestačili do našeho odjezdu kamarády pořádně vyzpovídat a tento zdroj informací jsme bohužel nevyužili. Jako literaturu jsme používali Birds of Central Asia (identifikační klíč), velmi užiteční byli i The New Birds of Kazakhstan (v podstatě atlas rozšíření, konkretizovaný až do poddruhů).

Formality návštěvy Kazachstánu jsou jednoduché, víza nepotřebujeme, letecké spojení do Almaty je velmi dobré. Je zapotřebí počítat se čtyřhodinovým časovým posunem. Klima je mimo hory v létě horké, ale během naší návštěvy jsme se setkali s teplotami maximálně 39°C (za to prakticky každý den) – Chrisem popisovaný extrém +48°C nás naštěstí nepotkal. Další charakteristikou Kazachstánu je jeho rozměr – devátá největší země světa měří od západu na východ skoro 3000 km. Proto jsme zaměřili naši cestu jen na jihovýchod země, který je logisticky snadno přístupný a skýtá velkou rozmanitost biotopů.

21. června

Odlétáme po obědě z Ruzyně, navzdory předsevzetím o lepší přípravě opět prakticky bez ní, rovnou z práce. Já ještě ráno hekticky stěhuji přepravku na tygra, Michal do večera předvčerejšího dne váže čerstvě dopsanou doktorskou práci, Adéla si pro změnu začátkem týdnem rozhodí v předodjezdovém stresu záda. No už je to za námi, letíme, nic co se nestihlo doteď, už se zkrátka nestihne.

22. června

Po noční cestě přes Istanbul přistáváme v Alma-Atě – tedy Almaty. Na letišti nás čeká auto z půjčovny – VW Tiguan (nakonec tohle „městské“ SUV zvládlo s Pavlem veškeré průjezdy terénem, včetně rigolů v kopcích kolem Kokpeku a Sogaty, kam bych si s ním rozhodně netroufl, nemluvě o desítkách kilometrů naježděných po stepi, které by s běžným osobákem byly velmi obtížné) a řidič Pavel, věčně usměvavý chlapík na prahu šedesátky, který se během cesty stal i kuchařem, správcem tábora, a průvodcem i glosátorem kazašského života v jedné osobě. Jeho „prablem nět“ se stalo na deset dní motem výpravy. Spolu s Pavlem získáváme i poklad v podobě Chrisova návodu jak na birding v jihovýchodním Kazachstánu – na každý den máme jednu A4 popsanou itinerářem a druhy, které máme hledat. Cesta do hotelu je lemovaná zelení, na drátech registrujeme první majny hnědé a ťuhýka královského – nakonec jediného za celou cestu.

Dnešní den je věnován dospávání nočního letu, odpolední návštěvě almaatské zoo, nákupu a plánování. Almaty se ukazuje jako velmi zelené město, které ve mně ale vyvolává zděšení. Za celé odpoledne vidíme pouze vrabce domácí, straky obecné, majny hnědé, holuby věžáky a luňáka hnědého – sbírku synantropních průvodců člověka. Jinak v parcích a na stromech nepípne ani živáčka a na mně jde deprese – pokud to takhle bude vypadat i mimo město, tak jsme sem jeli zbytečně. Uvažuju o tom, zda není zkrátka pozdě a připadám si jako Australan, který poprvé přijede do Evropy a diví se, že v prosinci nepotká rorýse. Studuju Chrisovy poznámky, deprese se stupňuje, itinerář sice obsahuje druhy, ale ne popis lokalit, takže jak se asi budeme v neznámém terénu orientovat?! Dělám si poznámky, vpisuju do itineráře čísla stop jednotlivých hlasů na mp3 přehrávači a před půlnocí jdu spát.

23. června

Vzhůru do hor. Dnes vyjedeme do národního parku Ili-Alatau, který se nachází několik desítek kilometrů od Almaty, v centrálním ŤanŠanu. Pavel ukazuje věčně bílé vrcholky a říká, že až tam do sněhu pojedeme. Cestu lemuje neutěšený nepořádek, časem si zvykáme. Na vjezdu do parku platíme 1500 tenge za osobu, jedeme údolím, smíšený les se mění na smrkový. Zastavujeme na parkovišti u říčky, už jsou tu první Kazaši a diskotéka z aut jede naplno. Do večera zaplní kdejaké volné místo u silničky a budou si takhle užívat svou weekendovou verzi návštěvy přírody. Navzdory Kazachům jdeme k vodě, ozývá se konipas horský a vyletuje velký tmavý pták, to je přece MODRAVEC! Michal se řítí pro stativák, než se vrátí zpět, přiletí ještě mladý skorec asijský, zdá se, že nakonec přece jen něco uvidíme. Hledáme modravce siného ve stativáku, skorec je ale pryč a Michal zklamaně brblá. Další zastávka u malé vodní elektrárny přináší nádherný pár modravců několik desítek metrů od nás. A další zastávka u malého přítoku do řeky – další modravec. Skorci ale nikde. Za to se ozývají budníčci zelení. Zkoumáme vzdáleného dravce, Michal tomu sice nechce věřit, ale je to orel nejmenší, když se stočí na nás, má vidět „potkávací světla“ na přední hraně křídel. Šplháme silnicí výš, okolo samý smrk. Pavel dělá opět zastávku – perfektně si pamatuje kam Chris chodí, vždy nám vysvětlí cestu, ale sám zůstává u auta se svou krabičkou cigaret, kolou a chipsy. Zalezeme do smrčiny, na místě nakupení balvanů je malá světlina. A ticho. Ptáci nezpívají, nehýbou se. Je pozdě dopoledne a relativně teplo. Včerejší obavy se naplňují. Ticho prolomí Michal: „Co by tu mělo být“? Modrohlavý rehek, budníček altajský, černohrdlá pěvuška. „Tak je zahraj“. OK, tím nic nezkazím, hraju rehka. Za půl minuty je tu. Zkouším budníčka – než si rozmyslím, zda vysoké písknutí z mp3 je zpěv či vábení, máme drobného samce v keři před sebou. Následuje pěvuška – strofa ještě nedohrála a samec v plném zpěvu sedí u nás na bříze. Mraky se roztahují, v reálu i na duši, jedeme dál, snad to nebude tak špatné.

