4.2. ráno jsem si při pohledu na týdenní předpověď počasí, která ukazovala jen déšť, vítr a nadprůměrné teploty řekl, že tohle už asi fakt nedám.
Shodou náhod mi Michal Kavka připomněl jeho výpravu do Řecka za pár dní. Hm, to zní jako plán. Po pár dnech čekání, zda se nezlepší počasí abych mohl pokračovat v pracovních terénech se definitivně rozhoduji, že se přidám.
Odjíždí se za dva dny, takže není ani dlouho na co čekat.
9.2.
Ráno přijíždím do Brna, kde mě nabírá tradiční sestava s Michalem Kavkou, Honzou Křemenákem a nově ještě Zdeňkem Vondráčkem. Čeká nás asi 13 hodin cesty autem, jízda od Brna na jih jde hladce, brzy jsme na jihu Maďarska a 3/4 účastníků čeká nová země – Srbsko. První kilometry nadšeně zírám do krajiny a prohlížím si inspirativně zdejší pestřejší zemědělskou krajinu. Zrovna řídí Michal a já mu dělám „společnost“ na místě spolujezdce. Všímáme si v okolí velmi hojných poštolek, brzy nás ale spíš začne upoutávat to, co leží na dálnici. Po zhruba 30 km Srbskem začíná horor pro milovníky ptáků, a ještě víc pro dravcaře a sovaře. Zhruba každý 1-2 km vidíme u středových svodidel mrtvé kalouse, občas káni. Brzy vidíme i první sovu pálenou. Tím to bohužel vše jen začalo. Kritický úsek vrcholil někde před městem Novi Sad kde jsme během necelých dvou kilometrů viděli 7 sražených kalousů a 5 sov pálených. Nechce se nám tomu vůbec věřit, smutně celé Srbsko probíráme tuhle šílenou mortalitu a přemýšlíme, co za ní stojí. Provoz je tu totiž snad menší, než na některých silnicích první třídy u nás. Takové úseky potkáváme asi ještě dva, vždy pouze v čistě otevřené krajině. Ztráty počítáme i cestou zpět, počty jsou ale výrazně nižší – na části trasy ale silničáři uklízeli odpadky a možná i ptáky. Za celé Srbsko (nicméně však jen ty kritické úseky o max. 5-20 km) jsme sečetli neuvěřitelných: 49 kalousů, 30 sov pálených, 20 kání, 1-2 výry, 2 sýčky, mj. taky třeba 23 psů.
Bohužel tento velmi negativní zážitek ze Srbska jsme se shodli, že nelze nezmínit…
Zbytek cesty přes Bulharsko už jedeme po tmě, cesta utíká o něco pomaleji, ve 23 h. místního času jsme však na místě/ubytování (https://mapy.cz/s/kegopaduga)
10.2.
Jelikož měli kluci předem dobře naplánované, co kde budeme pozorovat, já se víceméně nechal jen překvapovat. Hlavním plánem bylo jezero Kerkini ležící na severu Řecka. Lokalita je velmi významným zimovištěm především hvízdáků, na evropské poměry také orlů volavých, ovšem hlavní slovo zde mají kachny a bahňáci. Počty jsou opravdu neuvěřitelné, přesvědčujeme se o tom hned první den.
Ten nám začíná sice silnějším oparem, ale slunečně (a hlavně bez větru). Pozorovat začínáme ze severní části (Mandraki) už zde jsou vysoké stovky hvízdáků, jespáků obecných, čírek nebo plameňáků. Naší pozornosti neuniknou ani neuvěřitelně početná hejna stehlíků. Druhů rychle přibývá, já žádné cílové druhy nemám. Michal však stanovil jako hlavní cíle husy malé, labutě malé a orly volavé. Právě prvního orla si všímá Zdenda na stromě při okraji jezera. Vody zde chybí hodně, a tak můžeme chodit stovky metrů po převážně suchém dni. K orlovi se nám daří dostat blízko, cestou z nízké vegetace zvedáme také bekasiny otavní. Přesouváme se k „deltě“ řeky Struma která by měla být hlavním zdrojem vody v tomto jezeře. Stepní prostředí okolo řeky s jezírky vypadá opravdu zajímavě, a ptáků je zde spoustu. Procházíme nejdříve dost nedůvěřivě kolem místních buvolů, ti se nás však bojí asi více, a jsou nekonfliktní.
orel volavý a zdejší krajina
Cestou potkáváme několik lindušek horských, a na jednom z jezírek si všímáme tří labutí zpěvných, před kterými pochoduje plameňák. Vtipná kombinace (a není poslední).
