V roce 2018 jsem poprvé použil promyšlenou kombinaci Jeseníků a jižní Moravy a ukončil den se 128 pozorovanými druhy. Svůj pokus jsem uskutečnil bez plánování a konzultace s AVIFem a kamarády, jel jsem trochu po lokalitách, kam jsem se chtěl po dlouhé době podívat a přišel jsem tak samozřejmě o spoustu druhů. Snad od podzimu jsem na Facebooku popichoval mladé i duchem mladé nadějné pozorovatele, ať do toho jdeme letos naplno a zkusíme magické číslo 150 druhů. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě, ve svém revíru jsem objížděl a vytipovával lokality určitých druhů, sledoval web a nechal si poradit od místních z jihu Moravy (velké díky Karlu Šimečkovi, Aleši Prágrovi, Ondrovi Ryškovi, Honzovi Vidlařovi a Renatě Hasilové). Několik dnů dopředu jsem vytvářel přesný plán druhový i časový (rozvržený na až na pětiminutové intervaly), co mi nevyšlo bylo vyspat se do zásoby, protože jsem byl tak natěšený, že jsem poslední odpoledne přes velkou snahu nezamhouřil oko. Děsili jsme se předpovědi počasí, která slibovala na celou sobotu intenzivní déšť, ale od středy se modely příjemně změnily a tak nic nebránilo v cestě za druhy. Krátce před půlnocí sdílí Honza Grünwald foto svého týmu, který uléhá ke krátkému odpočinku před akcí. Já už pokus o odpočinek vzdávám, smažím tousty a nosím věci do auta. V následujícím textu se budu snažit zachytit atmosféru kouzelného dne a inspirovat některé z vás k opakování podobné akce třeba v menším měřítku.
Krátce před půlnocí otevírám dveře školy v Sobotíně (kde bydlím), skládám do auta zbytek věcí a kouknu nad hlavu. Svítí hvězdy a je neskutečně tichá noc bez větru. Parádní začátek. Startuji a vyrážím na první zastávku. Tam vypínám motor a čekám, až na hodinách naskočí 0:00. Je to tady, sobota 4. května 2019 a globální Big Day začíná. Vylézám z auta a napínám uši. Vládne ale neobvyklé ticho a zima. Na sobě mám zimní bundu a podvlíkačky a budu za to celý den rád; teď je těsně nad nulou. To určitě ovlivní noční část výpravy, kdy se řada druhů - jako pěvci nebo chřástal polní - vůbec neozve. Spouštím zčásti obě okénka, pouštím naplno topení, aby vyrovnalo závany ledového vzduchu a vyrážím na objížďku několika lučních lokalit. Zastavuji také u rybníčků na okraji Šumperka a na mezích nad Novým Malínem, vesměs ale bez úspěchu. Další zastávka je u přehrady Krásné. Jen co zajedu na parkoviště, ozývá se z keře švitoření pěvce, zní to jako rákosník zpěvný (který tady hnízdí). Vypínám motor a poslouchám, ale pták už mlčí. Nepomůže ani provokace nahrávkou, takže mávám rukou a první druh odepisuji. Přejíždím kolem lomu u Krásného, kde hnízdí výr, ale tady je ticho. Vyjíždím na sedlo Traťovka, odkud je v noci výborný "rozslech". A za chvíli se z lesa ozývá nezaměnitelné houkání puštíka obecného (1.). Podle časového plánu popojíždím na sedlo Skřítek, kde je dnes ticho (lokalita sýce a kulíška, ale ten není zrovna noční) a posouvám se se zastávkami k Rýmařovu. Mám rezervu, tak na noční benzince doplňuji nádrž a naposledy také nějaké občerstvení na cestu. Pak přejíždím na vrchol cesty k Malé Morávce, kde mám dost času. A tak svačím a poslouchám to neuvěřitelné ticho. Loni to tady fičelo jako blázen, musel jsem utéct, na Praděd jsem vyrazil moc brzo a propásl jsem sluky. Snad to dnes vyjde. Počkat, co to bylo za zvuk? Ale možná mě klamou smysly, mávnu rukou. Ale za chvíli se to ozve znovu a když zaostřím, je to jasné - ze sousedního kopce se ozývá houkání výra velkého (2.). Jsem spokojený, noc není nulová, takže mohu s jednou další zastávkou přejet do sedla Hvězda (852 m), odkud tradičně vyrážím na východy slunce na Pradědu.
