Nejkouzelnější momenty při twitchingu nastávají tehdy, když už vše vypadá naprosto beznadějně, ale nakonec se přece štěstí usměje. Jsou sice dost vzácné, ale bez toho by to nikoho nebavilo. V následujících řádcích bych se chtěl vrátit k nevšedním momentům z mrazivého ledna na jižní Moravě.
Sobota 17. ledna. Z mlhavého odpoledne v Praze za obrazovkou počítače mě vytáhl telefonát od Franty Suchého. Ten zrovna kouká na čírku sibiřskou, jak odpočívá na ledě jedné z nádrží již bývalého odkaliště hrušovanského cukrovaru. Záhy posílá i fotku téměř plně vybarveného samce tohoto druhu. Moje zcela automatická reakce při informaci o jakékoliv raritě je podívat se ven z okna. Jako bych si dálkoměrem přeměřoval vzdálenost. „Je to tam někde venku!“ Tentokrát však vidím jen vlezlou mlhu a šeď, oči proto vracím zpět na obrázek čírky a širší záběr oka v ledu, na kterém jsou rozprostřeny stovky kachen. Plán na neděli je jasný. Informaci Franta rychle sdílí a brzy jsme domluvení, že v šesti lidech vyrazíme z Prahy dvěma auty už po páté hodině ráno.
Čírka sibiřská (Sibirionetta formosa) je poměrně malá kachna, s velikostí někde mezi čírkou obecnou a hvízdákem. Jde o severskou kachnu z tajgy a okraje tundry východní části Sibiře. Je známá svými masovými zimovišti na Korejském poloostrově, kde její početnost v posledních letech strmě narostla v důsledku úprav pobřežních biotopů. Těch samých, které doslova likvidují celou řadu jiných druhů, zejména bahňáků. Zároveň s tím došlo také k nárůstu záznamů po celé Evropě včetně nám blízkého okolí. Například v lednu 2021 byl nalezen nedospělý samec v Polsku v Dolině Baryczy a jeho pohyb se v průběhu zimy podařilo zmapovat na několika různých lokalitách, v březnu dokonce až 300 km daleko severně od Varšavy. Letošní pozorování je prvním záznamem druhu pro Česko, ať už bude zařazeno do kterékoliv kategorie výskytu.
Vytrvalé mrazy letos způsobily, že nezamrzlá hladina zůstala jen na několika málo místech.
Neděle 18. ledna. Po čtvrté ranní spíše z polospánku otevírám oči, než že bych se opravdu vzbudil. Ještě že stále umím přežít celodenní birding i s deficitem jedné noci. Navíc už brzo naberu i nezmara Honzu Horu a jeho nekonečnou zásobu Red Bullů. Mám trochu strach, aby oko na odkališti nezamrzlo. Venku je náledí a včerejší kaluže jsou zamrzlé až na zem. Před půl šestou se doklouzávám na Černý Most, kde se přidává Honza i Matouš Vlček. Cesta ubíhá rychle a u Devíti křížů opouštíme mlhu do jasného a mrazivého rána. Dostavuje se mírná skepse. Raritní kachny už mě nejednou potrápily. Napínavý polák proužkozobý v roce 2019, hvízdák americký, který odlétl před naším příjezdem, a ulétla nám i samotná čírka sibiřská vloni v Holandsku. Hejno s touto čírkou zřejmě za uplynulou dlouhou noc taky nějaké ty kilometry nalétalo a otázkou je, zdali se ráno vrátilo zpět na stejné místo. Strategie je jasná. Prohledat odkaliště a v případě neúspěchu se přesunout na novomlýnské nádrže, zejména tu Věstonickou. Když projíždíme pole za Drnholcem, tak nás míjí hejno asi 100 hvízdáků v typické formaci. Vypadá to, že letí z Hrušovan na východ. Jarek Zeman, který dorazil s malým předstihem, po telefonu obavy potvrzuje. Všechno je vyplašeno a krouží to nad lokalitou. Ještě když přijíždíme, tak jsou ve vzduchu velká hejna. Na břehu už postává několik dalších lidí a těsně za námi v tandemu přijíždí ještě Mikuláš a Aleš. Většina ptáků se naštěstí postupně uklidňuje a sedá zpátky. Před námi sedí rozprostřené vysoké desítky březňaček, asi dvě stovky hvízdáků, dvě ostralky a počítáme přibližně 300 čírek obecných. Vysněná slova „mám ji“ ale nepřicházejí a celkem rychle nabýváme všichni pocit, že jsme to prohlédli poměrně dobře a není tam. V polích přeletují dvě labutě zpěvné, hejno kachen plaší luňák červený i nízko přeletující krahujec a vedle nás se pod šípkem vytrvale ozývá pěvuška.
