Prolog. Ve svém reportu psal Honza Studecký, že jsem je do této šílenosti trochu zatáhl já. Mě pro změnu inspirovala první výprava Tomáše Baldriána, který ve dnech 5. května až 6. května 2017 mezi 13:30 a 12:30 pozoroval na Hodonínsku 123 druhů ptáků. Reagoval jsem s tím, že spojení vyšších hor s jižní Moravou nutně musí vynést více a tréninkově jsem absolvoval regionální Little Big Day 20. května téhož roku, poprvé jsem vystoupil ráno na Praděd a odtamtud se rozjel po lokalitách nad Olomoucí, skončil jsem už ve 20 hodin a nastřádal 109 druhů. Po plánování jsem se s napětím vrhnul do ostré varianty dne 7. května 2018, mimo celosvětový termín. Tehdy jsem ještě nesledoval dopředu kde co je a jel svou první verzi “z Pradědu na Nesyt”. Tehdy jsem ještě posunul rekord na 128 druhů. V roce 2019 jsem poprvé do plánu přidal i Hodonínsko, to už jsem dopředu řešil, co kde je. Vytáhnul jsem to na 142 druhů, ale to už mě porazila mladá krev, Honza Grünwald se zastavil na 144 druzích. Rok 2020 měl proběhnout ve velkém stylu a vyšly nám naproti i rarity, na dálku jsme poprvé naplno soutěžili s partou Honzy Studeckého a já se poprvé (a naposledy) přehoupnul přes magickou hranici a skončil na 154 druzích, přesto jsem skončil na druhém místě za mladším týmem. Vyčerpávající akce, kdy jsem konečně dosáhl kýžené mety, mě vedla k vynechání jižní Moravy v roce 2021 a regionální variantě s pěknými 123 druhy. Ale večerní poetický závěr na Nesytu mi chyběl a tak jsem se v roce 2022 vrátil ke staré tradici, kterou jsem od té doby nepřerušil. Výsledky se ale už nikdy nepřehouply přes magickou hranici, v roce 2022 jsem skončil se 143 druhy, v roce 2023 se k ní těsně přiblížil se 149 druhy a v roce 2024 zase skončil “jen” se 141 druhy. To už ale další parta mladých bláznů posunula hranici tam, kam se jako sólový hráč asi nikdy nedostanu a to mě vedlo k přemýšlení, jak vlastně pojmout další Big Days. Nakonec ve mě ale zvítězilo kouzlo dne, kdy vítám východ slunce na nejvyšší moravské hoře a pak pozoruji po vyčerpávajícím maratonu přes hladinu rybníka Nesyt západ slunce u Svatého kopečku nad Mikulovem. Rozhold jsem se tedy, že pokud mi budou stačit síly a sloužit nohy, budu se této tradice držet i dále, ale soutěžit už budu jen sám se sebou a onou magickou osobní hranicí.

Kapitola první – Noc pod horami. Můj osobní plán je vázaný na výstup na Praděd, který musím absolvovat z parkoviště v sedle Hvězda tak, abych se kolem 4 hodiny ráno dostal na parkoviště u Ovčárny v 1300 m n. m. a zaznamenal tam sluku. To znamená vycházet z parkoviště před 3 hodinou, zbývá tedy něco přes 2,5 hodiny času na kontrolu lokalit kolem cesty tam. Protože jsem dnes doma sám, nemusím nervózně přešlapovat u dveří a doufat, že dojde k předání auta podle plánu (v jednom roce jsem kvůli technickým problémům musel jít pro auto po půlnoci pět kilometrů pěšky!), na druhou stranu jsem musel před půlnocí vyvenčit psa, který se mnou toto šílenství absolvovat nemohl, hlavně kvůli mému soustředění. Procházím tradiční vyšlapanou cestičkou v louce, teplota klesá k bodu mrazu, ale neprší a nemá pršet a nefouká vítr. To je skvělý začátek, k tomu pěkně houká puštík z