Přehazuji do batohu potřebné věci, především termosku se zázvorovým čajem, navlékám na sebe další vrstvy a vytahuji turistické hole. Výstup mám lépe načasovaný, takže z parkoviště vyrážím tmou tentokrát bez měsíčního svitu ve 2:30 ráno. Čeká mě 19,5 km šlapání nahoru a dolů s převýšením skoro 650 metrů. Nejnáročnější část výpravy, která by ale měla přinést několik horských jistot. Cesta ubíhá v klidu, občas zastavuji a poslouchám, chvílemi mi podjede noha na namrzlé silnici. Když se asi po hodině blížím k parkovišti u Ovčárny, slyším divné ťukání na budnu a ani hvězdy nejsou vidět. Před chvíli na mě mezi stromy vykouknul vysílač na Pradědu, je vidět že blkající světlo na vrcholku osvětluje nějaké mraky. Bliknu čelovkou a přede mnou se odhalí les, ve kterém jemně sněží! Tak to bylo tedy rychlé, ale na druhou stranu sníh nevadí tak jako déšť a ptákům to snad bude jedno. Krátce po 3:30 dorážím na parkoviště u Ovčárny (1300 m), odtud bude cesta pohodlnější a s menším stoupáním. Balím hole a vytahuji stativ, co kdyby bylo na co koukat. Na sluky mám podle svých propočtů ještě půl hodiny čas, tak svačím, popíjím, fotím a pomalu se vleču. Úplně cítím, jak na mnou zvolené trase ztrácím drahocenný čas, ale zase by měla přinést nějaké dobré druhy - jako teď, ve 4:00, kdy od Barborky několikrát výrazně zahouká sýc rousný (3.). Toto jeho ranní zahoukání znám z cest na ranní linie. Třetí druh sovy, to se mi ještě nepovedlo. Spokojeně popocházím do sedla mezi Petrovými kameny a Pradědem u Kurzovní chaty a napínám uši. Na sluku musím čekat tady, jinde ji neuvidím a dnes o ni nechci přijít. A konečně se ve 4:20 ozve známé psíknutí a sluka lesní (4.) proletí od sedla k Pradědu. Ještě ji následují dvě další a je klid. Když propásnete tuhle ranní chvilku před rozedněním, můžete se se slukami rozloučit. Tak teď můžu přidat a vyrazit rychle k vrcholu Pradědu. Cíl je jasný - zaznamenat lindušku horskou a rychle pádit dolů. Podle plánu se mám v 5:00 otočit a v 7:00 být na parkovišti. Jenže... Cestu lemují sněhové bariéry, krajina je více zimní než jarní (jaký kontrast s předchozím rokem) a začínám se bát, jestli jsou lindušky už tady.
Ve 4:30 se u cesty rozezpívá kos horský (5.) a pak už se postupně budou přidávat další ptáci. Kosů horských dnes odhaduji asi 15, zdá se že se jim rok od roka lépe daří. Ke koncertu se přidávají pěvušky modré (6.), kosi černí (7.), drozd zpěvný (8.) a také první kukačka obecná (9.). Docházím k Tabulovým kamenům, ale lindušky nikde, ani luční. Nezbývá než vylézt přímo na vrchol, snad budou tam. Přicházím k vysílači, nejvyššímu bodu své cesty (i Moravy), ale tady je mrtvo - ani lindušky, ani rehci, ani konipasi! A zvedá se ledový vítr, působí to arkticky. Mrzne, od vchodu do restaurace plaším jen další kosy horské. Váhám na vrcholu cesty, už nabírám malé zpoždění - když tu se z dolíku u cesty dolů konečně ozvou dvě lindušky horské (10.). Padá mi kámen ze srdce, pomalu popocházím a ještě jednou potvrzuji určení. Teď se konečně mohu rozběhnout těch skoro deset kilometrů k autu. U cesty se konečně probudilo také několik lindušek lučních (11.), ale je to odvar toho, co tady bývá - i jinak je mrtvo, žádné pěnice hnědokřídlé ani pokřovní, jak jsem zvyklý. Zpívají jen drozdi a pěvušky. No to by byla čára přes rozpočet, ale snad ty povinné druhy ještě doplním. Upaluji dolů a ke koncertu se přidává řada budníčků větších (12.) a pěnkavy obecné (13.). Sbíhám variantou cesty kolem Kurzovní chaty, kde pobíhá konipas bílý (14.) a o kus dále z lesa zpívá první rehek zahradní (15.). A u křižovatky k Barborce konečně proletí kolem první čečetky tmavé (16.), které se pak předvádějí i u Ovčárny. Ty bych už jinde také nepřidal. Cestou na hranici souvislého horského lesa přidávám ještě drozda brávníka (17.), první králíčky ohnivé (18.) a také křivky obecné (19.). Jediný horský druh, který mi dnes unikne, bude nakonec hýl obecný. U chat už poskakují v trávě u cesty rehci domácí (20.). Balím stativ, protože mě čeká pět kilometrů uzaveným lesem, rychle se občerstvuji a registruji proletujícího konipasa horského (21.). A vyrážím na hodinový sestup lesem.
