Následující text je subjektivním biologickým reportem podprůměrného birdera z rodinného výletu na červencový Island (11. - 21. 7. 2024). Relativně nízký počet pozorovaných druhů (55) je proto v textu i obrazové dokumentaci zředěn neptačími setkáními. Proto předem upozorňuji, že se v reportu nachází i velryby. Kdo je na ně alergický, ať prosím konzumuje jiné články!
Západ ostrova
Na ostrov jsme přiletěli v noci, půjčili si auto (28000,- CZK na 10 dní) a ubytovali se kousek vedle letiště. Hned po probuzení jsem vykouknul z okna a uviděl racky žlutonohé a na obloze přeletující bekasinu otavní. Nejprve jsem měl pocit, že to bylo štěstí, nakonec se ale ukázalo, že jsou tady bekasíny na obloze jako doma.
Hned ráno jsme vyrazili na poloostrov Snæfellsnes. Zde se nachází městečko Ólafsvík, odkud se vyjíždí na pozorování velryb. Ve zdejších vodách jich žije několik druhů, mým hlavním cílem zde ale byly kosatky, které zde bývají pozorovány pravidelně. Tento druh už mi několikrát uniknul v Kalifornii i v Norsku, nechtěl jsem proto nic ponechat náhodě a rozhodl jsem se strávit zde 3 noci. Přímo v Ólafsvíku jsme sice nenašli dostupné ubytování, zamluvili jsme si ale pěkný byt v nedalekém městečku Grundarfjörður. Bohužel se ale ukázalo, že Murphyho zákony platí i na Islandu. Celé tři dny zde bez přestání lilo jako z konve a foukal šílený vítr. Whale watching v Ólafsvíku byl tedy kvůli nepřízni počasí zrušen. Na celém zbytku ostrova bylo ovšem krásně. Proklaté kosatky!
Už cestou na poloostrov jsem pozoroval celou řadu ptáků. Z auta bylo možné během jízdy snadno zahlédnout rybáky dlouhoocasé. Spěšná procházka u náhodného zálivu (64.20329, ‑21.70789), kde jsem zahlédl asi 40 ústřičníků velkých, vedla k pozorování několika kajek mořských a morčáků prostředních. Opodál seděl na hladině osamocený racek stříbřitý, u rybníčka hned přes silnici pochodovalo několik hus velkých a v keři na břehu poskakoval drozd cvrčala. Po chvíli koukání jsem zpozoroval také kulíka písečného, krkavce velkého a špačky obecné. Během další jízdy jsem z auta do svého islandského seznamu druhů připsal i labutě zpěvné, kolihu malou, chaluhu příživnou a racky chechtavé.
Při příjezdu ke Grundarfjörður bay, zálivu kousek od našeho ubytování, jsem si všimnul podezřelých světlých racků na vodní hladině. Byli to racci šedí, první lifer. Mimo nich na hladině ještě plavala dvojice potáplic malých a nad hladinou poletovalo několik rybáků dlouhoocasých. Z vyhlídky (64.92218, -23.28504) na horu Kirkjufell na druhé straně města jsem pozoroval svůj další nový druh – dva exempláře kačky strakaté. Z těch jsem měl obzvlášť radost, protože, jak jistě nemusím zdejším čtenářům vysvětlovat, kačky strakaté jsou v západním paleoarktu k vidění pouze zde na Islandu. Při prvním pohledu jsem si je přitom málem spletl s turpany hnědými, kteří zde ovšem vůbec nežijí. Mimo kaček zde byly ještě obligátní kajky mořské a rybáci dlouhoocasí, dále poláci chocholačky, kachny divoké, kormorán velký a kamenáček pestrý.
Kirkjufell
kačka strakatá
Hned za městečkem Grundarfjörður je jedna z dominant Islandu – slavný vodopád Kirkjufellsfoss s horou Kirkjufell v pozadí. U vodopádu jsme se zastavili celkem dvakrát. První den v dešti, podruhé za pěkného počasí, těsně před odjezdem na sever ostrova. Parkoviště je zde placené, auto lze ale zaparkovat i u silnice (64.92361, -23.29792) a k vodopádu dojít krátkou procházkou. Během ní byla k vidění koliha malá nebo několik vodoušů rudonohých. Oba druhy jsou zde velice běžné. Zejména vodouše rudonohé jsme potkávali podél silnic velice často. Radost mi ale udělali zejména dva lyskonozi úzkozobí pohybující se v kalužích odrážejících majestátní horu Kirkjufell. Nový druh číslo 3. Mimo ptáků jsme se během procházky k vodopádu a zpět mohli kochat i kvetoucími masožravkami tučnicemi obecnými (Pinguicula vulgaris) a orchidejemi prstnatci plamatými (Dactylorhiza maculata).