Labuť zpěvná (Cygnus cygnus) shlíží z horizontu na odkaliště.
Velká hejna kachen v sobě kromě rarit mohou skrývat také řadu různých mezidruhových hybridů, jako je tento samec křížence kopřivky s kachnou (Mareca strepera × Anas platyrhynchos).
Je krásné slunečné ráno, ale není čas otálet a jede se hledat jinam. Využíváme dvou nezávislých posádek a rozdělujeme si lokality. V Hrušovanech mezitím zůstávají Hastíkovi a brzy se jim daří po slunci všechny kachny prohlédnout a definitivně všechny ujistit, že slepí nejsme. Tedy v tom, co z kachen zbylo, protože oproti ránu již značná část odlétla pryč. My nejprve přejíždíme přes Dyji v Drnholci, kde se hned u mostu zdržuje skupinka kopřivek. Brzy pokračujeme do Brodu nad Dyjí a přes most do Pasohlávek. Vše je nekompromisně zamrzlé, takže hurá rovnou k přelivu do Věstonické zdrže. Je celkem jasné, že tu budeme prohlížet dlouho, takže se domlouváme s druhou posádkou, aby mezitím projeli rybníky v okolí. My sledujeme tisíce kachen na několika hektarech nezamrzlé plochy i na okrajích ledu. Celkem rychle nacházím hybrida kachny a kopřivky, kterého jsme pozorovali před pár desítkami minut na odkališti, na vodě plave určitě hodně přes sto hvízdáků, 15 ostralek, navíc jsou desítky lžičáků, jednotlivé kopřivky a potápivé kachny. Spoustu ptáků však jistě zakrývají ještě husy a březňačky na ledě, přes které není vidět drobnější objekty. Těsně pod propustí spí na modré hladině polák malý. Po nějaké době se budí, ukazuje samiččí tmavé oko a rychle pluje z dohledu. Čekáme, jestli nám nějaký orel spící kachny trochu promíchá, a nakonec se daří. V hejnech najednou opakovaně nacházíme celé tři čírky obecné. Nelze skrývat lítost nad několika nemocnými ptáky přímo před námi u břehu, kteří se třesou, točí se dokola nebo se snaží ze všech sil udržet svou padající hlavu nad vodou, aby se neutopili. Posedávají přitom často na několika desítkách kadaverů hus, labutí, poláků nebo kormoránů malých. Mrazy způsobily nezvyklé koncentrace oslabených jedinců a ptačí chřipka zaútočila stejně jako každý rok, tentokrát však bude obětí nebývale mnoho.
Samice poláka malého (Aythya nyroca).