Cesta lesem je krajinářsky nudná a vleče se, ale aspoň přidávám lesní druhy, některé z nich pro Big Day velmi cenné a těžko hledatelné. Nejprve plaším z lesa holuba hřivnáče (22.), ale především se o kus níže rozčiluje v lese sýkora parukářka (23.). Je to jistota této cesty, cestou dolů ji zaznamenám ještě nejméně na čtyřech místech! Konečně zazpívá dnes už vzácný králíček obecný (24.), u potoka první střízlík obecný (25.), ozve se sýkora uhelníček (26.) a z lesa zavolá strakapoud velký (27.). Jak sestupuji, objevují se listnaté porosty a z nich zazní zěv budníčka menšího (28.), o kus dále první červenky obecné (29.) a konečně přeletí také skupinka čížků lesních (30.). Poslední povinný druh horské etapy se ozve dvakrát v nižší části - šoupálek dlouhoprstý (31.). Těsně před parkovištěm pak zpívá první pěnice černohlavá (32.).
Přicházím k autu s plánovaným zpožděním 15 minut. Budu to muset teď někde dohnat, ale většinu plánovaných druhů se podařilo registrovat. Teď je na řadě přejezd autem přes vesnice, louky a listnaté lesy k mým vodním lokalitám horní Hané. Přezouvám pohory, které už nebudu potřebovat, rychle do sebe něco hodím a vyrážím k Malé Morávce. Tradičně spouštím okénka a lovím zvuky, místy z krátkých zastávek. Tak zaznamenávám hned na horním okraji vesnice pěnici pokřovní (33.) a s potěšením také mlynaříka dlouhoocasého (34.). Je čas na nemesis druh roku 2017. Zastavuji na větším parkovišti a jdu se kouknout k potoku. Nic, ale když se otočím k autu, ozve se z pod břehu typické volání skorce vodního (35.). Paráda, ještě dříve než loni a už mě nemusí trápit zastávky u potoků! O kousek dále zpívá sýkora koňadra (36.), ale jinak tady přidávám proti loňskému roku jen minimum druhů. Květen roku 2019 je neobvykle studený a je to poznat. Vyjíždím odbočkou na zaručené místo u Suché Rudné, ale dne spoprvé mě strnad luční zklame! Mám v záloze ještě dvě lokality, tak nevěším hlavu a zapisuji aspoň strnada obecného (37.), pěnici hnědokřídlou (38.), skřivana polního (39.) a špačka obecného (40.). Cestou dolů nenarazím ani na vlaštovky ani na jiřičky jako každý rok - prostě ptáci sem ještě nedoletěli. Připisuji tak ještě zvonohlíka zahradního (41.) a u "skorčí" zastávky zpívá zvonek zelený (42.) a stejně jako loni pěnice slavíková (43.), která mi také dělá radost (nakonec dnes zpívala i na Šumvaldu, ale lepší je odškrtnout ji co nejdříve). Přejíždím ke svému hotspotu, družstvu u Horní Moravice. Pomalu doháním časové zdržení a tak si na tuto pěknou lokalitu dávám asi 15 minut. Hned před zastavením projíždím kolem drozda kvíčaly (44.), od družstva na pastviny přelétá straka obecná (45.), ale hlavně se hned u auta ozývá krutihlav obecný (46.). To je super druh, který jinak těžko u nás hledám, loni tady byl také! Tak třeba se mu to tady zalíbí. Procházím kolem budov družstva a připisuji konopku obecnou (47.), z vesnice volají vrabci domácí (48.), na strom u cesty sedá skupinka stehlíků obecných (49.), z družstva vyletují jiřičky obecné (50.). Měl jsem pocit, že jsem zahlédl vlaštovku, ale dnes musí být každé určení 100%, a tak ji zatím nechám být. Na louce za družstvem nejsou ani strnadi luční, ani bramborníčci hnědí a tak se otáčím a připisuji ještě vrabce polní (51.) a vrány šedé (52.). Rákosina pod družstvem je dnes prázdná, tak je třeba vyrazit pomalu dále.