Snažíme se dostat k některé z pozorovatelen, později zjišťujeme, že minimálně jeden objekt pozorovatelna vůbec není a cesta už je dále k jezeru zarostlá a volíme tak cestu zpět. Všude jsou slyšet chocholouši, kolem řeky zaznamenáváme také cetie jižní a osamoceného poláka malého. Přesouváme se dál na východ, k vesničce Limnochori. Když padne řeč na sýčka, za plného světla prvního pozorujeme na střeše domu při okraji vesnice.
O kousek dál nacházíme další pozorovací místo na jezero (41.2086086N, 23.1853803E). Vše je dost daleko, ale díky kvalitnímu stativáku se nám daří určovat další a další druhy a počty naskakují do šílených čísel, která stejně zůstávají i tak naprosto minimální k realitě. Když Michal určuje skupinu jespáků malých já zase vidím kulíka mořského. U počítání jednotlivých druhů se snažíme střídat.
Hustota ptáků je tak extrémní, že se shodujeme, že víc ptáků jsme nikdy neviděli. Jen poláků velkých sčítáme asi 5 tisíc. Dále třeba 3000 jespáků obecných, 1200 husic liščích. Orlů volavých potkáváme během dne postupně min. 4-5. Jsou zde také labutě, a ty, na které jsme se těšili – labutě malé, postupně přilétají a je jich nakonec 54.
Poslední zastávkou dne, je jižní část jezera, pozorujeme převážně zde https://mapy.cz/s/hahobecade je tady více racků, kormoránů, a roháčů – těch je postupně 550. Zpestřením jsou rybáci bahenní a jediný pelikán bílý výpravy, mezi zhruba stovkou kadeřavých. Honza si všímá žlutobílé potápky, když na ni Michal namíří stativák, ukazuje se, že se jedná o leucitického roháče. Náš celodenní seznam z této lokality při jeho ukončení ukazuje 99 druhů a celkem přes 26 000 ptáků! https://ebird.org/checklist/S161129520
Po setmění hledáme nějakou restauraci, Honzovi se daří najít (https://mapy.cz/s/depozakofu) vypadá to zde opravdu hezky a hned po příchodu se nám ochotně věnuje personál. Jídlo všem chutná, kluci si dávají maso „všeho druhu“ mají tady i něco vege, čehož využívám zase já (Řecký sýr). Honza si pochvaluje víno, pivo se prý snad taky dá, a moje pomerančová limonáda chutná tak, asi jako kdekoliv jinde...
Kluci mají štěstí, že jako jediný nepiju alkohol, a tak nás mohu odvézt zpět na ubytko.
Z restaurace nás vyprovází k autu sýček svým houkáním.
S Michalem nás to značně nabudilo a večer se ještě jdeme chvíli projít kousek od ubytka na sovy, slyšíme ale „jen“ další sýčky. Při pohledu na zdejší vesnice a krajinu člověk zase o něco lépe chápe absenci sýčka a chocholouše u nás.
11.2.
Předpověď na dnešek a zítřek nás trochu vyděsila, a musela proběhnout podrobná analýza abychom vyrazili někam, kde nebude pršet. Nakonec jsme zvolili jako hlavní lokalitu dne ústí řeky Axios do Egejského moře. Ještě před tím ale jedeme stejně jako včera ráno do Mandraki u jezera Kerkini. Michal se úplně nesmířil s tím, že jsme neviděli husy malé, ale ani dnešní ráno na tom nic nezměnilo. Čekalo nás tedy asi 130 km jízdy.