Na dalším odpočivadle vytahuje Pavel obrovský „termos“ s horkou vodou a čaj. Rituál pití čaje mnohokrát denně nakonec přijímáme za svůj – heslo „astanóvka i čaj“ startuje či končí birding na mnoha lokalitách. Nad hlavou na drátech nám teď sedí první zvonohlíci královští a šedohlaví stehlíci poddruhu paropanisi. Míjíme davy turistů i tyrkysové Velké Almaatské jezero – vlastně přehradu na pitnou vodu a šplháme výš k pohraničnímu checkpointu. Tam Pavel vysvětlí, kde se budeme pohybovat, patnáctiletý pohraničník s flintou nás nechá každého třikrát podepsat do azbukou nadepsaných sloupců vstupní knihy („Právě jsi podepsal, že zastavuješ svůj účet, dům i rodinu“ vtipkuje Michal) a zvedne závoru. Stoupáme do pásma luk a jalovců. Když už zůstává jen tráva a suť, slyšíme prvního  velekura himálajského. Následně dojíždíme serpentinami až pod „Kosmo stanciji“ – shluk polorozpadlých baráků stanice pro výzkum vesmíru. Nepořádek je depresivní. Okolo jsou ale nejen svišti dlouhoocasí a oba druhy kavčat, z nichž červenozobá právě vyvádí na střechách budov mláďata, ale i páry a skupinky pěnkavic alpínských. Jinak nic, opět ticho, nepomáhá ani mp3. Za chvíli zjišťujeme důvod – přichází bouřka, sedíme za nejbližším kamenem s batůžky na hlavách a okolo nás buší kroupy.  Když se rychlá bouřka přežene, začínají ptáci aktivovat – rehci bělokřídlí náhle zpívají a páří se na balvanech před námi nedaleko skupinky tří pěvušek himálajských. Na hlas z mp3 se vynoří jakoby odnikud mezi kameny i pěvuška hnědavá. U jezírek z tajícího sněhu pijí opět pěnkavice alpínské. Věrný průvodce člověka majna hnědá tady nahoře ve výšce přes tři tisíce metrů působí nepatřičně. Jdeme za stanici, nacházíme rodinu rehků bělokřídlých, další pěvušky himálajské, bělořity šedé, lindušky horské. A velekuří trus! Za chvíli je mám, jsou daleko na obzoru, ale jdeme ke kurům po loukách plných violek a prvosenek blíž, sotva popadáme ve velké výšce dech. Nakonec je nejlépe vidíme od auta ve stativáku – 29, možná i 30 macatých ptáků se pase na hřebenu nad námi a po vrstevnici pomalu postupují blíž. Občas některý popoběhne či roztáhne ocas a křídla.

Sjíždíme zpět k jalovcům. Několikahodinový pobyt ve výšce okolo 3300 metrů spolu s časovým posunem nás utahal, jdeme přes louky obsazené svišti a prvním párem bělořitů plavých už pěkně ztuha. U prudkého svahu porostlého jalovci, přerušovaného řadou suťových sesuvů stovky metrů dlouhých, zastavujeme. V křoví vidím samici slavíka nádherného - kaliopy, jásám, ale nemůžu na mp3 najít její hlas abych vylákal samce. Zkouším tedy vábení cílového druhu – pěnčíka středoasijského. Překvapivě na něj reagují hned dva samci kaliopy, přilétají, zpívají a vystrkují rubínová hrdla na keřích okolo nás. Upozorňuju na ně oba kolegy, ale ti volají „Pěnčík, pěnčík!“ Zprvu ho nevidím, ale konečně se i pro mě agilní „mlynaříček“ vynoří z jalovců. Následujících 20 minut se okolo nás proplétá samec pěnčíka v keřích jako myška. Kombinace růžové, fialové a modré barvy je neuvěřitelná, ten pták opravdu existuje! Vysvětluje se i aktivita kaliop – jejich zpěv je na pozadí mé nahrávky pěnčíka. Michal žertuje, že už mi nestačí jednodruhové nahrávky a rovnou si chystám mixy. Kontruji tím, že postupně pouštím budníčka pokřovního, bramborníčka sibiřského, vábení hýla rudopláštíkového (který podle literatury evidentně nemá zpěv!) a dlaska jalovcového. Přitahuji ptáky jako bájný krysař, jen dlask se neukazuje – sice se ozývá, ale zahlédne ho krátce pouze Michal. Máme dost, ptáků i celodenního pohybu v horách, vlečeme se k autu, jedeme se zabydlet do penzionu Alpen Rose, bývalé horské chatě prvního tajemníka Konajeva. Začíná opět poprchávat, jsme tak utahaní, že na plánovanou soumračnou výpravu za drozdem pestrým už nedojde, jen cestou z večeře ještě zaslechneme sluku.

24. června

Ráno mi nezvoní budík, ranní birding tudíž zaspíme. Nevadí. Pavel přijíždí pozdě, silnici blokovaly bagry. My zatím sledujeme modrohlavé rehky a sýkory okolo penzionu. Včerejšek nám dodal na sebedůvěře, ptáci tu jsou a s Chrisovými poznámkami a mou mp3 (chvála Frantovi Novákovi, díky kterému tenhle model mám) je dostaneme i před naše dalekohledy. Vyrážíme podél almatského jezera za srpatkou. Cestou nás provází zvonohlíci královští, šedohlaví stehlíci, snažím se o džungarskou sýkoru, ale odpovídají mi jen uhelníčci, kteří jsou na pozadí nahrávky. V okolí rozpadlých baráků na hrbu nad jezerem rozbalujeme stativáky. Vítězný Michalův výkřik brzo následuje: „Našel jsem jí“! Srpatka brodí v dáli prudce tekoucí potok úplně vzadu, za štěrkovou deltou přítoku jezera. Popocházíme asi o kilometr blíž, zůstáváme na cestě a znovu srpatku nacházíme na druhém břehu štěrkoviště. Tentokrát i s mládětem – je už dost velké, ale ještě zjevně nelétavé. Kromě srpatek jsou tu i husice rezavé.