Když už nám přijde, že toho o moc víc nevykoukáme, tak se domlouváme s druhou hlídkou na srazu zpět v Hrušovanech. Ti mezitím prohlédli dokonce i celý zbytek nádrží včetně hlavní hráze a jsou si jistí, že čírku nepřehlídli. Kachny lezou zpátky na led a my dostáváme chuť na morčáčky. Zajíždíme tedy ještě k Dolním Věstonicím, kde se na malé nezamrzlé ploše okolo propusti drží velké počty potápivých kachen. Je tu na ledě také dost hvízdáků, lžičáků i čírky, sibiřská ale nikde. Chvíli se kocháme velkým kompaktním hejnem poláků velkých, vedle kterého loví víc než stovka hoholů, stovky chocholaček, lysky, jednotlivě morčáci velcí a taky sem tam svítí na hladině malé bílé kačenky. Jak mě ještě pár dní zpět lákalo vyrazit na nezamrzlá oka a užít si zblízka morčáky malé. A najednou jsem opravdu tady. Špatná nálada z nenalezené čírky je hned pryč. Slunce klesá, hladina je plná ptáků a od Věstonic se ozývají strakapoudi jižní. Morčáčci jsou mnohem blíž, než bývá zvykem. Jeden se bohužel každou chvíli točí dokola a není na tom dobře. Cestou se zastavujeme ještě v ústí Dyje do nádrží. Kouzelné místo, kde jsem už pěkně dlouho nebyl. Ukazuje se to jako dobrý nápad, protože už po prvních pár desítkách metrů chůze potkáváme hejna kachen na ledě. Doprovází nás hýli, zvonci a jikavec a pomalu a dost pohodlně prohledáváme kachny. Ptáci se neplaší, slunce pomalu zapadá a radost nám dělá osamocený samec morčáka malého, byť je z nás docela neklidný. Jinak nacházíme jen pár hvízdáků, čírky obecné a několik kopřivek. Zrovna když se chystáme odjet, tak oblohu začínají křižovat velká hejna. Březňačky, sem tam čírka a hlavně hvízdáci. Vesměs to vše letí směr Hrušovany, takže volám ostatním. Na odkalištích nakonec žádný z těchto ptáků nesedl – naopak s sebou strhli i ten zbytek kachen, který tam ještě zůstal. Zkouším zaměřit místo, kam se spouští jedno z přeletujících hejn hvízdáků, a vychází zhruba pole u Šanova. Jiná hejna ale letí ještě zřetelně dál. Gratulujeme si k podařenému dipu a vyrážíme domů. Čúrka si však zaslouží ještě další odvetu.
Taky morčáci malí (Mergellus albellus) se během tuhých mrazů koncentrují nedaleko přelivů, tentokrát hlavně u Věstonic.
Středa 21. ledna. Mráz opět naplno udeřil a během pondělí se čírka ukázala partě pozorovatelů, kteří se poprali s nelehkým úkolem posčítat Věstonickou nádrž. To bude ještě záhul, říkám si s vědomím toho, kolik kachen se v té oblasti pohybuje. V podobném scénáři vyrážíme s Verčou brzy ráno do mrazivých ulic. Před šestou na nás čeká na Hájích Honza Hora. Cesta je jako přes kopírák. Na Vysočině je mlha, dokonce z ní trochu sněží, ale daleko před Brnem už nás vítá jasno. Parkujeme u rybárny a spěcháme rovnou na vyhlídku u propusti, kde máme sraz s Frantou Suchým a Jarkem Zemanem. Oba už poctivě prohledávají spíše nepočetné kachny. Netrvá to dlouho a na západě se objevují klíny směřující k nám. Tentokrát to však nejsou husy letící z polí, jsou to hvízdáci. Spolu s nimi sledujeme přiletující březňačky, skupinky ostralek a občas i čírku. Přiletují v několika vlnách a brzy jsme na takových počtech, že by tu ta čírka přece měla být! Přestože jsou ale kachny opakovaně dobře přehledné a na led se jim tolik nechce, úspěch se nedostavuje. Stále znovu se vracíme k podivně vybarvenému samci ostralky nebo jednotlivým čírkám obecným. Nejzajímavějším úlovkem je ale určitě pravděpodobný hybrid hvízdáka eurasijského a amerického, který bohužel plave příliš daleko na dobrou dokumentaci. Hledání nám začínají trochu komplikovat přiletující husy, kterých postupně nalétá asi 3000 běločelých, 500 velkých a jednotlivé tundrové. Před polednem pak Franta chytá foťákem v přeletující skupině hus i dospělou husu malou. Jarek odjíždí na dolní nádrž a následně i do Hrušovan, kam dnes zřejmě nikdo jiný ani nemíří. Naše pozornost se zhoršuje, kachen už moc nepřilétá a okolo je příliš mnoho lákavých objektů na to, aby člověk vydržel za stativákem. Každou chvíli letí podél hráze hrdlička východní, v předních řadách kachen se pěkně ukazují lžičáci, přímo vedle nás u břehu se pasou hendikepované husy, na stromech posedávají kormoráni malí i velcí. Každou chvíli z nádrže vzletí lyska, udělá oblouk, aby nabrala výšku, a přeletí silnici na malé oko pod stavidlem horní nádrže. Nebo se o to alespoň pokusí, protože několikrát pozorujeme velmi těsné minutí kabiny kamionů nebo i střešního boxu na dodávce. Na krajnici pak leží asi dvacítka těch, které takové štěstí neměly. Mezi nimi i minimálně jeden kormorán malý.