mého Kamenitého kopce. Snad se mu bude chtít i po půlnoci! Vracím psa domů, pomalu se vracím k autu, sedám dovnitř a čekám, až na hodinách u tachometru naskočí samé nuly. Letos se mi snad podařilo na akci připravit, díky volnému čtvrtku jsem o den dříve spal do zásoby tak dlouho, až jsem se probudil v pátek asi ve tři ráno a už neusnul, po návratu z práce jsem pak pospával v pátek odpoledne tak trochu na etapy, ale jak psal i Honza Studecký, s blížící se půlnoci už to nejde, adrenalin začíná pracovat. Občas se mi tedy otevírají čelisti mohutným zíváním, což se občasně vrací ještě několik dalších hodin, než mé tělo přepne později do denního režimu. Konečně na budíku naskakují nuly a já otevírám dveře. Puštík zmlknul. Potvora. Vyrážím tedy po chvíli autem pod Čapí vrch, ale moc naděje si nedávám. Mráz pod Jeseníky spolehlivě uklidnil všechny potenciální druhy, z letitých zkušeností vím, že v tomto počasí se na volání vykašlou chřástali i cvrčilky a rákosníci. Tak snad aspoň ty sovy? Ale nic, ani nahrávka nepomáhá. Přejíždím tedy pod Kamenitý kopec, na další lokalitu chřástala a opět zkouším lákat puštíka. Snad se něco ozvalo, ale… Kdo ví. No přejíždím kousek dále do sedýlka nad Maršíkovem a konečně slyším krátké zamumlání puštíka obecného (1.). Zapisuji ho s trochou nejistoty, přece jen strofu nezopakoval, ale předtím přece volal jako blázen. Naštěstí na další zastávce u Loučné nad Desnou řve další puštík jako blázen a tak pokračuji s čistým svědomím dále. Vyjíždím do Přemyslovského sedla, ale zastihuji tady jen nádherné ticho. Tato ideální lokalita pro chřástaly polní nezklame, když zklamou všechny ostatní, takže se jim opravdu nechce nebo tady dokonce ještě nejsou. Neozve se ani skřivan lesní, který mě tady překvapil před dvěma roky, ani sýc rousný, který tady občas volává. Naskakuji do auta a pod časovým tlakem bezvýsledně projíždím a kontroluji lokality výrů a sýců cestou přes Nové Losiny, Pusté Žibřidovice, pak lokality rákosníků, cvrčilek a chřástalů kolem Šumperka a pak už se musím otočit směrem k horám a přejet přes několik sedel. Prvním z nich je sedlo Traťovka nad Sobotínem, zastavuji už poněkolikáté, otevřu dveře a hned slyším nádherné trylky skřivana lesního (2.). Je to překvapivě můj třetí záznam z hnízdní doby z další lokality v CHKO Jeseníky, těší mě, že se nám tady nastěhovali a zároveň ho nebudu muset nahánět na Pálavě. Další zastávky v lese kolem sedla Skřítek a u Žďárského vrchu dnes nepřinesou nic, projíždím Rýmařovem, potkávám dvě ospalá auta a mířím k poslednímu sedýlku kousek pod zlověstně znějícím Čertovým sedlem, jedno líné auto odbočuje v Rýmařově za mnou a s odstupem mě pronásleduje. V noci mám rád větší soukromí a budu zastavovat na malém plácku u cesty, moc se mi nechce setkat se s někým, kdo by třeba chtěl komunikovat. Odbočuji na plácek u cesty a vidím, že se komunikaci nevyhnu, auto spustilo ohňostroj barevných majáčků a už spouštím okýnko, vytahuji doklady a foukám do trubičky. Za chvilku mi policisté popřejí hezkou cestu, vracejí se do Rýmařova a já v nastávajícím tichu zase neslyším vůbec nic. Mířím tedy do sedla Hvězda, noc vynesla dva druhy, víc toho nevyzískám.