Projíždím k Rýmařovu, zatím nevidím žádné dravce ani krkavce, teprve před vjezdem do města se u silnice třepotá poštolka obecná (53.). Ve městě číhám na hnízdo u silnice a skutečně na něm stojí čápi bílí (54.). Podle plánu zastavuji u zámku ve Staré Vsi u potoka, prostě pro strejčka příhodu (před nedávnem jsem tady připsal skorce, ale dnes už ho nepotřebuji). A ejhle, hned u auta ze stromu zpívá lejsek bělokrký (55.). Tak honem nahoru na louky u Stříbrných hor asi v 700 m, poslední místo na strnady luční a lokalita nejen bramborníčků hnědých. Před výjezdem na louky mi před autem přeletí sojka obecná (56.). Zastavuji na začátku - a nic, jen hluk dřevorubců z lesa. Popojíždím dále a je mi jasné, že s přílety je to špatné a bojím se, že o některé druhy přijdu. Opravdu se ukáže, že dnes nepřipíšu ani ťuhýka obecného ani lindušku lesní! Ale když zastavuji na druhé straně louky, slyším konečně zpívat strnada lučního (57.). Popojíždím na poslední úsek luk a tady konečně s úlevou pozoruji dva bramborníčky hnědé (58.). Z lesa níže k tomu přizvukuje sýkora modřinka (59.). Sjíždím do lesa, kde mám nacvičené zastávky, hned v první vybíhám a registruji volání dříve předobjeveného budníčka lesního (60.); za chvíli mu odpoví druhý a na chvíli se oba rozezpívají. K tomu z podrostu na kmen vyskočí brhlík lesní (61.), druh který jsem loni připisoval až večer v Hlohovci! Super. Na druhé zastávce mě přiletí nad auto vynadat sýkora babka (62.). Zastávky v lokalitách lejsků černohlavých vyjdou na prázdno a tak rychle sjíždím Oskavou k malé zajížďce přes Mostkov. Ve vesnici zaznamenávám své první letošní rorýsy obecné (63.). V Mostkově připisuji předpřipravené lejsky šedé (64.) a s překvapením zaznamenám z malé rákosiny na břehu přehrady zpěv rákosníka velkého (65.). Nad přehradou krouží krahujec obecný (66.), druh který se opravdu během dne blbě hledá (a dnes bude také jediný pozorovaný) a proletují dnešní první vlaštovky obecné (67.). Sleduji hodiny - v 9:30 mám být u Dolní Libiny, zatím vše pěkně klape. Zastavuji pod Mostkovem a kromě holubů domácích (68.) se mi rychleji než loni podaří najít samici bramborníčka černohlavého (69.). Vše zatím klape, počasí je nádherné - je čas přesunout se na mé srdeční vodní lokality!
Dohnal jsem časový plán a zastavuji na břehu rybníka u Dolní Libiny. Tady se moc zržovat nebudu, projedu dalekohledem hladinu, poslechnu co zpívá a upaluji n Šumvald, který je jednou z hlavních dnešních lokalit. Koukám ze břehu a zaznamenávám dvě labutě velké (70.), dva osamělé samce kachny divoké (71.) a... nic? Co se to děje, na tomto rybníku byly vždy aspoň chocholačky a roháči. Divné - a hele, alespoň vzadu za rybníkem krouží čáp černý (72.). Koukám se na druhou stranu na kopce a konečně vidím také první kroužící káně lesní (73.). A pak slyším ten typický hlas a dostávám velkou radost - břehule říční (74.) se vrátily a opět se budou pokoušet hnízdit ve strmém břehu rybníka! Skvělé. Projíždím k Šumvaldu přes Novou Hradečnou, zastavuji u Hůrky a projíždím dalekohledem hranici pole a řepkového porostu, kde jsem minulý týden viděl - tam je, samec motáka lužního (75.). Sice dnes uvidím ještě dva páry na vytipovaném místě, ale další stabilní pták mě také těší. Zatáčím na křižovatce doleva a dojíždím k hranici katastru Šumvaldu, když z pole vyskočí pták na dolní větev jabloně u cesty. DUpnu na brzdu, zvedám dalekohled - bělořit šedý (76.)! Jsou roky, kdy ho u Šumvaldu vůbec nevidím, přesněji řečeno ho tady nevídám skoro vůbec - je to mé desáté pozorování bělořita na Šumvaldu (od roku 1992). Pěkný začátek, Šumvald mě umí zvednout náladu i počty pozorovaných druhů. Trochu doufám ve stovku, ke které bych se tady měl dostat. Přijíždím na sever rybníka a prohlížím hladinu a okolí, je čas připočítat běžné vodní druhy - polák chocholačka (77.), racek chechtavý (78.), hele, loví tady i dva dospělí racci malí (79.), o kus dále sedí hejnko 14 poláků velkých (80.). Při minulých kontrolách zmizeli a teď se zase objevili, z toho mám radost. A co dále - potápka roháč (81.), ze břehu se k pěnici slavíkové konečně přidá jeden z několika místních slavíků obecných (82.), nad hladinou s křikem od jihu přiletí rybáci obecní (83.). Jdu po hrázi dále, koukám a nic nového nevidím. Když se otočím, zpívá z místa kde jsem prošel strnad rákosní (84.). U auta proletí nad strouhou ledňáček říční (85.). Přejíždím na jižní stranu rybníka, cestou zastavuji u pole, kde jsem si vyhlídnul čejky - a kde nic tu nic, i když možná tam, vzadu, v tom vlnícím se vzduchu. Ale kdo ví, co to je. Zastavuji u malých rybníčků a už vidím na hrázi sedící volavky bílé (86.) a z jihu zpívá asi jediný dnešní sedmihlásek hajní (87.), samozřejmě s volavkami bílými jsou i volavky popelavé (88.). Na hrázi se ozve volání a pak i zpěv místní žluvy hajní (89.) a z velkého rybníka