Krátce po 10 h. jsme na místě, začínáme pozorováním volavky stříbřité na pumpě. Když vjíždíme do políček s kanály k řece, potkáváme první hejna vrabců pokřovních, strnady luční a další orly volavé. Z auta si pak všímáme ibise hnědého. Když dorazíme do ústí řeky v silném větru se trousíme ven, já chystám svačinu a tím přicházím o krátké pozorování bukače. V okolí pozorujeme na malou vzdálenost kormorány malé a hejnko volavek rusohlavých.
Občas si všimneme pilicha, o něco častěji pochopa a nechybí ani dřemlík. Mezi plameňáky nás pak překvapují dva ústřičníci. Odpoledne ještě navštěvujeme řeku Axios z druhé strany, zde se dá jet po hrázi mezi mořem a jezírky. Strašně fučí, ale občas vylezeme kouknout na moře nebo do okolí, největší radost nám dělá přelet 12 břehoušů černoocasých, pak hlavně druhy ukryté v závětří, které se nechají pozorovat na pár metrů.
Na závěr se jdeme projít kolem moře až k cípu. Vítr pokračuje, ale naštěstí je asi +18°C a tak není zima. Na samotném konci bijí vlny o břeh z kamenů, a v tomto místě stojí ve vzduchu hejno racků chechtavých čekající na vyhozené rybky. Michal si pozorně všímá i jednotlivých racků černohlavých. Snaha o nalezení rybáků severních je marná, vracíme se a vyrážíme zpět. Nadšení ostatních z včerejší restaurace rozhoduje o zachování její věrnosti i na dnešní večeři.
https://ebird.org/checklist/S161233054 / https://ebird.org/checklist/S161222825
12.2.
Plán na tento den opět ovlivnilo počasí, vydali jsme se tedy na dvě menší jezera (Koronia a Volvi Lake). Ještě cestou se ale zastavíme na jihu jezera Kerkini kde jsme byli na konci prvního dne. Největším potěšením zde jsou asi nově zpívající strnadi cvrčiví, které já vidím podruhé v životě a po dlouhých 9 letech. Pelikánů kadeřavých dnes počítáme 145, a Michal krátce zaslechne pěnici bělohrdlou.
Po přejezdu jako první navštívíme jezero Koronia. V JZ části nacházíme pěkné pozorovací místo (40.6760039N, 23.1017661E) ke kterému jdeme pěšky asi 1,5 km. Cestu nám zpestřuje fena se třemi štěňaty, následují nás až na pozorovací místo. Tam stavíme stativáky a Michal s Honzou brzy nacházejí první kachnice bělohlavé. To je 1/3 pro mě nových druhů výpravy, ale jediný, kterého jsem si hned vědom. Pelikána kadeřavého a kalandru zpěvnou jsem si myslel, že jsem viděl v Izraeli. A tak že byla kalandra „lifer“ jsem se dozvěděl až doma při vytvoření trip reportu. Asi jen těžko pochopitelná situace pro jiné birdery na výletě v zahraničí :-D
Zdenda mezitím sčítá lžičáky. Kormorán malý, kterého jsme doposud pozorovali v menších počtech je zde zcela běžný. Kolem nás se motají rackové malí a co chvíle se ozve cetie. Kachnic počítáme 158, což později musíme vysvětlovat eBird-editorům. Patrně jen kvůli tomu, že zde počty v seznamech od jiných pozorovatelů téměř nenajdete, a když, tak zcela mimo realitu. To my se počtům pozorně věnovali na každé lokalitě. Když jdeme zpět k autu, svítí slunce a při +15°C a bezvětří je na krátký rukáv.
https://ebird.org/checklist/S161306477
U jezera Volvi se postupně zastavujeme na několika místech, rozhled je tu dobrý, ale jezero obrovské a ptáci daleko. Potěší nás ale další dřemlík, sčítáme 2500 lžičáků, kolem zlehka prozpěvují budníčci a je tu skvělý klid.