Kapitola druhá – Otravný výstup. Stejně jako loni zkouším najet na tradiční parkoviště a stejně jako loni mi nová závora říká, že chci parkovat mimo povolenou dobu a že mám tím pádem smůlu. Nechápu tento přístup, spojený s totálním zákazem parkování kdekoliv jinde v katastru Karlovy Studánky a tak stejně jako loni zajíždím na (zatím?) otevřené parkovišťátko u vedlejší chaty. Přede mnou je otravný skoro šestikilometrový výstup po silnici, při kterém mám navíc vystoupat z místních 852 m do 1300 m na hranici lesa. V dobré kondici to vyšlápnu tak za hodinu, ale teď mě už asi třetí týden zlobí pochroumaná kolena, proto jsem si dal rezervu 20 minut navíc. Šlapání do kopce jim nevadí tolik, jako cesta z kopce, takže zatím to celkem jde a vzhledem k časové rezervě ani nijak nespěchám. Po přebalení u auta a malém občerstvení vyrážím pěšky nahoru. Loni jsem tlačil nahoru kolo, abych dolů sjel rychleji a získal více než hodinu cenného času navíc, ale ve výsledku mi to moc nepomohlo a letos chci jít na pohodu. A tak jsem místo kola do batohu nabalil stativák. Krajinu osvětluje zapadající měsíc a tak jako vždy není nutné používat čelovku. Silnice je opravená, zákeřné díry zmizely a tak stačí orientovat se podle průzoru mezi stromy a díky měsíci je většinou vidět dobře i samotná cesta. Klapání turistických hůlek nenarušuje žádný pták, toto je obvykle čas na hodinovou meditaci. Hlavou se honí myšlenky na roky minulé a den dnešní, co asi bude, jak to půjde, jak dopadneš předpověď slibující déšť, který ale nakonec asi nepřijde a podobně. V některých letech trpím a sleduji, jak daleko jsem od horní závory, ale dnes mi to nějak nevadí, užívám si nočního lesa, jen občas mě znervózňují odněkud pronikající poryvy větru, které se ale naštěstí zase rychle vytratí. Horní čtvrtina cesty pod Ovčárnou je vždy o něco zábavnější, protože noc ztrácí na síle, i když je pořád solidní tma, hlavně se ale porosty kolem cesty rozvolňují a vstupuji do skutečné vysokohorské krajiny. Občas už v těchto místech narazím na první ptáky, přeletující sluku, zdálky slýchám zpívající rehky obou druhů, kosy horské, červenky… Ale…

Kapitola třetí – Na střeše Moravy. Krátce po třetí hodině vstupuji na velkou plochu parkoviště pod Ovčárnou, kde svítí horské chaty a za nimi vykukuje svítící vysílač na Pradědu. Skládám hůlky a zastrkuji si je k pasu, teď nechci, aby jejich klapání narušovalo ten úžasný klid kolem. No ano, úžasný klid. Až moc. Nic se neozývá, nic nezpívá. Něco je špatně! No ano, teplota někde kolem nuly, ani se ptákům nedivím. Takto Ovčárnu vůbec neznám. Čekám na ověřenou stoprocentní sluku a pomalu neochotně kráčím kolem Ovčárny a dále kolem chajdy Horské služby. Nechápu, že nezpívají ani místní rehci. Teprve notný kus cesty dále se ve 4:17 konečně rozezpívá červenka obecná (3.). Jinak je úplný klid. Postupuji k rozcestí na Barborku a jsem pomalu více a více nervózní. Kde jsou sluky? A kde kosi horští, rehci… Ve 4:18 spustí kousek vlevo ode mně kukačka obecná (4.). Další čtyři minuty se ozývají jen tyhle dva druhy, pak se ve 4:22 překvapivě jako další přidá holub hřivnáč (5.) a chvíli po něm konečně i první kos horský (6.). Ještě než dojdu k rozcestí, začne zpívat ve 4:23 také drozd zpěvný (7.) a pěvuška modrá (8.). Postupuji dále kolem Kurzovní chaty, opět začínám stoupat (na Praděd je to ještě 200 výškových metrů) a pomalu mi dochází, že sluka dnes nebude! To se mi stalo za roky Big Day jen jednou, a to když jsem si spletl časový plán květnový s našimi výstupy v červenci a došel na Ovčárnu o hodinu dříve! Ke všemu fičel ledový vichr jako blázen a mě čekala hodina do rozednění, musel jsem tehdy jít nahoru k vysílači, schovat se dovnitř a proklínat svou hloupost. Dnes jsem to načasoval dobře, ale přes klidné skoro bezvětší se slukám asi nechtělo do toho mrazu. A pak si říkám, první vyhrání z kapsy vyhání, možná je absence sluky cenou za to, že