se přiletí podívat dva mladí racci bělohlaví (90.). Pomalu se plížím k vypuštěmu rybníčku - a velké zklamání. Šumvald, to nejsou Mutěnice a na bahně sedí jediný bahňák, naštěstí pro mě tady velmi vzácný vodouš rudonohý (91.). Pokračuji k velkému rybníku a mezi vlaštovkami vidím konečně také osamělého rybáka černého (92.). Opatrně přicházím k zadnímu rybníčku, na kterém sedávají další kachny. A ani dnes nezklame - jsou tady tři páry kopřivky obecné (93.), tři lžičáci pestří (94.) a za doprovodu zpěvu rákosníka proužkovaného (95.) se ve stativu ukazuje i osamělý samec čírky modré (96.). Přemýšlím, jestli se tady neukrývá slípka nebo bukáček, ale z pod břehu vyplouvají dnes už tady vzácné lysky černé (97.). Rozhoduji se, že jsem viděl všechno, co šlo a že raději strávím více času na jihu Moravy. Když se otáčím k autu, přelétá nad hladinou čejka chocholatá (98.), takže už ji nebudu muset hledat po polích (nevěděl jsem, že na Mutěnici sedí na hnízdech). Uzavírám Šumvald s tím, že to stovka dnes nebude, píšu zprávičku na Facebook a když mobil odložím, vyletí z břehu sádek dva vodouši bahenní (99.) a kulík říční (100.). A aby Šumvald stvrdil své postavení, na drátech u cesty na Lazce sedí holub doupňák (101.). Rozhoduji se otočit až v Lazcích, protože tam s jistotou připíšu hrdličku zahradní (102.), která mi zatím dnes unikala. A je tady čas vyrazit po okraji Nízkého Jeseníku a před cestou na dálnici prozkoumat ještě pár vytipovaných lokakit a dvě štěrkovny.
Přemýšlím, jestli dodržet původní plán, ale nakonec vypouštím úsek u Břevence, který by nic nového nepřinesl a zamířím rovnou k Plinkoutu. Na mezi rychle vybíhám ke křoví, kde v minulosti bývala pěnice vlašská, ale dnes tady není. Možná je na ni brzy, nicméně nad lesem vzadu krouží krkavec velký (103.) a tím tato zastávka není zbytečná, protože dalšího už dnes neuvidím. Přejíždím ke svému oblíbenému hnojišti a na betonových okrajích jako na objednávku sedí dvě hrdličky divoké (104.), přímo z hnojiště se ozývá konipas luční (105.). A kolem se prohánějí dva páry motáků lužních, tak musím na chvíli zastavit časový odpočet a pět minut se jen tak kochat. A pak už rychle jedu dále, protože za půl hodiny mám být na dálnici. Na štěrkovně u Chomoutova je pusto, ale připisuji kormorány velké (106.) a z AVIFu zjištěné husice nilské (107.), které se procházejí po ostrově. Rychle svištím po pěkné silnici zpět k Náklu, před odbočkou plaším druhého dnešního bělořita šedého. Zastavuji u štěrkovny u Nákla, rychle projíždím hladinu, ale dnes žádné překvapení. Alespoň vzadu prohání čejka motáka pochopa (108.). První etapa cesty je za mnou, teď se nechám dálnicí nakopnout na dvě lokality střední Moravy.
V časovém plánu dorážím do Tovačova, na který jsem si vyhradil celou hodinu. Ale brzy se rozhoduji, že tuto etapu urychlím, protože Mutěnice a Lednice mají rozhodně co nabídnout. Na hrázi zatím připisuji zpívající rákosníky obecné (109.) a řadu hus velkých (110.). Když se blížím ke "kříži", proletí nad rybníky dospělý orel mořský (111.). Vše je tradičně na plné vodě, na trosky ohrad u kříže ale usedá s voláním osamělý vodouš tmavý (112.). Tneto bahňák ve svatebním šatu je parádník, na Mutěnici jich sice bude hodně, ale tenhle se vystavuje opravdu pěkně a zblízka. Za rybníkem volá z pole bažant obecný (113.) aby mi připomněl, ať neztrácím čas. Big Day je přece jen v tomto pojetí závodem s časem, tak naskakuji do auta a mířím k Troubkám. Na štěrkovnách nebylo nic hlášeno, tak zajedu jen k troubecké a opravdu tam nic není. Poprvé v životě se tedy jedu podívat na troubecké chocholouše. Z AVIFu znám lokalitu, raději ji dávám do navigace, abych se v uličkách neztratil a se staženými okýnky přijíždím k družstvu, odkud se do dálky ze štítu střechy nese výrazný zpěv chocholouše obecného (114.). Mám z něho velkou radost, od té doby, co před třemi lety vymřeli v Uničově, se z něj pro mě stal odepsaný druh a tato lokalita je asi poslední na severní Moravě, kde se dá ještě pozorovat. Poslední zastávkou na střední Moravě bude rybník u Chropyně a mám výborný čas, proti plánu jsem získal náskok půl hodiny, takže to na jihu Moravy bude v klidu. Uvidíme ale, jak to půjde v Chropyni, loni to byl docela stres. Přijíždím po chvíli k rybníku, koukám průhledem a je tady živo. Nad hladinou racci malí, rybák černý - a vzadu labuť. Stavím stativ a ano, je to místní labuť zpěvná (115.). Hlavní druh splněn, jsou tady ale některé další, tak prohlížím ostrůvek a hladinu. Z rákosí se ozvě volání slípky zelenonohé (116.), na hladině rychle najdu místní zrzohlávky rudozobé (117.) a potěší mě dvě potápky černokrké (118.), opět už spíše rarita. Po delší době a troše beznaděje konečně před kolonií proletí jeden dospělý racek černohlavý (119.), takže mohu spokojeně naskočit do auta a vyrazit na dlouhou cestu na jih Moravy.
