Zimní shromaždiště kajek v Laponsku na poloostrově Varanger jsem měl v plánu navštívit už skoro třicet let. Stále jsem to však odkládal, trmácet se až na sever Evropy kvůli dvěma druhům ptáků, navíc v období severské zimy, se mi moc nechtělo. Loni jsem usoudil, že s podobným přístupem se nevypravím nikdy a před Vánocemi jsem začal organizovat krátký výpad do Laponska na přelom února a března.
Účastníci: Pavel Brandl (foto krajiny), Jaroslav Šimek (foto ptáků)
Zkušenosti se zimní Skandinávií jsme neměli žádné, jako obvykle posloužily trip reporty z Cloudbirders. Kniha Birding Varanger od Tormoda Amundsena mi bohužel dorazila až po návratu do Prahy. Zkoušel jsem také E-birds, ale například sovice krahujová je v nich zadávaná jako citlivý druh v režimu utajení. Do vybavení jsem oproti normálnímu stavu přidal oteplovačky, kuklu na hlavu a nesmeky. Až na nesmeky jsem vše využil, i když by se dalo přežít i v normálním ošacení. Poněvadž jsme předpokládali, že bude jednodušší letět rovnou do Norska, pořídili jsme letenky do Kirkenes. Varianta cesty přes finské Ivalo by však byla zřejmě rovnocenná. Kirkenes ale nabízí snazší přístup do údolí Pasvik, kde jsme se chtěli zastavit kvůli zimujícím druhům pěvců. Počasí nás překvapilo – zima byla velmi mírná, což se odrazilo na denních teplotách okolo minus osmi stupňů (nejnižší noční byla minus 17°C), nízké vrstvě sněhové pokrývky, která podle mého odhadu kolísala podle navštívených lokalit od 20 do 40cm (údajně několik týdnů před naším příjezdem pršelo a výška sněhu klesla na polovinu) a snížené rozloze ledu na moři severně od nás, což se ukázalo bohužel klíčové z hlediska přítomnosti kajek. Také délka dne byla překvapivá – sice se stmívalo brzy, okolo čtvrté hodiny, ale ráno před sedmou již bylo krásně vidět – proč tomu tak je nám došlo teprve při porovnání zeměpisné délky, na které se nachází například Kirkenes – leží o více než 15° východněji než Praha.
První noc jsme se ubytovali v Barents Frokost hotelu v Kirkenes, ubytování jsme rezervovali po internetu a tak jsme (vzhledem k pozdnímu příjezdu, časnému odjezdu a severské poctivosti) vůbec nezahlédli personál – hotýlek byl celou noc otevřen, naše klíče ležely na parapetu recepce, kam jsme je zase ráno položili. Ubytování ve Vadsø jsme měli zajištěno v chatce na pobřeží u místního průvodce po přírodních pozoruhodnostech, Øvind Zahl Arntzena https://www.varanger.info/ . Útulná dřevostavba s kompletně prosklenou přední stěnou z izolačního trojskla byla nejen výbornou vyhřátou základnou po návratu z terénu, ale i dobrou ranní pozorovatelnou s hejnky ptáků na mořské zátoce přímo před námi.
Celkem jsme strávili v terénu pouze tři dny – 1. až 3. března, další den zabrala cesta na sever a noc a část dne zase cesta zpět domů. Let do Kirkenes byl jednodušší, s mezipřistáním pouze v Oslu, let zpět měl bohužel jedno mezipřistání navíc ve Stokholmu. K pohybu na místě bylo nezbytné auto, půjčili jsme si na letišti Toyotu Corollu. Sháněli jsme se po řetězech, ale dostalo se nám ujištění, že je nebude na cestu do Pasviku a do Vadsø a Vardo třeba. Půjčení i vracení auta bylo typicky norské – při našem příjezdu stálo nastartované nehlídané auto na parkovišti před letištěm, aby v něm bylo teplo. Při návratu naopak na letišti nikdo nebyl, po telefonickém dotazu jsme klíče prostě hodili do otvoru na zamčené přepážce. Celkem jsme ujeli okolo 900km po velmi dobře upravených zmrzlých silnicích s občasnými ledovými plotnami a sněhovým popraškem, směrem na jih i s ujetou vrstvou sněhu.