Kirkjufellsfoss
lyskonoh úzkozobý
Po návštěvě vodopádu jsme zastavili na vyhlídce (64.95019, -23.47626) s pěkným rozhledem na moře. Strávili jsme zde asi hodinu s nadějí, že uvidím nějaké velryby alespoň ze břehu, když už nepřipadal výlet lodí v úvahu. Ovšem marně. Místo to ale bylo pěkné i tak. Podél útesů létali buřňáci lední a na moři pluly velké rafty kajek. Mezi místní květenou jsem si zase všimnul tučnic a také další orchideje vemeníčku zeleného (Dactylorhoza viridis).
Během cesty okolo poloostrova jsme na chvíli zastavili u kráteru Saxhóll, abychom se ve větru pokusili vyškrábat nahoru a podívat se dovnitř kráteru. Nenechat se odfouknout byl téměř nadlidský výkon a pozorování ptáku během něj nebylo možné. Další zastávkou bylo pobřeží u majáku Malarrif. Zde bylo počasí o něco lepší, z ptáků ovšem ani toto místo žádné další druhy nepřineslo. Byly zde samozřejmě kajky, nějaký ten vodouš rudonohý… hlavní perlou ale bylo pozorování lišek polárních! Nejprve jsem narazil na jedno mládě. Pobíhalo vesele trávou a nechalo se docela ochotně fotit. Já ale nechal teleobjektiv v autě. Udělal jsem proto pár fotek a běžel zpět na parkoviště vyměnit objektiv. Cestou zpět jsem si všimnul dalších mláďat. Celkem byly tedy čtyři. Po chvíli se objevila i dospělá liška, která nesla v hubě zřejmě nějakého alkovitého ptáka (pravděpodobně alkouna úzkozobého). Bohužel, dřív, než jsem si při té špatné světelnosti nastavil nějak rozumně foťák, mladé lišky kořist odtáhly do nory (64.72971, -23.80490).
jedno z mláďat lišky polární
dospělá liška polární u nory
Dále jsme navštívili vesnici Arnarstapi. Pro zdejší pobřeží jsou typické čedičové šestiúhelníky. Známý je také přírodní kamenný most, který se často objevuje jako jedna ze zamykacích obrazovek Windows. Při cestě k němu jsme potkali dva krotké břehouše černoocasé. U zdejšího přístavu jsem potom pozoroval mimo jiné racky šedé, racky tříprsté, racky mořské, alkouny obecné, potáplice lední či kormorány chocholaté.
břehouš černoocasý
racci šedí
Nedaleko za Arnarstapi potom leží pláž Ytri Tunga, která je známá výskytem tuleňů. Při cestě sem nám přes silnici přímo nad autem přeletovali buřňáci lední, což byla zajímavá podívaná. Počasí zde ovšem bylo opět katastrofální. Naše pláštěnky rezignovaně vlály ve větru a nechaly hustý déšť promáčet naše oblečení (osobní poznámka - příště si vzít na Island dvoje kalhoty). I přesto jsme si docela užili pozorování tuleňů obecných odpočívajících na pobřežních skalách. Z ptáků zde byly k vidění opět jen všudypřítomné druhy.
Mimo zmíněných lokalit jsme na poloostrově navštívili ještě známý seversky elegantní černý kostelík Búðakirkja. Nestihli jsme se ale zastavit do jistě zajímavého žraločího muzea Bjarnarhöfn.