Lyska černá (Fulica atra) nabírá výšku nad Věstonickou nádrží.
Lákavým společníkem u vyhlídky je také pěkně vybarvený samec morčáka malého. Jinak nesmírně plachý, přesto i v dálce ve stativáku oslnivý fešák. Tento často loví s lyskami ve výpusti a střídavě si plave podél výběžku odpočinout na led. Zkouším si tam improvizovaně lehnout na bok, zatímco spí, a siluetu rozbíjím nepřirozeně vytočeným kolenem, jako by mě sem z mostu srazil kamion. Hned na první pokus to funguje. Nic netušící kačenka skáče do vody a pádluje proti slunci přímo ke mně. Fotografické srdíčko plesá. Nakonec se naše pohledy setkávají a překvapené zvíře nastavuje záda, aby bezpečným obloukem odplulo do zamýšlených lovišť. Slunce klesá, husy mizí na pastvu a nějaký ten orel žene z ledu kachny, takže jsou už zase hezky přehledné. S čírkou to ale vypadá beznadějně. U Hrušovan to není o moc lepší. I tam jsou prý kachny dobře čitelné a bez úspěchu. Odcházíme ještě dobrou hodinu před západem slunce, Frantu vysazujeme ve Věstonicích a krátce se pak rozhlížíme z přelivu do dolní nádrže, kde také posedávají na ledě hejna kachen, zatímco další hejna potápivých brázdí vodu. Honzu vezeme do Šakvic na vlak, takže nelze odolat zastávce u sila, kde se již ukládá ke spánku jeden mladý raroh velký. Cestou zpět po hrázi si nelze nevšimnout, že tam něco chybí. Všechny kachny jsou pryč. V Dolních Věstonicích nám nad autem přeletuje se svým motýlím letem pustovka. Míříme na jistotu do Drnholce, ale hejna kachen naším cílem nejsou. Sami potřebujeme doplnit potravu. Pak se ale přece jen pouštíme do okolí Šanova a Hevlína, protože jsme příliš zvědaví, jaký zázrak ve zdejších polích živí takové masy kachen. Prohlížíme ozimy, kukuřičná oraniště, zamrzlé vodoteče i okolí čističek, ale nikde ani brko. Dost brzy jsme unavení a čeká nás první mrazivá noc.
Hejna hvízdáků eurasijských (Mareca penelope) každou chvíli křižují jihomoravské nebe.
Roztomilá bílá kačenka (Mergellus albellus).
Čtvrtek 22. ledna. Z tvrdého spánku se budíme až kolem deváté. Spacák je dobrý kámoš. Venku je v krutém kontrastu k azurovému včerejšku úplně zataženo. Spali jsme jen jednu noc? Aladin se najednou tváří, že to tak přece mělo být a nízká oblačnost vyplňuje celý výhled počasí. Míříme k nezamrzlému oku v Hrušovanech a cestou potkáváme skupinku koroptví. Ve vzduchu jsou kachny. Jednotlivé, pak malá i větší hejnka a hvízdání hvízdáků. Na oku je přes pět stovek ptáků, takže se hned pouštíme do prohlížení. Až po hlase si všímáme, že mezi kachnami plave taky pár labutí zpěvných. Bílá barva je holt špatně vidět. Jenže sotva máme rozložený stativák, objeví se orel mořský a neomylně padá mezi vířící se kachny. Chvíli předvádí leteckou show, jejímž jediným účelem je chytit jednoho