1. března: Na jih do údolí Pasvik
Ráno vyrážíme do údolí Pasvik. Okolo Kirkenes jsme převážně v březovém porostu, a protože máme příliš vysoká očekávání, tak už na okraji města zajíždíme k prvním krmítkům. Jsou na nich ale jen vrabci a koňadry. Za městem začíná borový porost a nám dochází, jak bude birdwatching probíhat. Vždy, když narazíme po několika kilometrech na osamělé červené stavení anebo jejich shluk, hledáme krmítka. Jinak je totiž krajina úplně mrtvá, pouze jednou nám přeletí daleko před autem hejno bíle vybarvených bělokurů rousných. Ani na krmítkách to není obvykle velká hitparáda, obvykle jen několik koňader a vrabci. Musíme působit opravdu zvláštně, dvojice ověšená dalekohledy, která šmíruje místním zápraží. Jarda navíc s dlouhým sklem fotoaparátu. Konečně asi na desátý pokus narážíme na krmítko se sojkou zlověstnou. Pták odlétá, ale nechá se nalákat na reprodukci hlasu, usedá na špici borovice poblíž a vzrušeně odpovídá. První cílový druh jsme nalezli. Postupně přidáváme další druhy, vesměs běžné pěvce našich krmítek. Ve Svanviku navštěvujeme informační centrum, ptáme se na hýly křivčí na krmítku, ale slečna si je nejspíš plete s křivkami. Pokračujeme tedy dál, hledáme domky a krmítka. Teprve 55 km na jih od Kirkenes, u autobusové zastávky Sameti máme štěstí. Nejprve na krmítku zaznamenáváme první sýkoru laponskou – potvrzuje to nejen její vzhled, ale i reakce na nahrávku. Nakonec kolem nás poskakují dva páry. Zkouším po několikáté hlas hýla křivčího a tentokrát konečně jeden pták přilétá a usedá na vrcholek borovice. Je to sice mladý jedinec, ale po půldni postávání ve sněhu a přehrávání hlasu jsem rád i za něj – navíc je to pro mě první lifer této cesty. Pták se však dlouho nezdrží, my ještě chvíli věnujeme laponským sýkorám a dalším sojkám zlověstným. Popojíždíme ještě několik kilometrů po namrzlé silnici na jih, pak už ale otáčíme, čeká nás tříhodinová cesta do Vadsø. Cestou zpět se ještě zastavujeme u vyhlášených krmítek u Birk Husky, jsou zde ale jen desítky vrabců a koňadry.
Objíždíme Kirkenes a pokračujeme na západ podél Varangerského fjordu. Při tom zaznamenáváme první skupinky kajek mořských a mezi nimi plave můj další lifer - samec kajky královské. Slunce pomalu klesá za hory a na silnici se začínají objevovat losi – celkem potkáváme tři. Prvního, který skáče neohrabaně přes svodidla silnice, se snažíme stopovat v březovém lesíku, ale je překvapivě dobrý v tom, jak se mezi malými křivými břízami ukrýt. V Nesseby už je skoro tma, do Vadsø přijíždíme úplně potmě. Øvind nás čeká u benzínky a vede nás do chatky. Tam nám radí, kde jsou jeho oblíbené hotspoty na potáplice žlutozobé, rarohy lovecké, domlouváme fotoexkurze na kajky a sovice krahujové. Také nám radí kam na polární záři a informuje o tom, že je rok sovic sněžných. Pak nás zanechává osudu. Naděje stoupají, nejprve se ale zabydlíme a jedeme se podívat na polární záři. Vyjíždíme do tmy nad Vadsø, kam až nás sníh pustí. Následující hodinu (zhruba po desáté večer) ohromeně zíráme na gigantické závěsy zelených světel roztažené od obzoru k obzoru. Občas visí jako záclony, občas se smotají do spirál. Někdy jsou nehybné a někdy pulsují anebo vlají jako ve větru. Pro Středoevropana mimořádné divadlo, nicméně po hodině jsem vymrzlý a snažím se Jardu přesvědčit k návratu do tepla.