Zjišťuji, že jsem nestáhl hlasy běžnějších druhů, které Adélce chybí – ta je má ale naštěstí v telefonu. Sama si tak naláká svého prvního rudého hýla. Ostrozraká zooložka se zálibou v dravcích pátrá ve vznikající termice, nad hlavou se ukazují orli skalní, supi himálajští a dokonce orlosup! Při návratu zkouším pořád dokola džungarskou sýkoru, ale kromě svišťů a kozorožce sibiřského nenacházíme nic. Nakonec odjíždíme ještě jednou do jalovčí za checkpointem. Dnes se nám krásně předvádí dlask jalovcový. Cestou domů volím jednu z našich včerejších zastávek. Směřuju k smrkovému lesu za potrubím přivaděče pitné vody pro Almaty, nevím proč zrovna tam, smrky jsou přece všude okolo.  Ale jak říkám Michalovi „Má to tam vibrace“. Lezeme přes potrubí, Adéla zůstává za ním. Po x-té dnes hraju sýkoru džungarskou, už mi z jejího hlasu drnčí hlava. Tentokrát ale úspěšně, pták je vzápětí na smrku několik metrů od nás. Hnědá hlava, okrové boky a břicho, obrovský „slintáček“. Ani trochu nepřipomíná sýkoru lužní – ale podle současných názorů jde jen o její poddruh. Michal cestou dolů žehrá na to, že neviděl skorce asijského. Zastavujeme tedy u bočního přítoku bystřiny, ale jsou tam jen Kazaši na výletě. Jdeme proto asi půl kilometru podél říčky pěšky a brzo nacházíme dvě mláďata s jedním hnědým dospělým. Opodál je opět samice modravce a ve strženém břehu hnízdí majny hnědé.

25. června

Začínáme dlouhým přejezdem na východ. Adéla objevuje na drátech prvního mandelíka, zastavujeme a nádherný pták slétá těsně před námi na zem pro kořist, křídla švihnou jak modrý plamen. Postupně jich vidíme desítky. Po cestě je jedna kratší zastávka ve vrbovém porostu mezi poli, máme najít moudivláčka korunkatého. Je vedro, až na slavíky obecné (zvláštní světlý východní poddruh golzii) a cetii se nic neozývá. Hraju moudivláčka, a kupodivu i přes panující žár úspěšně. Při návratu k autu ještě vyplašíme kvakoše a posloucháme rákosníka plavého.

Z polí a sadů se krajina mění na vyprahlou step, která se zvedá do kopců. Přijíždíme k průsmyku Kokpek. Pavel zkušeně kormidluje Tiguan bočním údolím pod jediný strom a stín široko daleko. Ten využívá ťuhýk menší, mandelík, bělořit bělohlavý i strnad hnědohlavý. Hledáme strnady bělolící. Plašíme hejnka orebic čukar – rodiče s kuřaty. Ukazuje se strnad viničný a krátce i pěnice horské. Zakrouží orel skalní, prolétne hrdlička východní. Pískání z mp3 odpovídá podobný hlas – je to náš strnad anebo ne? Po několika pokusech ve vedru a pichlavém křoví zjistíme, že zvuk vydávají mladé orebice.

Máme dost, vedro všude okolo nás přemáhá. Občerstveni čajem vyrážíme dál. Teď je na řadě rokle nalevo. Jde o strmou soutěsku mezi kamennými stěnami, na dně plnou písku a pichlavého roští. Po prvních desítkách metrů se vzdáleně ozývá snad opravdový strnad bělolící? Jdu za hlasem, vždycky když si řeknu, že dál už nešplhám, tak mně vytáhne o další desítky metrů dál pichlavými keříky. Jsem už docela daleko, když Adéla zezdola volá, že strnada vidí. Čert aby ho vzal, opravdu se ozývá za mnou. Další samec je ale někde nade mnou. Naštvaně začínám šplhat stěnou nahoru. Instinkt honicího psa mne žene vpřed a výš, přistihuji se, že dalekohled a mp3, které držím v rukou, používám v pískovo-suťovém osypu jako náhradu cepínu, tak tohle by nešlo. Zklidňuji, lezu výš a konečně vidím bělohlavého samce strnada bělolícího asi čtyřicet metrů nade mnou. Rozohnila ho moje nahrávka, zpívá teď výrazně. Užívám si pohled na něj i na břehule skalní, které loví kolem mne, samce obou druhů skalníků i skalního orla. Zdola se ozývají kolegové, vidí černého čápa. Pohled směrem k nim – hola, jak jsem se sem vlastně vydrápal? No nějak to šlo nahoru, bude to muset jít i dolů.

Po průsmyku následuje nákup piva v Kokpeku, na pastvině okolo zahlédneme prvního růžového špačka, skřivana polního, lindušku úhorní a kulíky říční. Dalším cílem je planina Sogaty, resp. studny kam se chodí ptáci napájet. Přijíždíme v podvečer, není vidět žádná voda, první pohled na místo nás zklame. Jen na cestě je loužička vody. Roztahujeme nicméně stativák a za chvíli začíná neuvěřitelný frmol. Vrabci skalní – i dospělák se žlutým hrdlem, početní strnadi pustinní, konopky, skřivani ouškatí, linduška úhorní, to vše se hrne napojit. Přilétají první mongolští hýli. Čekáme na hýly růžovokřídlé, po tři čtvrtě hodině jsou konečně tu. V rákosí krmí mláďata středoasijský ťuhýk, kolem poletují bělořiti plaví a bělohlaví. Při odjezdu vidíme oba druhy skřivánků a krátce pronásledujeme mezi rozptýlenými keříčky i pěnici malou.