Cestou z Chropyně zjišťuji, že jsem do navigace nacvakal krátkou místo rychlé cesty, ale to už byla dálnice mimo. Obě varianty ukazovaly stejný čas dojezdu, tedy něco po třetí hodině. Problém je jen s těmi hrozně se vlekoucími jihomoraváky a nemožností předjíždět na vlnící se okresce. Skoro hodina a půk cesty se nepěkně vleče, do toho začíná místy jemně, místy více poprchávat. Předpovídané počasí mě konečně dohnalo. Ale co, snad bude dobře. Konečně po dlouhé cestě zastavuji na břehu Jarohněvického rybníka, který podle slov místních "umí překvapit". Pročesávám stativákem hladinu a registruji už pozorované druhy, hlavně poláky, sem tam zrzohlávku, roháče - a najednou zorné pole zaplní dvojice nádherných potápek rudokrkých (120.). Nejméně čekaný druh dne a nádherný pták, aspoň chvíli se musím kochat jejich opeřením ve svatebním šatu. U břehu ještě vidím první dnešní husice liščí (121.), ale těch ještě bude.
Podle rady Honzy Vidlaře a Karla Šimečka kodrcám v Mutěnicích za nádražím v dešti po rozbité cestě, auto nakonec nechávám hned na začátku rybníků, protože se chci projít i kolem těch rákosím zarostlých a udělat podle rady obhlídku celé severní části soustavy. Tady už jsem celkem nervózní, protože jsem v cizím prostředí /byl jsem tady jedinkrát v životě asi před 25 lety) a navíc se to tady i v dešti hemží lidmi. Na prvním rybníce mezi už pozorovanými ptáky plavou a volají také potápky malé (122.), ale to už docházím k prvnímu kousku bahna a i bez dalekohledu vidím tu parádu na něm. Stavím stativ, když kolem projde tatínek se dvěma mrňousky, všichni na krku dalekohledy - řekne promiňte, my se jen protáhnem. Projdou před stativem a vyplaší všechny bahňáky. Mám chuť něco říct, ale nechci si kazit den a koukám aspoň na to co zbylo nebo je teď o kus dále - první pisily čáponohé (123.), které jsem za svých 30 let praxe u nás viděl jen jedinkrát, a to na Šumvaldu. Procházím ke strouze u středu soustavy a mám pocit, že je tady Václavák - což je jistě přehnané, je tady jen skupinka několika evidentně nezávislých výprav se stativovými dalekohledy o dvě třídy dražšími než je má omlácená Meopta, náhradník za stále neopravený nefunkční Celestron. Jak se mi po něm zasteskne. První skupinka vzrušeně mluví o kulíku bledém, o kterém mi před chvíli psal Ondra Boháč. Ptám se, kde ho vidí a nasměřují mě na uličku vzadu v rákosí, kde ho skutečně uvidím i já. Kulík bledý (124.) ve svatebním šatu, to je další dnešní nádherné pozorování. Protože mám čas, koukám na něj déle. Skupinka řeší jakési břehouše v jeho okolí, ale já nikde nic podobného nevidím. Na bahnech je jen první dnešní pisík obecný (125.), z rákosí hrčí jako moped cvrčilka slavíková (126.) a po chvilce objevuji mezi vodouši také jespáka šedého (127.). Potkáváme dalšího birdera, který se tváří jako místní, na což usuzuji z toho, že rybníku Bažantnice říká "kejda", protože nejvíce smrdí. Prý tam je jespák obecný, ale když pak u rybníka půl hodiny stojím a nemůžu se odtrhnout, žádného nenajdu. Ale na tom rybníce by mohlo být klidně deset jespáků malých a deset obecných, stejně bych je nemusel najít. Ale tady si na chvíli užívám safari a nedbám na občasný déšť. Na rybníce se brouzdaji a na hnízdech sedí pisily i tenkozobci opační (128.) - to je mé třetí pozorování tohoto druhu v ČR! A pak se z rákosí pode mnou jako vražděné prase ozve křik chřástala vodního (129.), druhu který v tuto chvíli překonává můj loňský rekord. Každý další pták bude navíc a hlavou mi běhá kolik jich asi ještě bude. Nad rybníkem zatím krátce zakrouží luňák hnědý (130.), z vrb na hrázi volá skupinka moudivláčků lužních (131.) a krátce poté přelétá někam k severu osamělý kvakoš noční (132.). Dávám si na čas a pricházím až k nejsevernějším rybníčkům. A to se vyplatí, protože tady mezi poláky a zrzohlávkami place samice hohola severního (133.). Otáčím se zpátky a poté, co jsem si užil více než hodinu krásného birdingu cítím, že je čas ještě rychle se přepravit do asi 40 km vzdálené Lednice. Blíží se 17 hodina a je třeba změnit lokál. Na břehu přehlédnutého rybníka se ptá birderka s kolem a Svenssonem v ruce, jestli se vyznám v těch vodouších. Chvíli řešíme že jsou to rudonozí a bahenní, přeji hezké pozorování a posouvám se dále, když zazní známé volání. Ryhle kouknu průhledem na bahna a ano, sedí tam i jeden vodouš kropenatý (134.). V poprchávání se vracím k autu a dopisuji pozapomenuté vodouše šedé (135.), kterí se prohánějí kolem.