2. března: Přístavy ve Vadsø a Vardo
Ráno se budím brzy a jdu k oknu, přesvědčit se, zda měl Øvind pravdu s kajkami. Roztahuji závěs a na vodě přede mnou skutečně rejdí malé rafty kajek Stellerových, obvykle po deseti až dvaceti ptácích. Samci a samice zhruba v poměru jedna ku jedné se aktivně potápí, vždy jeden pták způsobí impuls a celý raft se synchroně přidá. Tak to už je pro mě nejen lifer, ale i druh, který neznám, na rozdíl od ostatních kajek, ani od chovatelů. Kromě líných vln zálivu máme před oknem skrumáž balvanů a chaluh. Na balvanech sedí rackové stříbřití, Jarda hned hledá odečítací kroužky. V chaluhách přebíhají jespáci mořští. Na hladině jsou ještě morčáci prostřední, kormoráni velcí, březňačky a rackové mořští. Nemáme moc času, Øvind na nás čeká v přístavu. V několika vrstvách obleků, včetně oteplovaček, nasedáme na jeho loďku upravenou jako plovoucí fotografický kryt. Musím říci, že pro fotografa je loďka dobrá, byť nepohodlná, ale pro pozorovatele s dalekohledem žádná sláva. Skla jsou totiž zatmavená, aby si ptáci fotografa nevšimli a objektiv se prostrkuje mezerami, které zakrývají husté třásně a kartáče. Rozumně se do loďky – včetně kormidelníka – vejdou tři lidé.
Přesto je několikahodinové pozorování kajek Stellerových a hoholek z úrovně hladiny zážitek. Je jich však v přístavu překvapivě málo – pouhé desítky místo očekávaných stovek. A zcela chybí kajky královské. To zdůvodňuje Øvind globálním oteplováním a nepřítomností ledu v severnější Arktidě – kajky tudíž nic nenutí zimovat jižněji jako dříve. Øvindovi stačí i tyhle poslední hejnka k provozování jeho ojedinělého byznysu – „kajčího fotosafari“. Jardovi stávkuje v mraze fotoaparát, zima nám naštěstí vzhledem k množství oděvů není, Øvind nás chválí, nejhůře prý dopadají Britové v tradičních holínkách, kteří chtějí po půlhodině zpět do tepla. Když nás Øvind vysadí na nábřeží, chystáme program na odpoledne. V tom Øvind telefonuje, našel samce kajky královské. Tak alespoň jeden. Mladý samec leží na chaluhách dvacet metrů od mola, můžeme považovat za splněné i blízké setkání s tímto druhem.
Odpoledne vyrážíme směr Vardo. Cílem jsou rarozi lovečtí a sovice sněžné jako bonus. Øvind by se prý divil, kdybychom žádnou nenašli. Předběhnu pointu – bohužel na divení došlo. Prohlédli jsme to odpoledne a následující den stovky kilometrů zasněžené tundry, všechny sloupky, velké kameny či stožáry v okolí, ale marně, sovici sněžnou jsme si nepřipsali. Raroh lovecký vypadá nejprve jako podobně nedostupná meta. Ani útesy těsně za Vadsø u Kiby, ani poloostrov Ekkeroy raroha nevydal. Pouze orli morští a vrány oživují krajinu. Na hladině zátoky u Komagvaeru nacházíme větší rafty kajek mořských a Stellerových – v obou případech přes sto jedinců. Spolu s nimi je také několik desítek turpanů černých. Když se blížíme ke Kibergu, objevuje se nad mořem temný sněhový mrak. Spěcháme, abychom Vardo stihli před sněhovou bouřkou a v tu chvíli paralelně se silnicí vyletí nad hranu pobřežního útesu dravec a téměř stojí v protivětru. Dalekohled k očím – raroh lovecký - a další lifer je na světě! Jarda stíhá zastavit a pořídit alespoň dokumentační foto dřív, než pták padá za hřeben. Přijíždíme k Vardo, zastavujeme před tunelem pod mořskou úžinou a nacházíme několik malých raftů kajek královských. Udělalo se překvapivě hezky, počasí je velmi proměnlivé. Spěcháme do městečka a parkujeme poblíž kostela. V přístavu nacházíme další dva malé rafty kajek královských a desítky velkých racků, mezi nimiž je několik racků šedých. I tady jsme čekali ptáků více. Nedaleko od nejbližšího racka šedého pluje zapomenutý alkovitý pták, ze kterého se vyklube můj předposlední lifer výletu – alkoun tlustozobý. Jinak je kromě dvou jespáků mořských přístav klidný a žádné další druhy nenabízí. Cestou zpět pozorujeme domácí soby a několikrát lišku obecnou.