Po půlhodině cesty se vyprahlá pláň stepi najednou nečekaně rozestoupí a propadne, vjíždíme do údolí řeky Čaryn. Ve vyprahlé pustině se najednou objeví poříční topolový les, tady budeme dvě noci bydlet ve stínu stromů v penzionu Ash Grove Lodge.

26. června

Ráno se jdeme nejprve sami podívat k mostu přes řeku na pijící stepokury. Vyrážíme časně, okolo lodže píská hejnko sýkor azurových. Je překvapivě větrno a chladno. U mostu nám nadávají husice rezavé, které mají kolem odrostlá housata. V křoví sedí docela normální sýkora koňadra, přitom by tady mohla být i sýkora středoasijská, a vrabci domácí indického typu. Ozývají se slavíci. Popocházíme dál po kamenitém náspu, varují kulíci a pisíci. Konečně proletí stepokur písečný. A další. Další sedá na hráz hned za našimi zády. Po nějaké době už jich létají desítky, bohužel vesměs dál proti proudu řeky. Popocházíme řídkým stromovým porostem za nimi, letmo se setkáme se strakapoudem bělokřídlým, bohužel nám nedává šanci na delší pozorování. Konečně se dostáváme do zákrutu řeky. Stepokuři vždy přiletí na štěrkový břeh, opatrně se rozhlíží, popojdou, pak se krátce napijí (jako husy, vůbec ne jako holubi sáním) a zase rychle odlétají. Někteří samci zachází či rovnou zalétají až do vody, při startu jednomu z nich crčí voda z peří na hrudi, bude napájet mláďata. Stále létají další a další, my musíme bohužel na snídani. Všichni stepokuři jsou stejného druhu. Ještě rychle kontrolujeme hejno jiřiček u mostu, mihají se v něm nějaké velké siluety, které se mění ve čtveřici rorýsů velkých.

Po snídani jedeme směr Čundža, jméno dává tušit blízkost Číny, na hranice je to pár desítek kilometrů. Nad hranou údolí letí náš druhý čáp černý. V tamaryškách vykoukáme zpívajícího sedmihláska většího. Pokračujeme stepí, je dost ptáků prostá, zejména dravců jsme čekali více. Nejčastěji se ukáže luňák hnědý, občas poštolka obecná, vzácně káně bělochvostá – vesměs světlí jedinci. Jednou sedí na sloupu orel skalní a to je vše. Z malých ptáků jsou nejvýraznější bělořiti plaví. U obce Temerlik znovu narážíme na říčku zavrtanou do měkké horniny a spraše – v rovině je najednou průrva kaňonu, vršky topolů, které vykukují na travnatou pláň, působí podivně. Okolo je hned spousta ptáků – nacházíme sýkory azurové, moudivláčky korunkaté včetně hnízda plného vykukujících mláďat, hnízdo ťuhýka menšího. Nejpodivnější nález ale dělá Michal – hlásí nejprve pěnici dlouhozobou, při kontrole v klíči ale jednoznačně ukáže na pěnici černolící. Je si jistý, zejména červeným okolím oka. Jsme ale stovky kilometrů od pravidelného areálu, jedno z nečekaných překvapení naší cesty je na světě.  Pokračujeme zpět stepí, objevují se hejna špačků růžových. Postupně jich potkáváme stovky a přemýšlíme, jak a kde vlastně ve stepi hnízdí.

Pavel vyjíždí údolím mezi kopce. Hledáme strnady Brandtovy, ale nedaří se nám, neznáme přesně lokalitu ani biotop. Nakonec vysoko na průsmyku potkáváme alespoň supa hnědého a pár kání, které se mi nedaří určit. Jedna je skoro černá, druhá světlá, obě vypadají jako bělochvosté, ale detaily nesedí. Přemýšlím o káni stepní, na tu mi zase nesedí velikost. Oba ptáci na sebe ritualizovaně naletují, záhada zůstává bez fotek nerozřešená. Do skal zalétají „divocí“ rorýsi obecní. Dáváme v bočním údolí oběd, po jídle bloumám okolo auta a nacházím mládě strnada pustinného s rodiči, strnada viničného i krásného samce skalníka zpěvného. Sjíždíme zpátky do stepi, špačci růžoví přibývají. Před vesničkou Akšai je jimi doslova obsypaný starý muslimský hřbitov. Míjíme ho, ale nakonec se vracíme a nelitujeme. Špačci okupují zídky okolo hřbitova v počtu několika set či tisíce párů. Dospělí cvrčí a posedávají nebojácně kousek od nás. Michal neváhá a vstupuje za hřbitovní zídku. Nachází nejen špaččata mezi kameny, ale i mláďata poštolek jižních. Poštolčí samci se nádherně předvádí, posedávají na konstrukcích nad hroby, občas zaloví a přinesou velký hmyz.

Pokračujeme do vlastního kaňonu řeky Čaryn. Nad silnicí se žene orel stepní, ve skalních stěnách hnízdí další špačci růžoví. Samotný kaňon je úchvatná ukázka práce vody, daly by se tu natáčet velkofilmy. Ptáků ale moc nevidíme – skalníka modrého, bělořity bělohlavé, strnady pustinné, holuby skalní – jako všude pomíchané s holuby domácími. Marně hledáme mrchožrouty. Alespoň pozorujeme první pískomily. Krátce si povídáme s párem Slováků, který cestuje malým žlutým autíčkem ze Slovenska až na druhý konec světa do Vladivostoku. Hloubám nad tím, zda bych do toho šel taky.

Vracíme se prašnou cestou přes polopoušť, Pavel sviští sedmdesátkou, aby „roleta“ neházela. Všude vidíme bělořity plavé, v tu chvíli si uvědomuji, že nám ale chybí bělořit pouštní. Připadá mi to jako ideální biotop a opravdu, do dvaceti minut jednoho máme. Když na něj stavíme stativák, vtipkuji o tom, že v Emirátech jsem pravidelně vídal bělořity pouštní ve společnosti pěnice malé. Kouknu do stativáku a půl metru od bělořita sedí – pěnice malá. Zajímalo by mně, co tyhle dva druhy k tomuto společenství vede.