Vyrážím na poslední úsek své cesty, dále jsem to moc neplánoval. A ani jsem nedoufal, že mi počasí dovolí celý den pozorování, je po 17 hodině a já neměl ani potřebu vytáhnout deštník. Projíždím jihomoravskou krajinou se staženými okénky, ale žádný nový druh nepotkávám. Mám proti itineráři rezervu a tak jedu jen tak na místo na východě Mlýnského rybníka, co kdyby. Ale tam není vůbec nic nového, tak se vracím přes centrum k trase na Hlohovec. Přitom mi do auta vlétne nezaměnitelné volání kavky obecné (136.). Otáčím se k jihu a zastavuji nejprve na hrázi mezi Hlohoveckým a Prostředním rybníkem. Zase poprchává a tady není pro mě nic nového. Ale banda bahňáků, zrzohlávek, hus - to je pěkné pokoukání. Na prostředním rybníce vidím opět husice nilské. Přejíždím rychle ke kostelu, kam mě poslala Renata Hasilová. Přecházím strouhu a stavím stativ na břehu. Je to tady parádní, jen už asi nic nepřidám. Marně hledám avizované kulíky písečné, tady určině nejsou. Trochu na mě dolého únava a to, že už není kam spěchat a tak projíždím bahna. Napočítám neuvěřitelných (pro mě) 24 tenkozobců, někteří z nich sedí asi na hnízdech. A z hráze za mnou se ozývají ptáci, za klteré bych byl vděčný, kdybych je se štěstím nepřipsal dříve - například mlynaříci dlouhoocasí, ale počkat, ze severu se ozvalo jako loni volání žluny zelené (137.) a u kostela přelétají dva dlasci tlustozobí (138.). Přejíždím na poslední doporučené místo, vyasfaltovanou cyklostezku, vedoucí k Výtopě. Zajíždím až k polní louži a pátrám po jespácích bojovných, které jsem dnes ještě neviděl a které tu tak pěkně nafotila Renata Hasilová. Nacházím ale něco, co mě dnes potěší možná nejvíce - mláďata čejyk chocholaté v prachovém šatu se tady prohánějí tza naříkavého volání rodičů. Den se chýlí ke konci a já si v dalekohledu užívám pohled na nejroztomilejší dnešní ptáky. Pak se vracém, parkuji auto v rohu Výtopy a vydávám se uzavřít sen na pozorovatelnu na břehu Nesytu. Je krásný, i když pošmourný večer a zdá se být větší tma, než by měla být. Lezu na pozorovatelnu, shazuji tíhu dne a kochám se obyčejnými ptáky v rohu rybníka. Opět je tady živo, pode mnou skřehotají rákosníci a vrčí cvrčilky slavíkové, na břehu se perou lysky, za nimi plavou poláci, zrzohlávky. V rohu na bahnech se brodí dva tenkozobci, které jsem loni neviděl, na bližších bahnech kulíci, vodouši bahenní. Do toho zařve z rákosí chřástal vodní. Konečně mezi záplavou ptáků objevuji i pestrobarevné jespáky bojovné (139.), když se spustí hustý déšť a zakryje rybník šedou záclonou. Pozorovatelna mě před deštěm chrání, tak popíjím a dojídám dnešní zásoby, sedím a koukám do rákosí, za něj, nad rybník. Pořád je na co koukat, vítr od jihu nese pod střechu jemné kapičky deště, zatímco od severu na chvíli zakrouží orel mořský, do rákosí sedne na noc několik konipasů lučních, od výtopy přeletí kvakoš. A pak se najednou, z ničeho nic zvedne silný západní vítr. Přes zimní oblečení zjišťtuji, že tady dlouho nevydržím a světelné podmínky se také zhoršují. V tom se z opačné strany mezi cvrčilkami ozve nejdříve nesměle a pak naplno cvrčilka zelená (140.). Naposledy koukám na ptáky pod pozorovatelnou a hele, mezi kachnami se objevil pár čírek omodrých a také pár čírek obecných (141.). Jsem spokojený, i když se mi asi nepodaří už dostat se na 150 druhů a utíkám před deštěm z pozorovatelny. Kráčím k autu, když se ve větru za mnou ozývá temné volání. Chvíli si nejsem jsitý, jako nějaký amatér a dokonce si raději pustím nahrávky, než mi dojde jak jsem hloupý, když nepoznám kalsické volání kalouse ušatého (142.). V tuto chvíli to nevím, ale jde do poslední přírůstek do mého dnešního birdlistu.