zmateně létajícího kačera za křídlo a odnést si ho na pole. Zpěvanky to sledují v sedě z několikametrové blízkosti a nervózně hekají. Většina kachen se pak vrací zpět. Tentokrát jsou v převaze hvízdáci, kterých je asi 300. Nacházím i hybrida s hvízdákem americkým a celkem hezky si ho prohlížíme. Má kromě béžového čela béžové i tváře, zelené peří okolo oka a snad i trochu růžovější hruď. Na kraji ledu spí taky minimálně desítka ostralek a jediný pár kopřivek. Podezřelá je absence čírek obecných, kterých tu obvykle byly stovky, ale dnes jen 30. Sibiřská čírka v hejnech není, takže se přesouváme jinam. Zamrzlá je už i Dyje před i za Drnholcem. Rozhodnutí padá na Nesyt, kde mělo být ještě o víkendu bohatě obývané oko. Tam se však nijak dlouho nezdržujeme, byť panorama kompletně zamrzlého rybníku působí malebně. Stavujeme se opět u Mušova. Kachen nijak zásadně neubylo, husy tu ještě nejsou a vše je mimořádně dobře přehledné. Za chvíli jsme si jistí, že tu náš cíl ani dnes není. Hezkou podívanou nabízí zdejší lysky, které si vytvořily z okraje ledu výřad schránek mlžů a neúnavně nosí ven z vody další a další. Rozhodně je to lepší nápad než létat přes silnici, kde brzy opět jednu málem sestřelí kamion. Na ledě se hádají racci s vránami o mršiny a opodál postává jedna osamocená běločelka, dokud jí na zádech nepřistane orel.
Nezamrzlé oko v Hrušovanech a jeho obyvatelé. Pozorné oči si všimnou hybrida hvízdáka eurasijského a amerického (Mareca penelope × americana).
Ani poslední pokus na čírky poslední známé lokalitě tedy nezabral a zastavujeme ještě u Strachotína. Spolu s ostatními potápivými kachnami tu loví hned 18 morčáků malých a na silnici leží čerstvě sražená samice hohola. Ti jsou krom toho dost početně zastoupeni i mezi mrtvolkami podél břehů a na ledě. Den se krátí, takže zkoušíme už jen Novoveský rybník s malou skupinkou lžičáků na celkem prostorném oku a končíme na Křížovém rybníku. I tam je nezamrzlé oko u břehu a drží se tu desítky kachen a jednotliví hvízdáci. S úbytkem světla se tam pak ještě sletuje několik dalších hejn a pak už je klid. Ještě, než se úplně setmí, tak lokalitu opouštíme a sledujeme oblohu. Tentokrát se objevují velké klíny hvízdáků a dalších kachen, letící z jihozápadu směrem na Ivaň a dále, tedy úplně obráceně. Hledání jedné malé čírky se už jeví jako snad úplně marný boj. Mohla přeletět třeba na Slovensko, ale za ty tři dny by to stihla i do Francie. Vyrážíme radši na noční safari tam, kde lze čekat spoustu hrabošů i jejich lovců. Kachny jsou zapomenuty a kocháme se několika pustovkami, sovu pálenou a nacházíme i pilicha, nocujícího v nízké trávě. V oraništích spí vesměs pospolu snad tři desítky skřivanů polních, které se nám daří bez vyrušení prohlédnout.