Celý den jsme hledali jeřáby panenské, třetí hlavní cíl cesty, ale bez úspěchu. V noci nám do usínání píská výreček malý, hlas má „unavený“ a ozývá se jen občas.

27. června

Před snídaní obcházíme stromy kolem lodže, strakapoud se jen ozve, ale vidět není. Adélka nachází hnízdo „azurek“ v přístřešku vedle našeho domku. Já konečně úspěšně lákám na hlas sýkory středoasijské. Nakonec na jedné větvi vidím spolu „azurku“, dospělou sýkoru středoasijskou a mládě koňadry a sýkory středoasijské. Pak zjišťuji, že se všechny „koňadry“ pohybují spolu, jako jedna rodina. Zajímavé, že by hybridní zóna? Nakonec je středoasijská sýkora asi přece jen pouhým poddruhem koňadry. Jdeme s Adélou dál mezi topoly a vrby, zpívají východní slavíci obecní a žluvy. Opět nám pomáhá Adélčin soubor hlasů, dva samci žluvy se mohou nad námi přetrhnout v reakci na její mobil. Ze znaků nejsme moc moudří, něco odpovídá žluvě hajní, něco „kundo“ – tedy pardon, žluvě asijské.

Vracíme se opět přes pláň Sogaty. U studny moc ptáků dopoledne není, ale nahrazuje nám to blízký přelet dospělého orlosupa. Pták bohužel nereaguje na Michalův okamžitý pokus padnout jako mrtvola (včera s luňáky to zabralo) na zem a přilákat obřího mrchožrouta zpět.  Cesta zpět do Almaty je úmorná, Pavel najíždí na chybný nájezd dálnice, takže míříme někam opačným směrem na Čínu. Pavel je rozčarovaný, nemůže najít sjezd zpět, ale Adéla najednou křičí „Jeřábi“! Zastavujeme přímo na měkké krajnici poloprázdné dálnice („Prablem nět!“) a konečně máme výhled na první skupinu „panenek“. Špatná nálada je zapomenuta, Michal slaví svůj cílový druh. Mezi třinácti ptáky jsou dospělci i subadulti, jeden evidentně kulhá. Kdoví, co vlastně v červnu na poli takové hejnko pohledává.

Dál už nás čeká jen dojezd do Almaty, těsně před městem pozorujeme během dopravní zácpy žluvu asijskou, tentokrát zcela vzorovou. Večer nás čeká posezení s Chrisem, těší ho, jak jeho itinerář funguje a k našemu překvapení jsou pro něj největším „špekem“ černí čápi, dosud mu na kazašském listu chybí. Po opulentní večeři se šašlikem zalézají ostatní spát, já ještě studuju poznámky a poslouchám hlasy na zítřek. 

28. června

Vyrážíme na čtyřdenní kemping, jak tomu říká Pavel. Vyhodili jsme z auta část zavazadel, místo nich máme mangal-vařič-gril, kotel, čajník a tunu zásob a barelů vody, které jsem s Pavlem nakoupil. První část trasy nás vede do stepi směrem na sever. Dokud jsou u cesty alespoň nějaké stromy, potkáváme hlavně hřivnáče, tisíce havranů, vrabce včetně pokřovních, ťuhýky menší či vedrem zmořeného ostříže, který ani nechce ze stínu odletět. A desítky mandelíků. Pavel vždy zakřičí „Man-de-lik“ a já na to „Sizovaronka!“ Pavel se zasměje a vybafne „Roller!!“ Stává se z toho taková hra, kdo uvidí mandelíka první. Stromy zmizí a mění se ptáci. Okolo napajedel pro dobytek jsou najednou desítky kalander zpěvných, občas skřivánci obou druhů nebo kalandra dvouskvrnná. Sem tam čejka a vodouš kropenatý. Mandelíci zůstávají i v bezlesí, kde hnízdí, je záhada. A asfalt na silnici vedrem teče, totálně. Pavel zpomaluje, i tak je bílý Tiguan plný teček odstřikující černé hmoty. Dojíždíme do rokle Tamgaly, známé tisíciletými petroglyfy. Pro nás je podstatnější výskyt brhlíka dlouhozobého. Vjíždíme na parkoviště, platíme 500 tenge na hlavu za návštěvu rezervace UNESCO. Hodinu a půl prolézáme jako pošetilí blázni v úmorném vedru rozpálené údolí, za tu dobu přijdou na krátkou prohlídku jen dvě další skupinky turistů. Nahrávka píská do okolí, až mně zase bolí uši, ale nacházíme jen staré, na skále nalepené brhličí hnízdo. Sledují nás růžoví špačci, hnědohlaví strnadi a bělořiti bělohlaví. Bělořiti plaví odmítají opustit stín přístřešku pro turisty, my jim ho ale obsazujeme a tak jim nezbývá než se poprat o stín vržený sloupkem informační tabule. My se poléváme vodou z lahve, ale stejně to nepomáhá, za chvíli jsme suší.

Pokračujeme po „Calandra highway“ – malé silničce ve stepi. Skřivani jsou ale méně početní než obvykle a hlavní cíl – kalandru bělokřídlou – nejsme schopni najít. Kocháme se alespoň krotkou kání bělochvostou. V podvečer přijíždíme na polopouštní křižovatku silnic se shlukem baráků obce Kanšengel. Zaparkované tiráky, prach, kouř a nepořádek prodejních stánků s rychlým občerstvením jediné ulice  uprostřed nehostinné pustiny vytváří atmosféru apokalyptického filmu z období po krachu civilizace a kolapsu planetárního ekosystému. Rychle dokupujeme vodu (hravě spotřebováváme pět litrů na hlavu denně), pivo a kolu a mizíme na první tábořiště v polopoušti Taukum. Je to neuvěřitelné, ale teplota vydržela stoupat až do večera, je 39°C. Půl kilometru před táborem nacházíme nádherně osvětlenou studnu s napajedlem pro dobytek, obsazenou stovkami pijících kalander. Asi hodinu pozorujeme naletující skřivany, káně bělochvosté a bělořity. V dálce chodí čtveřice jeřábů panenských.  Pak jdeme konečně tábořit. Kempujeme, Pavel rozkládá „mangal“ a vaří v kotli obří porci těstovin s hovězí konzervou. Po soumraku nás navštěvují lelci a čelovky odhalují v dunách bílozelené oči pavouků a červené oči gekonů zázračných. Jsem utahaný, nejde mi pořádně postavit stan, přenechávám ho Adélce a lehám si pod širákem.

