Pokud se podíváte na ilustraci tohoto webu, spatříte ptáka, jehož jména vyslovení upoutá v ptáčkařské komunitě velkou pozornost. Jde o kulíka hnědého, ptáka severské tundry, který se ještě před několika desetiletími množil v Krkonoších a Jeseníkách. Nyní se z něho stal fenomén, tajemné zvíře, které opřádá nejedna záhada. Tento tajemný pták je na tahu každý rok zaznamenáván ve střední Evropě, nejde o vysoké počty, ale výskyt je pravidelný. Táhne i přes naše území, ale nevíme, jestli v tak malých počtech nebo je ve velkém přehlížen. Jde totiž o nepravidelný náhodný zástih. Faunistická komise udává od roku 1950 pouze 14 pozorování, z toho 2 hnízdění. Nejvyšší šance potkat u nás tohoto ptáka je od 3. srpnové dekády do konce září, má v oblibě strniště, oraniště nebo zvláčená pole, tedy přesně ty biotopy, ve kterých svým zbarvením dokonale splyne.
Na jarním srazu Klubu 300 v Novohradských horách došla řeč i na odsuzované fajfkování chybějících druhů. V ten okamžik jsem prohlásil, že „až uvidím toho kulíka hnědýho, tak si na svou placku tu fajfku udělám“. Vůbec jsem samozřejmě nepočítal s tím, že by se mi to poštěstilo, natož ještě ten samý rok.
Když meteorologové hlásili na noc z 27. na 28. srpna 2014 zcela jasné počasí, které vystřídá odeznívající studenou frontu, bylo jasné, že zůstat doma by byl velký hřích. Toho večera jsme se s kamarády vraceli z vydařeného pozorování na Bohdanečském rybníku a již zářila obloha plná hvězd. O tom, že ona noc bude tahová, nebylo nejmenších pochyb. Při takové příležitosti by se každý ptáčkař, který něco málo o ptačím tahu ví, neměl rozmýšlet a následující den někam vyrazit. Jen já jsem zrovna ten den neměl nikoho doma, což mi pochopitelně znemožnilo vyrazit na nějakou vzdálenější výživnou lokalitu. Nic se ale neděje, ještě ten večer jsem zvolil svůj v poslední době velmi oblíbený okruh Dobřichov – Radim – Chotutice – Chotouň – Vrbčany, kde jsem sice poměrně často a zatím bez úspěchu, ale již dávno vím, že tato oblast má silný potenciál.
Pole, které toho rána skrývalo velké překvapení
Před rozedněním mi zvoní budík, který se snažím zničit bez vědomí toho, proč jsem ho vůbec nastavil. Teprve pohled z okna mi připomíná, jak důležité je, abych právě dnes projíždění polí neodpískal. Po obzoru se již tvoří to nádherně oranžové svítání, je absolutně jasno. Tak přepychové počasí už nebylo hodně dlouho. Blesková snídaně, beru batoh, foťák, kolo a uháním po probouzející se obci, kterou zaplavuje nedýchatelný smog z Avie. Teprve na kopci za vsí začínám pořádně pociťovat ten úžasný čerstvý vzduch, ve kterém je cítit přicházející podzim tvořený vůní hlíny z polí, suché trávy a větší vlhkostí. Vychází slunce a odráží se v kapkách rosy. Nechápu, jak to někdo může zaspat.
Koukám do polí, která jsou zde všechna zvláčená řepková. Jsou na nich pochopi, káně a poštolky, kteří čekají na příchod termiky. Následují další dvě obce, překonávám výraznější výškový rozdíl a jsem tam. Z chladného vzduchu mě nepříjemně bolí uši, už abych zastavil. Hlavním místem tohoto okruhu jsou rozlehlé lány mezi obcemi Chotutice, Chotouň a Vrbčany. Jde o letos pšeničná pole, která jsou již částečně zvláčena. Pode mnou se rozprostírá velká Středolabská pánev, kterou zčásti pokrývá řídká mlha. To v kombinaci s významným ptačím koridorem podél řeky Výrovky vytváří jedinečné místo na pozorování ptačího tahu, zejména dravců, špačků nebo čejek a zlatých kulíků, tedy „Vogelland“, jak tomu říkám já. Pozoruji první dravčí siluety, které sedí v polích. Přede mnou se perou tři poštolky, přelétají hřivnáči a u silnice sbírají potravu špačci a konopky. Těsně vedle mě prolétá nízko nad zemí mladý sokol, tak zastavuji u silnice a prohlížím si ho. Obloukem se vrací zpět a znovu prolétá nízko nad polem. A pak se to stalo. Do uší mi udeří podivně exotické vyrážené pískání. Nepatří sem, zní to jako nějaký papoušek z voliéry. Nedlouho po tom ale přichází ještě větší šok – mění se to v jakési „ťrrr“ – to je mi ale sakra povědomé. Po čtyři noci ve stanu na Hrabanovské černavě před týdnem mi tento hlas rušil krátké chvíle spánku, protože byl obsažen v mixu nočních druhů přehrávaných u sítí. Je to kulík hnědý, hlas je to natolik typický, že nemůže být nejmenších pochyb. Snažím se zjistit, odkud přichází. Nedaří se, zdá se, jakoby se to ozývalo ze všech stran. Koukám nad sebe, vypadá to na proletující ptáky, ale stejně nic nevidím. Zesílilo to – mám je – vychází to z pšeničného strniště napravo, tam, kde prolétl sokol. Mířím tam dalekohledem a znovu hlas registruji, tentokrát však daleko v obrovském posekaném poli vedle. Dále je ticho. Teď nevím co dál, buď je ptáků víc a jsou schovaní nebo nějaké hejnko nepozorovaně přelétlo. Můžu vyrazit napravo nebo nalevo, ale riskuji, že ptáky ztratím. Snažím se tedy co nejlépe pole prohlédnout stativákem, ale nic nevidím. Jen hřivnáči a konopky. Plýtvám čas a pouštím si nahrávku. Vše samozřejmě sedí, zkouším i tu druhou a ta mi úplně vyráží dech. Má to být hlas ptáků na hnízdišti a je naprosto shodný s těmi hvizdy. „Tak tohle mi nikdo neuvěří“, říkám si, a od pravdy nejsem daleko.