Sever ostrova
Cestou na sever jsme jeli mnoho desítek kilometrů štěrkovými cestami plnými děr. Chvílemi pršelo, chvílemi svítilo sluníčko. Na hladině fjordu Álftafjörður sedělo asi 150 labutí zpěvných. O kus dál nám přes cestu přeletěl pták a sedl si nedaleko silnice. Byl to bělokur horský, nový druh číslo 4. Při jedné z fotografických zastávek jsem také spatřil na obloze kroužit orla mořského. V malém pobřežním městečku Borðeyri u fjordu Hrútafjörður jsme zastavili na obědovou pauzu. Na jeho konci je malý samoobslužný kemp, který byl zcela liduprázdný, a kde jsme se tak mohli v klidu najíst (65.21135, -21.09652). Rychle jsem do sebe naházel oběd a vydal se prozkoumat zdejší pobřeží. Na pláži hned u kempu hnízdili rybáci dlouhoocasí. V písku se mezi vyvrženými zbytkami chaluh krčilo maskované mládě. Rybáci si ovšem lokalitu značně chránili. S kusem klacku nad hlavou jsem proto musel poklusem opustit pláž, abych se vyhnul bolestivým náletům nebojácných ptáků na svůj skalp. Po louce jsem šel pomalu směrem na sever a sledoval moře. Uprostřed fjordu co chvíli přeletovaly skupinky papuchalků severních. Na pláži byli tu a tam ústřičníci a vodouši rudonozí. Po chvíli jsem narazil na hejno 75 jespáků obecných. Jeden z jespáků mezi nimi značně vyčníval. Hurá – nový druh! Byl to jespák mořský. Shodou okolností jediný, kterého jsem na Islandu viděl. Když jsem došel až na konec louky, vrátil jsem se zpět do města. Na výběžku pláže zde odpočívaly dvě chaluhy příživné a racek mořský, stříbřitý i žlutonohý. S příbojem se honili 4 jespáci píseční. Zpozoroval jsem zde také špačka a dva bělořity šedé.
jespák mořský
Když byli všichni po jídle, pokračovali jsme v cestě. Sotva jsme vyjeli, zpozoroval jsem na moři velké hejno racků. „Hele, támhle by mohly být velryby,“ ukazoval jsem na hejno a vysvětloval ostatním, že právě hejna mořských ptáků často ukážou na jejich přítomnost. Většinou to samozřejmě neplatí, pro jistotu jsme ovšem zastavili u silnice (65.19516, -21.09966), otevřeli si branku vedoucí na louku nad útesem a šli situaci prozkoumat. Netrvalo to ani dvě minuty a u hejna ptáků se objevil hřbet velryby. Šlo o menší zvíře s jasně zřetelnou hřbetní ploutví, na Islandu nejčastěji pozorovaný keporkak tedy nepřipadal v úvahu. Byl to plejtvák malý, další běžný druh islandských vod. U tohoto druhu je zajímavý jeho anglický název – Minke whale. Tento kytovec byl pojmenován po norském velrybáři Meinckem. Ten toto zvíře harpunoval s přesvědčením, že se jedná o plejtváka obrovského. Zatímco plejtvák obrovský ale dosahuje až 33 m délky, plejtvák malý je maximálně 10 m dlouhý. Meincke tak byl pro smích všem ostatním velrybářům a plejtvák malý získal své jméno. Velrybu jsme pozorovali lovit několik minut. Když se vzdálila od břehu, pokračovali jsme dál v cestě.
plejtvák malý
Ve vesnici Hvammstangi jsme zastavili kvůli nákupu. Ve volné chvíli jsem vyběhl do přístavu zkontrolovat moře. Nedaleko od břehu lovily 4 potáplice lední a 1 potáplice malá. Ty zrovna fotografoval jeden švýcarský birder. Když jsme se dali do řeči, zeptal se mě, zda jsem tu náhodou někde neviděl jespáka mořského. Že už mu zbývá na Islandu poslední den a tento druh mu stále chybí. Brzy nás ovšem z přístavu vyhnala vydatná dešťová přeháňka. Tu jsem přečkal ve vstupu do místního muzea věnovanému tuleňům. Tam jsem zjistil, že nedaleko odtud jsou dvě lokality, kde se tuleni často vyskytují. První z nich byl Illugastadir (65.60705, -20.88995). Jedná se o moc pěkný kousek pobřeží s velkým množstvím ptáků. Jako vždy zde byly kajky, rybáci, ústřičníci, vodouši rudonozí, bekasina otavní, jespáci obecní, kormoráni chocholatí, chaluha příživná nebo dřemlík tundrový. Birderskou perličkou zde však byli alkouni obecní. Ti zde nebojácně odpočívali na souši a byli téměř na dosah ruky. Bylo tak možné si dobře prohlédnout jejich nádherné zbarvení a pořídit detailní fotografie. Na skaliskách v moři zde potom skutečně odpočívali avizovaní tuleni obecní. Druhým místem s tuleni byl Hvitserkur (65.60648, ‑20.63521). Dominantou tohoto místa je fotogenický skalní útvar v moři. Už když jsme sestupovali na pláž, všiml jsem si tuleních hřbetů vynořujících se z vody. Když jsme došli blíž a tuleni zvědavě vystrkovali hlavy z vody, bylo jasné, že se nejedná o tuleně obecné, ale o druhý zde běžný druh – tuleně kuželozubé. Z ptáků zde bylo množství racků tříprstých a rybáků dlouhoocasých. K večeru jsme dorazili do rybářské vesnice Dalvík, místa našeho ubytování. Stihli jsme zde ještě večerní procházku přístavem, kde se dali opět pozorovat alkouni obecní.