Z druhé strany jezera máme vše proti slunci a Michal velí na návrat k jezeru Kerkini a znovu se pokusit najít husy malé. Návrh se mi moc nezamlouvá, nechce se mi nikam spěchat zrovna kvůli husám, ale budiž.
https://ebird.org/checklist/S161330376
Pozorování u jezera Volvi
Vracíme se na místo, kde jsme byli první den odpoledne a stalo se hlavním sčítacím místem jezera. Hned po příjezdu Michal zmerčí hejno hus, ty jsou sice daleko ale brzy se z nich vyklubou opravdu husy malé (120 ex.) kluci jdou blíž a já zůstávám na hrázi koukat i mimo vodu. Celou výpravu mě bolí hlava a tak každý den přijde okamžik kdy mi značně ubyde energie. Daří se mi ale najít blízko orla volavého a potěší i první žluna šedá, ta se i dlouho ozývá a do atmosféry pozdního slunce to úplně zapadá.
Je tu krásně, čas od času se ozve kulík zlatý, na jezero přilétlo znovu asi 200 jeřábů, a mezi husami se objevila i husice rezavá. Okolní hory pokrývá mimo poprašku sněhu také lehká oblačnost, která se při západu slunce barví krásně do růžova. Díky Zdendovi, který nachází na suchém klacku na bahnech dřemlíka mám krátce možnost ho vidět zároveň s šakalem, což je další pohled, který se hned tak nevidí. Byl to nakonec fajn nápad sem ještě zajet.
https://ebird.org/checklist/S161329493
Cestou zpět po západu slunce projíždíme pomalu vesničku Limnochori, kde jsme viděli první den sýčka. Koukáme, a sedí na stejný střeše zase. Jedeme dál a koukáme po střechách – na konci vesničky je to devátý sýček za přesně 900 metrů trasy. Neskutečné! Posledním novým druhem pro Řecko se téměř za tmy stala přeletující sluka. Večeřet jedeme znovu do Kerkini, tentokrát do Pizzerky (41.2195475N, 23.0846461E) na jídlo čekáme sice déle, ale pizza nás všech stojí opravdu za to. V Řecku nikdo nikam a v ničem nespěchá. Což je pro nás trochu nezvyk, v něčem určitě příjemný.
13.2.
Ráno v 6:30 opouštíme ubytování a za tmy vyrážíme domů, tentokrát to bereme přes Severní Makedonii, ta je opravdu až nečekaně krásná, a rozhodně se sem pokusím(e) někdy vrátit jakožto do cílové destinace. Když zastavíme na pumpě, identifikujeme během pomalého přeletu kalandru zpěvnou. Cesta plyne bez problémů, z našich cest až úplně nezvyk, jak plynule se zde dá jet. Takže Řecko autem opravdu bez problému. Až na Maďarsko-Srbské hranici si pěkně postojíme slabou hodinku, kontrola jednoho auta jim zabrala cca 5 minut. Budiž útěchou, že na bráně byla alespoň pohledná slečna. Cestou přes Maďarsko si s Michalem dáváme pozor na oběti, skutečně však problém jako v Srbsku zde není. Za celé Maďarsko jsme viděli 3 sražené kalouse.
Když se vrátím ještě o kus zpět, na severu Srbska mě zaujaly podivně zlámané stromy v krátkém úseku velmi připomínající škody po tornádu. Později se mi od kamarádů meteorologů povedlo zjistit, že přímo v místě tornádo před dvěma lety skutečně prošlo. To jen zajímavost z cesty…
V 18:45 jsem „vyloděn“ na nádraží v Břeclavi a za 2,5 hodinky už se válím v posteli, cesta zpět vyšla skutečně dobře i přes zdržení na hranici.
Řecko tímto stylem krátké výpravy úplně stačilo a rozhodně ho v době nezimního počasí u nás jen doporučit. Nutno však dodat, že bez kvalitního stativáku tam nemá smysl jezdit. Ceny jsou v Řecku podobné jako u nás, v obchodech trochu vyšší. Za výpravu se nám povedlo pozorovat 130 druhů a řadu z nich v neuvěřitelných počtech.
A tak tahle výprava i přes to, že pro mě nezvykle nevedla na sever rozhodně stála za to!
Trip report: https://ebird.org/tripreport/203955