Tomuto ptáku jsem velmi vděčný
Nerad bych dál ztrácel pozornost a znovu nahlížím do polí. Už skoro půl hodiny se je snažím dohledat. Chce to přistoupit na nějaké činy. Věci schovávám do kopřiv a vydávám se tedy po polní cestě, která dělí obě místa, odkud jsem hlasy slyšel. Cesta vede až ke hnojišti, které jsem do nedávna navštěvoval. Teď po sklizni už na něm není vůbec nic, a tak by mě ani nenapadlo k němu zabočit. Po padesáti metrech koutkem oka registruji pohyb jedné hroudy v jemně zvláčené oranici. Ze strniště do ní právě vyběhl poměrně kulaťoučký pták. V tu chvíli jsem naprosto strnul. Pták se zastavuje a zase běží, znovu zastaví a běží. Pomalým pohybem shazuji stativák ze stativu a pokládám tam foťák. Nebyl bych schopný ho udržet v ruce. Ta kulička v poli totiž není žádná koroptev, ale mladý kulík hnědý. Se sluncem v zádech nahlížím na jeho maskovaný vzor na hřbetě a dělám první fotky. Vedle něj se hýbou další hroudy, objevují se další kulíci.
Znovu zvedám dalekohled a počítám je. Není to lehké, ale 7 ptáků je dobře vidět. Pořizuji další fotky, video taky nebude od věci. V tu ránu se mi všichni sbíhají do jednoho místa, natahují hlavy do výšky a prohlížejí si mě. Zatím jsem ani nemrknul. Mladé vidím asi tři, jinak to vypadá na adulty.
Hejnko se jako lusknutím prstu zvedá, dělá kolečko a přeletuje mě. Přitom se znovu ozývají. Hledám oporu ve stativu a fotím je. Málem jsem zapomněl dýchat. Ptáci mizí v protisvětle na velká pole směrem k Vrbčanům. Prohlížím fotky – 9 ptáků v letu u sebe, jedu nalevo – desátý a jedenáctý. Celkem tu bylo 11 kulíků hnědých! Jsem teď pocitově úplně vedle z množství chemie, co se mi právě uvolnila do těla. Prohlížím si další fotky. Povedly se, sláva!
Balím si věci a vyrážím jejich směrem. Pokud je znovu najdu, obvolám všechny kamarády, aby měli příležitost u nás vidět tohoto úžasného ptáka. Vyjíždím na kopec, kde se nachází lom Velká Stráž. Odsud je báječný rozhled do všech polí okolo. Trávím tu se stativákem docela dlouhou dobu, ale ať se snažím, jak se snažím, vidím jen dravce. Jedna káně má tradičně znaky bělochvosta, ale je moc daleko a po chvíli mi mizí. Přejíždím do Vrbčan, kde prohlížím další velké pole – zvláčený ječmen. Je tu několik poštolek a v dálce za tetelícím se vzduchem pobíhají bělořiti. Vypadá to, že ptáci pokračovali ve svém bleskovém tahu. Posouvám se dál a cestou potkávám další hejna špačků, hřivnáče a běžné dravce. Polní cesty u Dobřichova jsou zacpány teréňáky pracovníků ČEZu, už druhý den jsme bez proudu. Ale to mi nepokazí ten úžasný pocit z vysněného pozorování. Znovu si přehrávám, jaká náhoda to byla, že jsem v tu osudnou minutu projížděl správnými místy a že toulající se sokol zrovna zalovil nad polem, kde se ukrývali kulíci. Bez jediné z těchto náhod by se neodehrálo nic, neprožil bych tak úžasné pozorování. Spousta věcí je jen velká shoda okolností, každý objev vzácného opeřence je založen na náhodě, celé to naše ptáčkaření je vlastně jen velká náhoda...
Video dokumentující toto pozorování:
https://www.youtube.com/watch?v=8llhJweJyHY
PS.: Doma jsem si pak fixou udělal na klubovou placku fajfku, která mi bude vždy připomínat toto úžasné setkání…
Jan Studecký, 1.9.2014