ústřičník velký
alkoun obecný
tuleň obecný
Hvitserkur
Dalvík jsme vybrali jako strategické místo k ubytování z důvodu častého pozorování velryb. Lepší by tedy byl světoznámý Húsavík, ten byl ovšem zcela mimo naše finanční možnosti. Pro jistotu jsme zde opět zamluvili 3 noci. Byli jsme ubytovaní v moc hezké stařičké chatičce natřené načerveno, u které byla umístěná vířivka s horkou termální vodou. Během chladných večerů jsme tohoto benefitu zhusta využívali.
Brzy ráno jsme vyrazili do Húsavíku. V 8:45 jsme odtud vyjížděli se společností Gentle Giants na velryby (GG1 Whale Watching; 11990,- ISK; 3 h). Pluli jsme relativně dlouho. Až na druhou stranu zálivu. Cestou okolo lodi lítalo množství papuchalků, buřňáků ledních, rybáků dlouhoocasých, asi 10 alkounů úzkozobých a 2 alky malé. Alky jsem pozoroval prvně, měl jsem tedy z plavby dobrý pocit ještě dřív, než jsme dopluli k velrybám. Jednalo se o celkem 5 keporkaků. Jeden z nich nám dokonce opakovaně ukazoval své akrobatické výskoky z vody, kterými je tento druh proslulý. Bohužel, vzhledem ke vzdálenosti velryb od Húsavíku a malé rychlosti lodi jsme si kytovců užívali jen pár minut a museli jsme plout zpět. Přesto šlo o fantastické pozorování.
alka malá
charakteristická ocasní ploutev keporkaka
ocasní ploutev keporkaka
keporkak při lovu
keporkak při lovu 2
keporkak a rybák dlouhoocasý
whale space program (status: failed)
Po whalewatchingu jsme vyrazili směrem k jezeru Mývatn. Jedná se o klasickou ornitologickou lokalitu typickou výskytem hoholů islandských a kaček strakatých. V jeho jižní části je oblast plná malých kráterů (Skútustaðagígar), což je místo fotogenické zejména z ptačí perspektivy. Létání s drony je zde však samozřejmě zakázané. Při procházce mezi krátery v trávě na jednom sopečném kuželu pochodovala hoholka lední s několika mláďaty. U břehu jezera zase plavala potápka žlutorohá, která měla juvenila pro změnu na zádech. Mimo to ale hladina jezera zela spíše prázdnotou. Jezero jsme objeli kolem dokola, ale z dostupných výhledů jsme mnoho ptáků neviděli. Jen na jednom místě (65.63220, -16.99313) bylo na hladině pár desítek ptáků. Většina z nich hvízdáci eurasijští, několik kopřivek obecných, jedna další hoholka, potáplice lední a asi pět labutí zpěvných. Po cestě ještě hopsala linduška luční. Doufal jsem, že jezero bude překypovat hoholy, ale smůla. Naštěstí jsem díky internetové přípravě měl připravenou lokalitu u řeky (65.58664, -17.13238), kde se prý často vyskytují. Jedná se o moc pěkné místo s členitým úsekem poměrně prudce tekoucí řeky, podel které je možné se projít po malé vyšlapané cestičce. Na úseku hned u parkoviště se koupala jedna hoholka lední a na břehu rostly orchideje běloprstky bělavé (Pseudorchis albida). Po chvíli chůze jsem narazil na další hoholku, poláka chocholačku, dva lyskonohy úzkozobé a potáplici malou. Mezi vegetací poletovalo několik lindušek lučních a jeden konipas bílý. Nechtěl jsem odsud odjet bez hohola a tak jsem pokračoval dál. Po chvíli se na mě usmálo štěstí a narazil jsem na samici hohola islandského se třemi mláďaty. Kačky strakaté jsem tu nakonec neobjevil, ty jsem ale naštěstí už viděl u pobřeží. Cestou zpět do Dalvíku jsme se ještě stavili u slavného vodopádu Goðafoss. Hned u turistického chodníčku pózovala koliha malá a u řeky jsem připsal do svého islandského seznamu ještě kulíka zlatého. K vidění tu byly ještě labutě zpěvné a drozd cvrčala.