29. června

Ráno před šestou mně budí Michal „Džejrani, přišli k vodě!“.  Opravdu, patnáct džejranů je v okolí napajedla. Některé samice vodí mláďata, samec mezi samicemi vzrušeně přebíhá a testuje, zda některá z nich není v říji. Po čtvrt hodině gazely odbíhají, ke studni jdeme my a čekáme na stepokury. Opět jsou tu kalandry, také pár strnadů hnědohlavých. Pak začínají naletovat skupinky i páry stepokurů písečných. Najednou se ozve jeden přilétající stepokur jinak, trochu jako kavka. Dalekohled k očím, je menší, i černá skvrna na břiše má menší rozsah – konečně tu máme stepokura kirgizského! Tak tohoto ptáka, který před sto lety za invazí do Evropy zalétal i k nám, jsem chtěl hodně vidět. Stepokur krouží okolo, ale sednout se bojí. Ještě dvakrát se vrátí, ale k vodě se neodváží. Čekáme na krkavce hnědokrké, první skupina přilétajících černých ptáků se ale mění v kormorány velké ztracené uprostřed polopouště. Krkavci se nakonec přece jen ukážou. Vedle studny hnízdí pod zemí v drenážní skruži vlaštovky obecné a v táboře tluče Pavel na kotel, už má připravenou kaši k snídani.

Po snídani pokračujeme dál polopouští. U prvního stáda velbloudů zastavujeme. Jsou tu dvouhrbí, jednohrbí ale i „jedenapůlhrbí“ kříženci. Prolétá orel skalní. Adélka několikrát hlásí ťuhýky pustinné, ale než zastavíme, jsou pryč. A na mé straně stále jen ťuhýci středoasijští. Před polednem se najednou dostáváme do krajiny salin a jezírek s porosty rákosů. Je už moc vedro a tak vidíme jen ptáky na hladině, pěvci víceméně mlčí. Střídají se zrzohlávky, poláci velcí i malí, lysky, roháči. Z jednoho jezera vykrouží 40 pelikánů bílých a Michal nachází na silnici želvu čtyřprstou. Na bahnech jsou pisily, mezi vodouši je i jeden vodouš štíhlý a čtveřice břehoušů černoocasých. Na mělké vodě je mezi „chechťáky“, racky bělohlavými a rybáky obecnými také pěkná skupina rybáků černých, měli by tu hnízdit. Nad rákosím se kymácí pochop a vykrouží pár orlů mořských. Na oběd zastavujeme za vesnicí Topar, v sousedství pestře pomalované autobusové zastávky, která je tradičním hnízdištěm saxaulových vrabců. Čekají i na nás – samec a několik samiček, z nichž jedna nosí hnízdní materiál v zobáku.

Z Toparu míříme do vesnice Žel-Turanga. Doplníme vodu, okolo studny pobíhá dudek a konipas bílý s černou kapucí, poddruh personata. Tábořiště je v rozvolněném porostu topolů turanga. Michal s Adélou mají chuť jet zpátky k jezerům, já jsem utahaný, nechávám je jet samotné. Rozděláváme s Pavlem oheň, vaříme v čajníku vodu na čaj, klábosíme o životě. Život v současném Kazachstánu není úplně jednoduchý. Jak se s večerem ochlazuje, začínají ptáci aktivovat. Aniž bych se zvedl z místa, vidím opakovaně strakapoudy bělokřídlé, někdy i tři jedince najednou. Tesají spolu do mrtvých topolových větví.  Pavel vzpomíná, jak je tu naposledy hledali půl dne. Do toho začínají vyletovat holubi žlutoocí. Přidávají se sýkory středoasijské, úplně šedobílé a „azurky“. V množství ptáků si vybírá daň krahujec šikra, ale mladý špaček obecný se zachrání střemhlavým pádem z topolu, posazuju ho zpět na větev. Vrací se kamarádi, nic nového, jen kilometry v autě navíc. Nu což, byla to dobrá volba zůstat v kempu. Přijíždí teréňáček, starosta obce se příkře ptá, co tu děláme. Pavel mu s odzbrojující dobrotou v hlase odpovídá: „Nu co by, večeři!“. Napětí se mění v žert, táboření je posvěceno. Holubi se soumrakem hřadují na okolních topolech. Potmě se začne ozývat hlas, který mi rytmikou připomíná nahrávku výrečka plavého. Pouštím ji, výška je jiná, ani hlas ze tmy nereaguje. Hledáme původce, ale bez výsledku. Zkouším to sám, ale hlas přede mnou vždy umlkne. Nakonec si už svítím nazdařbůh na odlesky pavoučích a pískomilích očí ve tmě, když se hlas ozve přímo přede mnou. Švenknu čelovkou a je tam – výreček plavý! Přivolám Michala, Adéla už je zalezlá ve stanu. Velké můry a kobylky mně tlučou do obličeje, naletují na světlo čelovky. Výreček před námi volá, přiláká si samičku, pak udělá výpad do koruny topolu a vrátí se s jakousi dlouhou housenkou, kterou spořádá, načež odletí do tmy. Krásný bonus příjemného večera. V noci nám okolo stanu chodí divočáci.