odteďka všechno klapne. A večer si pak řeknu, že to tak skutečně dopadlo. Ale nepředbíhejme. Pomalu stoupám k odbočce do Divokého dolu, kde vždy přepínám seznam, protože tam překračuji kótu 1400 m. Ve 4:35 se rozezpívá sýkora uhelníček (9.) a pak až ve 4:47 také první pěnkava obecná (10.). Dále už časy zpěvu přestávám registrovat a jen připisuji kosa černého (11.), u Kurzovní chaty rehka domácího (12.) a o chvíli později konečně také rehka zahradního (13.), který obvykle zpívá už na Ovčárně a ne sám. Na odbočce ve 1400 m nechám odpočinout na chvíli bolavá kolena a záda a mířím dále. Cestou k odbočce na Švýcárnu připisuji první budníčky větší (14.), které obvykle už nikde jinde nepotkám. Praděd je zaručeným místem, kde si připíšu tento druh a ještě několik dalších a pak se jimi nemusím dále trápit. Podobně jako s čečetkou zimní (15.), která proletí kolem mne ještě před rozcestím a pak ji potkám ještě několikrát. Na rozcestí shazuji batoh a vybaluji stativák. Chci si pořádně prohlédnout všechny lindušky a budu doufat, že ho provětrám i na něčem jiném, cestou dolů chci zkontrolovat z cesty i Petrovy kameny a dráty s vršky stromů kolem, snad to něčemu pomůže. Šlapu nejprudším výšlapem této cesty k části u Tabulových skal a najednou mě kousek od nich potěší zpěv pěnice pokřovní (16.). Těší mě i při psaní tohoto reportu, protože zjišťuji, že jsem ji zapomněl zapsat a pak už ji během dne buď neslyšel nebo ignoroval a tím pádem mi o jeden druh naskočil můj celkový výkon dne! Je super sbírat druhy ještě dodatečně. 🙂 Vpravo u Tabulových skal zpívá také první linduška horská (17.). Vrchol Pradědu je nejlepší místo na tento druh, dnes díky stativáku vypátrám nejméně deset ptáků, z toho nejméně šest zpívajících samců, a to ještě potkám další na parkovišti u Ovčárny. Loni se mi podařilo dva samce kroužkovat na Dlouhých Stráních, přemýšlím, jak se tam vrátím a jestli se vrátí i ony.

Jdu dále k vrcholu a koukám po linduškách, jedna je trochu jiná, jasná linduška luční (18.). Těch tady taky pár potkám, že. Chyba lávky, později se ukáže, že to byla jediná dnešní! Ptáci, kteří obvykle pobíhají s kosy horskými podél cesty na Praděd dnes úplně chybí! Už cestou na vrchol je jasné, že se nemusím trápit čekáním na východ slunce, mraky dnes vše skryly, ale vyčištěný vzduch naopak odhalil pohled nejen na standardní Malou Fatru, ale také Západní Tatry a do mraků se ukrývají také vrcholky Kriváně a dalších velikánů Vysokých Tater.

Chvílí se kochám, ale pak už pospíchám dolů, čas mě tlačí a já nevím, jak dobře se mi půjde z kopce (moc ne, jak se ukáže). Prohlížím jednu lindušku za druhou a když docházím zpět na rozcestí ke Švýcárně, kde opouštím subalpínské hole, proletí kolem první dnešní čížek lesní (19.).

Pak nastává ta chvíle, kdy si říkám co mi ještě chybí a jestli to najdu. Tak třeba další z drozdů a hele, zdá se, že to je jeho zpěv. Ostřím i stativák, když už ho táhnu, a kochám se pohledem na trylkujícího brávníka (20.). Kdyby nevyšli brávníci tady nahoře, měl jsem nachystané nějaké v lese nad Bedřichovem, před dvěma dny jsem tam při jízdě vyplašil ze silnice vyplašil hned čtyři ptáky a nakonec tam jednoho potkám i dnes. Pobelhávám dále z kopce, pomalu klesám a začínám registrovat zpěváčky, kteří začli o něco později. Nejprve králíčka ohnivého (21.) a pak hned vlevo od cesty vyletí do vzduchu a začne notovat linduška lesní (22.)! No super, tohle byl jeden z mých nemesis druhů, zmizely z lokalit Nízkého Jeseníku a pak mě začaly zrazovat i tady, přemýšlel jsem, že je budu muset jet doplnit nad Pavlov na Pálavě a tím se zdržím, takže hurá, nemusím. U rozcestí ke Kurzovní slyším ze smrku vábení a protože se věnuji dlouho králíčkům ohnivým, je mi jasné, že tohle on není. Pouštím nahrávku a objeví se rozčepýřený králíček obecný (23.). Nemusel jsem si s ním hrát, cestou dolů na Hvězdu jich bude v lese spousta, ale první člověka vždy potěší.