jezero Mývatn
potápka žlutorohá
řeka s výskytem hohola islandského
hohol islandský
Goðafoss
koliha malá
Druhý den jsme se rozhodli, že ráno v 9:00 pojedeme na velryby přímo z Dalvíku se společností Arctic Sea Tours (Whale Watching; 74,- EUR; 3 h). Přepluli jsme celý fjord a pozorovali staré známé druhy ptáků, včetně alkounů úzkozobých, obecných, alek malých, papuchalků, či buřňáků ledních s rybáky dlouhoocasými. Na druhé straně zálivu jsme narazili na jednoho keporkaka. Než jsme se k němu ale s naší pomalou kocábkou dokodrcali, byl už dávno pryč. Chvíli jsme ho honili, ale pokaždé jsme ho viděli jen z dálky. Malé čluny (RIB, rigid inflatable boat) byly keporkakovi daleko blíž. Když jsme pluli zpět, začal jsem propadat panice, že snad odjedu z Islandu bez nového druhu kytovce. Keporkaky jsem viděl už mnohokrát (na Havaji, v Kalifornii, v Mexiku) a na plejtváka malého jsem už narazil v Norsku. Kosatky tu nebyly pravděpodobné, ale doufal jsem v relativně běžné plískavice bělonosé. Marně. Nedaleko Dalvíku se sice objevily ve vodě hřbetní ploutve, ty ale patřily sviňuchám obecným, které jsem už taktéž viděl v Norsku. Navíc průvodce, kterému jsem je ukázal, jenom odvětil, že těch je tady všude plno, a že kvůli nim nezastavují. Tenhle výlet byl velké zklamání. Asi nejhorší whale watching, který jsem kdy zažil.
fjord u Dalvíku
buřňák lední
Odpoledne jsme se jeli projet podél pobřeží. Dojeli jsme až k nejstaršímu kostelu na Islandu – Grafarkirkja. Cestou zpět jsme se zastavili u pěkné vyhlídky (66.05562, -18.52620) na moře a na nedaleký vodopád. Dobu jsem sledoval vodní hladinu. Vzadu u obzoru byla vidět loď, která stála na místě. V dalekohledu pak byly vidět mocné výdechy velryby. Pravděpodobně keporkak. Nic víc, nic blíž.