Jedna z pustovek (Asio flammeus), rozhlížející se po kořisti ve světlech auta. Foto: Veronika Švestková
Pátek 23. ledna. Nad ránem už se teplota povážlivě přiblížila nule. Venku už není jen zataženo, ale je i pěkně mlhavo. Drobně mrholí a na všem se tvoří ledovka. Už to holt chce přiznat porážku a vyrazit domů. Přesto jedeme zkusit ještě jednou sledovat pohyb okolo Šanova. Obloha je ale podivně prázdná a za celou dobu neletí ani jedna kachna. Přejíždíme k nádržím odkaliště, zjistit co se to děje. Hned u cesty se na suchém stromě vystavuje mladý orel královský, a to klasicky až do chvíle, než zastavíme. Rychlé nakouknutí na největší nádrž a v místě oka v ledu je to celé nějaké černé… Ale to jsou kachny! Obří hejno je nahuštěné okolo zbývající volné hladiny a hned u nich sedí tři mořští orli a sledují tu podívanou. Tentokrát vůbec nic nepřiletuje ani neodletuje, jen odlet orlů je nutí zvednout hlavy. Na hladině se to hemží hvízdáky, ostralkami, čírkami obecnými, a ještě vyšší počty odpočívají na kraji ledu. Nejpočetnější jsou však březňačky. Celkově tu je několik tisíc ptáků. Na hladině plave taky po jednom kusu samice chocholačky, samice zrzohlávky a samec kopřivky. Prohlížení nám dává zabrat, ale díky velmi pomalému přibližování se nic neplašíme a z vysokých břehů vidíme pěkně z výšky na všechny ptáky. Nacházím starého známého divného ostraláka i včerejšího hybrida hvízdáků. Druhý zmíněný spí na ledě a daří se pořídit i dokumentaci. Není překvapením, že čírka chybí. Vlastně na ní už ani nevěříme, i když v jednu chvíli si děláme legraci, jak by nás její náhlé zjevení složilo od stativáku na zem. Pátrám neúspěšně ještě z o něco větší blízkosti po hybridním hvízdákovi, který mezitím někde spí a schovává si světlou bradu. Nacházím místo něj jiného, který má taky drobný náznak světlého vousu. Opodál sedí na ledě vylezlé hejno 300 čírek obecných, jsme tedy opět na původním počtu. Jak to chceme zabalit, tak se kachny přece jen dávají do pohybu. Hukot křídel duní do okolí, zatímco masa ptáků vzlétá a opět usedá. Je tu minimálně 4500 kachen divokých, 500 hvízdáků a desítky ostralek. Radši se vzdalujeme, zatímco některé obletují lokalitu a usedají na led nejblíž k nám a daleko od oka, takže jsou ještě přehlednější. Podmínky se ale zhoršují a mlha padá stále níž, komín už zmizel skoro celý. Ve vzduchu to hvízdá a z mlhy vypadávají hvízdáci. Verča hlásí přeletující dost malou kachnu s bílým okrajem křídel, která zmizela v mlze. Takových už ale bylo. Všímám si, že se hvízdáci hromadí na vodě, takže dávám poslední šanci hybridovi. Náhoda si mě vybírá a ten výbušný okamžik radosti přichází zrovna tehdy, když jsem za stativákem já. Najednou tam ta čírka prostě je. Plave mezi hvízdáky čelem k nám a ve vteřině se otočí bokem v celé své kráse. S vykulenýma očima a polohlasně předávám stativák Verče, která pochopitelně ani trochu nevěří, dokud ji tam sama nevidí. V úplně posledních minutách se nad námi čírka sibiřská slitovala.
Dokumentační foto cíle výpravy po nekonečném hledání. Čírka sibiřská (Sibirionetta formosa), první záznam pro ČR.
Cvakáme pár fotek a video a opatrně se šoupeme o něco blíž, abychom alespoň trochu naředili mlhu. Samec čírky je ve střehu, dlouho se krásně vystavuje v přední řadě, pokyvuje hlavou a možná se i ozývá. Když celkem neopatrně přecházíme ještě o jeden keřík blíž, tak už to nevydrží a sám vzlétá, ale naštěstí přistává na led mezi ostatní kachny. Tam si upravuje peří a ukládá se k odpočinku. Netrvá to dlouho a úplně celé hejno zvedá nízko letící jestřáb. To už je i v okuláru stativáku vrstva ledu, přes kterou se nedá koukat. Nejvyšší čas slavnostně odjet. Takovýmto euforickým zážitkem tedy končí nepochybně ten nejtěžší twitch, který jsem kdy zažil. Téměř čtyři celé dny v neustávajících mrazech, které tu nebyly už ani nepamatujeme, ale každá minuta stála za to. Franta Suchý neváhá a z nálezce se stává na chvíli taky twitcherem. Spěchají s kolegou Stehlíkem na lokalitu a čírku v hejnu ještě stíhají najít, než se kachny opět vydávají na noční výpravu. V následujících dnech i týdnech se už čírku nikomu najít nepodařilo, přestože počty kachen zůstaly i po oteplení impozantní – třeba 70 ostralek nebo 1200 hvízdáků. Na letošní zimu holt hned tak nezapomeneme.
Odpočinek na ledě v husté mlze a s příchodem šera už zase hurá za potravou. Foto: František Suchý