Před rozcestím k Barborce začne zpívat také budníček menší (24.). Přemýšlím, jestli se ukážou ty potvory, co mi zatím chybí, ale většinou bývají v posledních letech u parkoviště, létají zobat štěrk z cesty… ale už tady přelétá první křivka obecná (25.). Pokukuji směrem k Petrovým kamenům, když nízko nad smrčky prosviští dva doupňáci (26.). Na kamenech ani stromech nevidím nic nového, jen lindušky, rehka. křivky. A pak se ozve u cesty také hýl obecný (27.), kterého mám v některých letech problém najít a někdy mi utekl úplně. Ano, ztracená sluka to pojistila, vše klape podle plánu! Před parkovištěm přidávám ještě konipasa bílého (28.) a o kousek dále samozřejmě i konipasa horského (29.), ptáka roku. K závoře na konci parkoviště dorážím jen s malým zpožděním proti plánu, shazuji batoh a balím stativák. Dnes posloužil pěkně, jsem rád, že jsem ho měl s sebou. Přemýšlím nad hůlkami, ale nechám je nakonec sbalené a na další cestu vyrážím bez nich, abych měl volné ruce.

Kapitola čtvrtá – Bolavá cesta dolů. Tak, teď mě čeká otravných šest kilometrů dolů, musím klesnout o téměř 500 výškových metrů. Pozitivní je, že už zpívají ptáci, je krásný den a já budu doplňovat druhy. Méně pozitivní je, že se pochroumaným kolenům cesta dolů nelíbí. Říkám jim, vydržte hodinku a pak se budeme válet na sedačce řidiče, ale nohy během oné hodinky tuhnou, brání se a do lýtek se pokouší zakusovat i křeče. Ale nakonec do auta dojdeme bez nehod a vše se pak trochu spraví. Teď jsem ale teprve na začátku klesání a v rozvolněném porostu zpívá první z mnoha střízlíků obecných (30.). O kus níže se přidává pěnice černohlavá (31.), neustále se střídají také králíčci ohniví a obecní; tato cesta je zajímavá tím, že tady zpívá obou druhů stejný počet, což jinde v Jeseníkách už dnes neznám, králíček ohnivý dávno svého dříve častého bratrance početně převálcoval. Zastavujíi a říkám si, že některým druhům je třeba pomoct a tak pouštím nahrávku šoupálka. Stačí zaznít jediná strofa a ve stromku vedle mě se ozve naštvané varování – šoupálek dlouhoprstý (32.) v těchto výškách ještě pořád reaguje hodně silně. O kus níže vyzkouším další druhy, plánuji pustit varování uhelníčka, to umí pěkně probudit les. Ale dávno předtím, než bych to chtěl udělat, se ozve první ze tří až čtyř sýkor parukářek (33.). Na cestě také sbírá potravu párek hýlů, takže dnes by mi neunikli.

Pak už se cesta trochu vleče, přemýšlím, že těch druhů, co by se tady daly sehnat už moc nechybí, těsně před parkovištěm se objevují u Bílé Opavy bukové porosty, kde zkouším pouštět budníčka lesního, ozve se ale zpívající sýkora babka (34.). Ještě než dojdu k závoře, nakonec se s odstupem ozve dvěma třemi strofami i probuzený budníček lesní (35.), super, nemusím ho hledat u Bedřichova. Konečně jsem u auta, teď už mě nečeká žádná taková velká trasa, nádherný výstup na Praděd a zpět obnáší totiž celkem něco málo přes 18 kilometrů a to se člověk docela projde. Protože je na čase s malým zpožděním vyrazit do nižších poloh, do auta věci házím, naskakuji, zapisuji zpívající koňadru (36.), startuji, omylem zavadím o klakson, čímž vzbudím zájem turistů, čekajících na první autobus směrem nahoru a rychle mizím.