Grafarkirkja, nejstarší kostel na Islandu
Večer jsme se šli projít podél pláže a mokřadu v Dalvíku. Na obloze létaly dvě bekasiny otavní a vydávaly fascinující zvuky. Ve vegetaci se schovávala rodinka 4 bělokurů horských a na vodě byly 4 potáplice malé. Připsal jsem si také několik racků bouřních. Při cestě zpět mi pózovalo pár kulíků písečných. Mimo to zde byly samozřejmě i často zmiňované všudypřítomné druhy…
bělokur horský
kulík písečný
Po fiasku s kytovci jsem neměl dobrou náladu. Další den nás čekala dlouhá cesta a nezbývalo tak mnoho času. Přesto jsem se rozhodl ještě jednou zainvestovat a zkusit štěstí, tentokrát na nafukovacím člunu. Je to sice o něco dražší, ale za to kratší exkurze, což jsem zrovna potřeboval (Express Whale Watching, 134,- EUR; 2 h). Vyjeli jsme opět v 9:00. Nejeli jsme směrem dovnitř zálivu, ale ven. To byl dobrý signál, protože podle iNaturalistu byla většina pozorování plískavic tímto směrem. Po chvíli rychlé jízdy nám kapitán ukázal, že vidí delfíny. YES! Zamířili jsme směrem k nim a užívali jsme si přítomnosti malé skupinky plískavic bělonosých. Později jsme potkali ještě jednu další, v obou případech měly tak do 10 jedinců. Potom jsme zastavili u ostrůvku s majákem, u kterého si ve vodě hráli dva tuleni kuželozubí. Ostrov byl také plný ptáků – těch běžných. Následně jsme zamířili ven z fjordu, kde jsme narazili opět na keporkaky. Kapitán byl moc sympatický a s nadšením nám vyprávěl o velrybách. Když se velryba zanořila a my čekali, až se zase vynoří, zeptal jsem se ho, jak často tu pozorují jiné druhy než keporpaky. Řekl mi, že keporkaci zaplouvají až dovnitř do fjordu, kde jsou snadno k nalezení. Proto většina lodí jezdí tam, na jistotu. Naopak když se vypluje z fjordu ven, dá se narazit i na další druhy, např. na plejtváky obrovské či i další, vzácnější druhy. Zase se ale výrazně zvyšuje riziko, že se nenajde vůbec nic. Když jsme si keporkaky užili, jeli jsme zpět kolem vodopádu, který jsme včera pozorovali ze břehu. Zatímco ostatní si prohlíželi vodopád, já pozoroval kačku strakatou sedící na břehu.
pozorování velryb u Dalvíku
plískavice bělonosá
Po odjezdu z Dalvíku směr východ, kousek za městem Akureyri, jsem během řízení periferním viděním zahlédl hřbet velryby (65.80656, -18.07222). Zastavil jsem u krajnice a vyběhl z auta. Byli jsme relativně vysoko nad vodou a hladina ve fjordu byla rovná jako zrcadlo. Netrvalo dlouho a hřbet se zase objevil. Ne jeden, ale dva. Byli to opět plejtváci malí. Dělal jsem dokumentační fotky abych mohl nahrát pozorování na iNaturalist, když najednou jeden z plejtváků vyskočil z vody. Keporkaci tohle dělají běžně, ale u plejtváků malých je to mnohem vzácnější chování. Za asi dvacet minut, kdy jsme tyto plejtváky pozorovali, jsme byli svědky pouze jednoho výskoku. Měl jsem to obrovské štěstí, že se tak stalo zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil plejtváka dokumentačně vyfotit a měl ho v hledáčku, takže jsem celý výskok sériovým snímáním zachytil. Na fotce je i vidět bílá skvrna na prsní ploutvi charakteristická pro tento druh. Fantazie. Škoda jen, že jsme byli tak daleko a fotka tedy není kvalitnější.
plejtvák malý při výskoku z vody
Cestou na východ jsme se ještě zastavili v geotermální oblasti Hverir (65.6408, -16.80935) nedaleko od jezera Mývatn. Zde se nedaleko parkoviště nachází bublající bahenní tůně a kouřící fumaroly. Pak už jsme přejížděli s občasnými fotografickými zastávkami až do městečka Fáskrúðsfjörður na východním pobřeží Islandu, kde jsme měli ubytování na jednu noc.
geotermální oblast Hverir
cesta na východ ostrova
Východ a jih ostrova
Většinu našeho harmonogramu na Islandu zabral západ a sever (6 nocí), zatímco východ a jih jsme absolvovali spíše ve stylu japonského turismu (3 noci). Když jsme ráno vstali v městečku Fáskrúðsfjörður, vydali jsme se k pevninskému výběžku Stokksnes. Nachází se zde černá písečná pláž s krásnými horami v pozadí. Ze začátku byla pěkná mlha, takže hory nebyly vidět. Vydal jsem se prozkoumat, zda moře na pláž nevyvrhlo nějaké poklady. Mám doma skromnou sbírku vajíček paryb (moře je často prázdné vyplavuje) a doufal jsem, že bych zde mohl rozšířit sbírku o rejnoka hvězdnatého. Na pláži cupitalo asi padesátihlavé hejno jespáků písečných. Narazil jsem také na mrtvého alkouna tlustozobého (bohužel, živého jsem si nepřipsal) a jednoho chcíplého papuchalka. Po chvíli jsem našel dva vyschlé rejnoky hvězdnaté (Amblyraja radiata). Jejich vajíčka jsem bohužel nenašel. Z pláže jsem zamířil k vikinské vesnici Víkingaþorpið. Jedná se o kulisy k filmu, který nakonec nebyl nikdy natočen. Cestou jsem narazil na další břehouše černoocasé, lyskonoha úzkozobého nebo bělokura horského.