Procházím k autu šeřícími se porosty, kde kroužkovatelé před několika dny odchytili čtyři výrečky, sedám do auta a večeřím. Stahuji obě okýnka a lovím zvuky ptáků, ale kromě dominantního volání kalouse, cvrčilek a žab nesyším už nic nového. Přejíždím už začínající nocí zpátky na lednické rybníky a zkouším poslouchat i tam, ale kromě žab a hmyzu se nic neozývá. Spřádám plány na návrat okresními cestami po mokřadech a lesích na střední Moravu, mezitím se ale spouští silný déšť. Přejíždím k Rakvicím, zastavuji na široké polní cestě u křižovatky a dávám si chvíli na čas. Je kolem 21 hodiny a lije jako z konve, tak otevírám notebook, připojuji se a začínám sázet dnešní ptáky do databáze eBird. Dostávám se k Šumvaldu, když se opakovaně ztrácím. Některé ptáky zadávám znovu, jiné přehlížím, písmenka se mi motají... Brr, co to bylo? Narovnám se, kouknu na hodiny - 23:30! Tak to jsem si pěkne zdřímnul, venku stále lije a pohled na radar ukazuje beznaděj situace. Odpískávám dmešní akci a vyrážím k dálnici. Únava je celkem znát, čeká mě ještě taxíkaření - je třeba vyzvednout manželku v Olomouci. Na dálnici mi jako naschvál zase nasázeli jednu jednoproudovou bariéru za druhou, je to natolik unavující, že cestou ještě dvakrát zastavuji na odpočívadlech a na pět minut zavírám oči. Na třetí benzince zjišťuji, že z Olomouce povezu domů celou bandu ženských z "loučení se svobodou", tak po celodenním birdingu uklízím auto a házím do sebe velké kafe. Uklízení mě probudilo více než dávky kofeinu, takže do Olomouce dorážím v 1:30 už poměrně čilý a nakládám do auta ženy rozjařené z akce a mířím na Šumpersko. Hned za Olomoucí dává o sobě kofein znát, chci si kultivovaně odskočit na známé benzince, ale před dveřmi mě čekají dvě plastové židle. Když se ptám znuděných obsluhujících dívek na WC, je mi bohorovně sděleno, že je mimo provoz a obličeje se ode mě bez zájmu otáčejí. Na další dotaz říkají něco o benzince tři kilometry dále (nejbližší je přitom až v Mohelnici). Navzdory původnímu plánu si nic nekupuji a zařeknu se, že na této benzince mě víckrát neuvidí. Už v pohodě dorážíme na Šumpersko a rozvážíme veselé členky osádky, až konečně někdy kolem třetí hodiny ráno končíme doma.
Sedím ještě večer nad seznamy a fotkami a znovu se budím už před osmou ráno (jsem postižený tím, že nepotřebuj ispát tolik jako ostatní, což je pro podobné akce velká výhoda) a přemýšlím, jestli jít do tak vysilující akce i příští rok. Na eBirdu naskakují čísla a vidím, že tým Honzů Grünvalda a Studeckého mě porazil, dohromady připsali 145 druhů, individuálně max. 144 druhů. Fascinuje mě, jak jsme s různými plány a v různých koutech země dosáhli skoro stejného výsledku. Každý máme také historky o tom, co nám uteklo (ťuhýk obecný, hýl obecný, linduška lesní, cvrčilka říční, rákosník zpěvný, chřástal polní), na druhou stranu Mutěnice byl neskutečný zážitek, prostřený stůl s ptáky. A už teď mi v hlavě naskakuje kde byla chyba a co se dá vylepšit. V diskuzi na Facebooku jsme se shodli, že tu magickou hranici 150 druhů ještě příští rok zkusíme, ale kdo ví - třeba někdy v tuto chvíli nějaký polotajný tým projíždí naše území a už teď za touto hranicí je. Skvělý, návykový zážitek si ale určitě zopakujeme, teď se ale já ponořím zase do místních lesů a hájů a než přijde podzimní říjnový Big Year, budu se věnovat věcem úplně jiným. A všem, kteří můj grafomanský výlev dočetli až sem děkuji za tu trochu pozornosti a přeji vám, ať vás ta ptačí vášeň drží jako mě a ať vás také vede k podobným šílenostem, jakou jsme podnikli my.