3.března: Údolím zamrzlé říčky Jakobselvy
Ráno vyrážíme do Vestre Jakobselv na další setkání s Øvindem. Ten nás na sněžném skůtru doveze podél říčky Jakobselvy na svůj pozemek, kde má vyvěšené budky pro sovice krahujové, které už údajně začaly s hnízdní aktivitou. Budky jsou na místě, ale sovice nespolupracují. Proto se skůtr zakusuje do sněhu a vyrážíme březovým porostem dál. Přejíždíme sněhové mosty, v závějích jsou vidět stopy bělokurů rousných, zajíců běláků a vydry. Za řekou zastavujeme, ve chvíli kdy motor přestane řvát, slyším nezaměnitelné volání sovice. Za chvíli nalézáme na holých břízách a vrbách samce. Ten před námi ukázkově zaútočí na sněhovou pláň a vytáhne z ní norníka. S ním potom odlétá na blízký strom, v tu chvíli se objevuje samice a kořist si bere. Na sovice útočí drobní pěvci – poslední lifer výletu je na místě, dvojice čečetek má na fotkách znaky čečetek bělavých. Sovice pózují na suchých stromech proti modré obloze a vůbec si nevšímají pozorovatelů. Vracíme se zpět k Øvindově chatě a pozorujeme krmítko. Sedíme od něj několik metrů na plastových židličkách úplně zabořených do sněhu, máme je vyložené sobí kůží, abychom nezmrzli a popíjíme čaj z termosky. Několik koňader, čečetky zimní, lužky, kříženec sýkory laponské a lužní (Øvind znal celou historii tohoto ptáka od jeho vylíhnutí v Øvindově budce, včetně toho, jak nesourodý pár rodičů vznikl) a jako vrchol exotiky modřinka – nový druh pro oblast, který proniká na sever. Nakonec sjíždíme na skútru zpět k silnici, loučíme se a jedeme zabalit. Ještě jednou zkoušíme vyjet směrem na Komagvaer, ale přidáváme pouze kormorána chocholatého na moři, zasněžená pláň hostí opět pouze orly mořské a soby. Nezbývá než otočit a ujíždět okolo částečně zamrzlého Varangerského fjordu čtyři hodiny zpět do Kirkenes.
Během této zimní třídenní návštěvy jsme zaznamenali jen 33 druhů ptáků a krajina rozhodně životem nehýřila. Přesto byla návštěva zimního Laponska zajímavá zkušenost (nejen kvůli ptákům, ale i vzhledem k polární záři a severské zimě) a lze jen litovat, že jsme si s ní nepospíšili o deset let, tedy do doby, kdy bylo kajek ve Vadsø prokazatelně více. Pokud bychom měli o den více času a lépe obuté auto (tj. řetězy), mohlo by více kajek přinést pozorování z plovoucí pozorovatelny v Båtsfjordu, kam je možné i v zimě jezdit v organizovaných kolonách aut za pluhem. To už ale bude muset ověřit někdo jiný.