Stokksnes
vikinská vesnice s kostrou vorvaně
Dále jsme zamířili k ledovcovému jezeru Jökulsárlón, které je plné vysokých ledovcových ker, které se odlamují z největšího islandského ledovce Vatnajökull. Následně pomalu odtékají do moře, kde se jejich zbytky vyplavují na černou pláž známou jako Diamond beach. Už během parkování u jezera jsem viděl po parkovišti poletovat sněhule severní. Při focení fotogenických ker jsem si všimnul, že mezi kusy ledu plave asi 6 tuleňů obecných. Pozorování tuleňů mezi ledovými krami byl skutečně arktický zážitek. Při cestě k Diamon beach nám nad hlavou prolétla chaluha velká. Chvíli poté zase dvě chaluhy příživné. Odtud jsme jeli k ubytování ležící přibližně uprostřed jižního pobřeží. Cestou jsme viděli u silnice heno bernešek bělolících.
Jökulsárlón
sněhule severní
tuleň obecný s kajkou a ledovou krou v pozadí
Diamond beach
Další den jsme navštívili v rychlém sledu řadu ikonických islandských míst. Z ptáčkařského hlediska jsem zde už nic pozoruhodného neviděl. Nejzajímavější byla mnohatisícová kolonie papuchalků u slavné černé pláže Reynisfjara. Všechna místa ale stála za návštěvu. Šlo o (chronologicky): fotogenický kaňon řeky Fjaðrárgljúfur, vodopády Skógafoss, Seljalandsfoss (super zážitek je projít přímo za tímto vodopádem) a Gullfoss (každý vodopád je úplně jiný), gejzíry Strokkur a Geysir (ten je bohužel neaktivní), a dále národní park Þingvellir, kde se nachází praskliny v důsledku zlomu severoamerické a euroasijské tektonické desky. Byl jsem se podívat i na světoznámou potápěčskou lokalitu Silfra, která se nachází právě v tomto zlomu. Voda je zde extrémně čistá, ale má přibližně 2 °C. Z Reykjavíku se sem podnikají exkurze – potápěči s certifikací pro suchý oblek se zde můžou potápět, ostatní zde můžou šnorchlovat. My se kochali jen z pevniny. Odtud jsme už zamířili pouze do Reykjavíku, kde jsme strávili poslední noc. Ráno jsme se podívali na známý kostel Hallgrímskirkja, prošli se centrem města a vydali se zpět na letiště.
kaňon řeky Fjaðrárgljúfur
Reynisfjara
vodopád Skógafoss
vodopád Skógafoss
vodopád Seljalandsfoss
vodopád Gullfoss
aktivní gejzír Strokkur
kostel Hallgrímskirkja
Závěrem jenom pár technických informací
Ubytování: vzhledem k cestě se synem, kterému byly v té době necelé dva roky, jsme byli po celou dobu ubytovaní v apartmánech či hostelech, které jsme si předem zarezervovali na Bookingu. Hledání ubytování bylo náročné, protože ceny byly většinou astronomické. S trochou snahy nás ale nakonec stála noc (průměrně) relativně tolerovatelných 1500,- CZK na osobu (počítáno bez dítěte). Jak se ale v našem případě ukázalo, mít pevně zamluvené ubytování může mít značné nevýhody. Počasí na Islandu je totiž nevyzpytatelné a často se diametrálně liší v různých částech ostrova. Pokud si člověk zamluví ubytování předem, nemůže na počasí pružně reagovat…
Auto: neměli jsme pohon na všechny čtyři kola a okruh okolo ostrova jsme udělali bez sebemenších problémů.
Potraviny: ceny potravin v obchodech jsou pro našince dost drahé. Cenově asi nejlépe vychází řetězec Bonus (logo prasete).
Doufám, že se report alespoň trochu líbil. Pokud máte na prstech nějakou kritiku (rovnou navrhuji dvě varianty: 1) pro příště méně velryb; 2) pro příště více velryb), dejte vědět. Pokud se ještě někdy k něčemu odhodlám, zkusím na to brát zřetel.