30. června

Vracíme se stejnou cestou přes jezírka v okolí Toparu, zkouším znovu černohlavé moudivláčky, ale bezúspěšně. Ráno mi nebylo nejlíp, rychlá návštěva keříčků mě ale přiblížila k páru pěnic pokřovních svébytného poddruhu halimodendri.  U silnice na dvou místech vidíme bažantí slepice s kuřaty – konečně, poprvé v životě, vidím obyčejného bažanta v jeho původní domovině, nikoli evropské vysazené ptáky. Celé odpoledne pak jedeme k usazovací nádrži Sorbulak a přilehlým stepním jezírkům. Zatímco Sorbulak je umělá přehrada, do které kanál přivádí odpadní vody z Almaty, desítky jezer jsou většinou plné čisté vody, která vzlíná z podloží. Na hrázi Sorbulaku nás vítá opět obří kolonie špačků růžových. Těžko odhadnout zda stovky anebo rovnou tisícovka párů. Mláďata jsou už tady větší, pobíhají okolo hnízd mezi balvany sypané hráze. Je to několikátá ukázka, jak vlastně „růžováci“ ve stepi hnízdí – na zemi mezi kamením.  Dospělí se vrací ze stepi vždy v celých letkách, každý nese v zobáku saranči. Většina je bledě růžová, někteří jsou ale ještě úžasně lososově zbarvení. Čekají je hnědá mláďata, dvě si bereme do ruky – tady by se to kroužkovalo!

Stavíme stativáky, mezi volavkami, kachnami a rezavými husicemi pluje první pelikán kadeřavý a postává typická silueta se zahnutým zobákem – ibis hnědý, v Kazachstánu řídký druh - „This would be my first for Kazakhstan“ reaguje Chris na mou večerní smsku. Propracováváme se podél břehu dál, v sutinách bývalého vodohospodářského ústavu nacházíme další menší kolonii „růžováků“. Břeh je lemovaný tisíci kachen, při bližším ohledání se ukazuje, že jsou to většinou husice rezavé. Mezi nimi stojí další host zdaleka, pro východ Kazachstánu netypický – dospělý plameňák růžový. Na ostrůvku v dáli je několik desítek pelikánů obou druhů. Vidíme hejna kachen, běžných druhů bahňáků, orly mořské, v lesících tisíce havranů, ve stepi ojedinělé kalandry a desítky mandelíků – k hnízdění evidentně používají nory v hliněných březích kanálů a jezerních proláklin. Jen nám stále chybí kachnice bělohlavá. Večer stanujeme u jezírka s akátovým hájkem. Naproti se ukládá ke spánku několik tisíc havranů a kavek, se setměním naštěstí zmlknou. Obloha ve stepi je posetá hvězdami, klábosíme s Pavlem u ohně dlouho do noci.

1. července

Ráno nás budí několik tisíc ovcí a kazašští pastevci na koních, kteří je ženou okolo našich stanů. Nad blízkým kanálem létají rybáci černozobí. Listujeme klíčem a teprve teď si všímáme, že místní hřivnáči poddruhu casiotis mají být dosti odlišně zbarvení. Za chvíli sedají dva nedaleko od nás, kolárek je opravdu místo bílé vybarven okrovo-růžově. Vyrážíme na malá jezírka, hledat kachnice. Projíždíme jedno po druhém, ale bez úspěchu. Jezírka jsou dvojího typu, liší se zřejmě slaností vody. Na těch s otevřenými břehy a salinami nacházíme rodinky husic liščích s početnými mláďaty, nejběžnějšími bahňáky jsou pisily a vodouši rudonozí. Přidáváme i rybáky malé a postupně všechny běžné druhy kachen, včetně ojedinělých hostů ze severu, kteří se zdrželi anebo jsou už na cestě zpět, jako jsou chocholačky, hvízdáci, ostralky. Dokonce na břehu sedí jedna samice morčáka malého, v červenci bychom jí tu nečekali a tak ji dlouho zkoumáme, zda se nepleteme. Po kachnicích ale ani stopy. Druhý typ jezírek má břehy hustě zarostlé rákosem, ptáků je na nich méně, jsou to hnízdící lysky, slípky zelenonohé, roháči, zrzohlávky, občas volavka bílá či popelavá. Z jednoho jezírka vyplašíme pět pelikánů kadeřavých. Tak se nakonec propracujeme až k poslednímu jezeru – je velké, bez břehových porostů. Opět je poseté kachnami a husicemi rezavými, mezi bahňáky na břehu jsou i ústřičníci a tenkozobci. Na trávě před jezerem chodí dva jeřábi panenští, jejich obraz se tetelí vedrem. U jedné zátoky si Michal dělá legraci, že vidí kachnici s mláďaty, pokouší se o mne infarkt. Specialitou jezera jsou potápky černokrké – je jich snad tisícovka. Michal v poledním vedru projíždí poctivě stativákem jednu po druhé, zda se mezi nimi neschovává kachnice. Neschovává. Za námi je ještě jedno jezero, s rákosinou. „Tudá nikakdá nějechali“ krčí rameny Pavel. U kanálu stojí zákazová cedulka. Nevadí, místo „má vibrace“. Tázavě koukám na Pavla – „Prablém nět“ usměje se jako vždy. Jedeme podél kanálu, zastavujeme tam, kde to dál nejde. Na hladině před námi jsou kachny a zase kachny. Zvedám dalekohled, je to snad stovka poláků malých. A mezi nimi – „KACHNICE!!!“ zní můj řev od stativáku. V ten moment jdou všichni poláci do vzduchu. Proklínám sám sebe, ale kachnicím bělohlavým se vzletět naštěstí nechce. Pětice jich pluje zátokou, někteří samci drží ocásky postavené kolmo vzhůru. A Michal už opět vtipkuje po svém: „Jseš nejlepší průvodce, nejen že najdeš kachnici, ale ještě vyženeš všechny ostatní zbytečný kachny, abychom my nemuseli dlouho hledat!“

Čeká nás cesta vedrem do Almaty, sprcha po čytřech dnech a volné pozdní odpoledne. Píšu zprávu Chrisovi, ten má radost z výrečka v Žel-Turanze: „Where have you seen this beauty?“. Večer se jde na šašlik, ale není mi nejlíp a tak si dávám tentokrát menší porci, alespoň studené točené mi dělá lépe.

2. července

Catch-up day. Tak to nazval Chris ve svém itineráři. „Kečupový“ jak jsem ho překřtil, je den, kdy se dá napravit, co se nestihlo doposud. Mně nejvíc chybí brhlík dlouhozobý a rehek středoasijský. Rehka jsme zkoušeli v horách celý den, měl by být běžný, ale prostě nebyl. Nějak se mi nechce věřit, že by se zrovna dnes na stejném místě objevil. Raději vyrazíme za brhlíkem, i když je to dvě hodiny cesty. Michal volí individuální program v almaatské odchovně dravců. My ostatní míříme k dalším petroglyfům, „Tamgaly dva“ jak jim říká Pavel. Už cestou do údolí řeky Ili jsou slibné kopce, vyháním Adélku z auta do rozpálených skal, hraju – a nic. Jen strnadi hnědohlaví, bělořiti bělohlaví, orebice, pískající pískomilové a káně bělochvosté. Alespoň nad hřebenem vykoukáme nedospělého supa mrchožrouta. Sjíždíme k řece, ta pro nás má vlaštovky skalní, mandelíky a ťuhýky menší na vrbách. Na konci je skalní útes, to vypadá dobře. Před útesem budka, vjezd stojí 500 tenge. Petroglyfy jsou až vzadu, Pavel si dělá legraci, že je nakreslil někdo před deseti lety, aby mohl vybírat vstupné. Lezeme k nim, proti nám odchází jediní turisté, takže jsme tu sami. Pouštím mp3 – a jak je to prosté. Sto metrů od nás se ozve rozčilená odpověď a vzápětí nazlobená kulička míří přímým letem k nám. Za 30 sekund cíl splněn, vzpomínám na úmorné hledání v „Tamgaly adin“. Vypínám hlas, nechci brhlíka dlouhozobého zbytečně provokovat. Ten sedí i se samicí pár metrů nad naší hlavou, přímo na balvanu s 12000 let starým petroglyfem. Perfektní tečka za podařeným výletem.

3. července

Zabaleni už ze včerejška vyrážíme na cestu domů a rekapitulujeme. Najeli jsme za jedenáct dní přes dva tisíce km, od hor v Ili-Alatau po jižní okolí jezera Balchaš. Během této doby jsme registrovali 183 druhů ptáků. Kolegové ze skupiny Oscara Campbella, kteří jeli tutéž trasu ve stejném termínu před dvěma lety („A viděl ho Oscar?“ byla častá otázka mých kamarádů během naší cesty), byli o něco lepší, se 193 druhy - měli však výhodu v tom, že měli domácího průvodce sebou. Profesionální agentury pořádají podobný výlet o něco dříve v sezóně (konec května-začátek června), mívají okolo 210-220 druhů. Pomáhá jim přitom probíhající tah na sever, vyšší zpěvní aktivita ptáků a často i zajížďka na sever do okolí Astany. Celý výlet nás vyšel na méně než 30000 Kč – z toho letenka, pronájem auta a pojištění dělalo téměř polovinu. Náklady na místě tak vyšly na 15000 Kč. Při exotičnosti destinace a množství pozorovaných ptáků byl poměr výkon/cena více než příznivý. Chris výstižně popsal jihovýchod země jako „Beautiful little corner of Central Asia“ – a my návštěvu Kazachstánu můžeme vřele doporučit.

Co jsme mohli udělat lépe a co nám uniklo? Druhů, které jsme hledali a nenašli, není moc: drozd pestrý a rehek středoasijský (Ili-Alatau), strnad Brandtův, káně stepní (Temerlik), pěnice dlouhozobá (Kokpek), břehule bledá (Čaryn), kalandra bělokřídlá, stepokur krásný (Taukum), moudivláček černohlavý (Topar). Seznam dalších zajímavých druhů, které by se ještě daly vidět po naší trase či v jejím okolí je zhruba následující: koroptev vousatá, drop malý a hřívnatý, chřástal nejmenší, ouhorlík stepní, kulík kaspický a větší, holub útesový, skřivan východní, linduška velká, iránie bělohrdlá, pěvec ryšavý, rákosník hlučnohlasý, strakule černoprsá, strnad pruhohlavý, pěnkavice horská, hýl velký, hýl růžovoprsý, hýl pustinný. Řada z těchto druhů je však i v místních poměrech raritní.  Určitě by prospělo trasu protáhnout ještě o něco na východ do kopců, a v Ili-Alatau vyšplhat ještě výše. Také jsme nenavštívili NP Altyn-Emel anebo některá místa v údolí řeky Ili. Další sérii druhů by jistě přinesla návštěva okolí Astany (vzhledem ke stavu silnice Almaty – Astana je asi nejlépe přeletět letadlem), zejména NP Korgalzhyn, který je nejen významnou vodní plochou (pelikán kadeřavý, kachnice bělolící, racek velký a tenkozobý, masově táhnoucí lyskonozi úzkozobí), ale hostí i druhy stepního pásma – třeba kalandru černou a bělokřídlou, motáka stepního, dropa malého, ouhorlíka černokřídlého či keptušku stepní, a také sajgu tatarskou. Ale to už je program na příště anebo pro někoho jiného.

A ještě jedna drobnost. Když mi kolega Petr před odjezdem nabízel zapůjčení teleobjektivu s ohniskem 400 mm, měl jsem se nad tím zamyslet a neodmítat jeho argumentaci: „Některé rozkoše si odepřít můžeš, ale fotografování určitě ne“. Někteří ptáci byli opravdu fotogeničtí a setkání s nimi za zvěčnění stálo. Snad je udržím aspoň v paměti.

Jen přihlášení mohou komentovat