Kapitola pátá – Autosafari Rýmařovskem. Na řadě je etapa, kde se naslouchání ze stažených okýnek (v dnešním ránu nutně doplněné intenzivním ovíváním ohřátého vzduchu z klimatizace) střídá s krátkými výpady vedle cesty. Především za klíčovým nemesis druhem, kterým je skorec vodní. Podobně jako parta Honzy Studeckého, i já měl podobný nápad. V dvě v noci jsem zastavil u hnízda pod mostem přes Desnou a svítil si do něj, na rozdíl od druhé party ovšem marně. A to znamená spousta pobíhání a hledání během cesty podhůřím, škoda. První zastávka v Malé Morávce, tady to v některých letech vyšlo. Registruji nad chatami létající jiřičky (37.) – obvykle bývají už na Ovčárně, ale ta ranní zima je děsná. U cesty zpívá pěnice hnědokřídlá (38.), ale skorec nikde. Následuje popojíždění, koukání z auta na tok vedle silnice a pak zastávka u odbočky na Karlov. Tady poskakují i kvíčaly (39.) a přeletují první konopky obecné (40.), nad cestou dokonce letí kachna divoká (41.), ale skorec nikde. Projíždím a zkouším další místa, přitom připisuji špačka (42.) a poštolku obecnou (43.). Tak co zaručené místo u benzínky pod Malou Morávkou, tady jsem ho nakonec vždycky našel. Ale co to, rekonstruuje se most přes říčku, vše je jinak a skorec nikde. Jen tady zpívá modřinka (44.) a pěnice slavíková (45.). Čas mě tlačí, vynechávám výjezd za strnadem lučním, nachystal jsem si ho o kus dále, případně by mohl být u mého oblíbeného družstva nad Horní Moravicí. Ale tady mě vítá cedule se zákazem vstupu, nějaká nákaza, bramborníčci nikde, ani ptáci v malé rákosině, natož strnad luční. Mezi krávami zpívá skřivan polní (46.), v areálu družstva poskakují vrabci domácí (47.), na stromech u cesty zpívá stehlík (48.). Z keříků se aspoň ozve ťuhýk obecný (49.), v některých letech mi unikl, protože se mu do studeného května nechtělo. Jedu tedy dále, nakukuji z nejlepšího výhledového místa do Velké kotliny, kde už není ani stopa po sněhu. Projíždím Rýmařovem, kde zaznamenávám pár městských ptáků, jako rorýsa obecného (50.) a straku (51.). Zastavuji u zámku v Janovicích, kde jsem si “přichystal” lejska šedého, abych nad ním nemusel přemýšlet jinde. Jednou jsem tady připsal i skorce. Vystupuji, lejsek, který tady zpíval předevčírem mlčí. Jdu kolem potoka, skorec nikde. Jdu na druhou stranu a narazím na sojku obecnou (52.). To je fajn, tu někdy ani nepotkám, není to úplně zaručený druh. Zajdu kousek dále na roh zámku a hele, rozezpívá se lejsek, ale černohlavý (53.). No pěkně, nemusím doufat v toho přichystaného u Bedřichova, tím pádem můžu bedřichovský les prosvištět a ušetřit nejméně pět minut! Otáčím se a na zídce pozoruji šplhajícího brhlíka lesního (54.), který také není samozřejmým přírůstkem. Vracím se k autu a hele, lejsek šedý (55.) se konečně dal do zpěvu. Tak hurá, startuji a klikatím se úzkou spojnicí Rýmařova s krajinou Šumvaldu. Na pastvinách pozoruji prvni káně lesní (56.), dojedu na poetické místo zvané Stříbrné návrší, abych zkusil zaslechnout nachystaného strnada lučního. Tady už celkem fouká, nad hřebenem louky se ve větru drží poštolka. Počkat, má nějaký krátký ocas a v dalekohledu vidím jednobarevný hřbet a z poštolky se vyklube ostříž lesní (57.). Další zajásání nenaruší ani zpěv strnada obecného (58.), ale ten druhý strnad mlčí. Přejíždím na druhou stranu prolákliny, přemýšlím kam zmizeli bramborníčci, když odstranili ohradu a ty ideální kůly u cesty, pak zastavuji a tady konečně jasně slyším strnada lučního (59.). Prohlížím vzdálenější kůly u ohrady s kravami a další hurá – hned pár bramborníčků hnědých (60.). Přes vysoko poležené louky přejíždím už svižně, další druhy tady najít nemůžu, leda krkavce a toho bych nepřehlédl. Registruji další dnešní ťuhýky obecné a pak klesám do bedřichovských lesů. Staženými okénky zkouším zaslechnout třeba lejska malého, ale nic. Pak zastavuji u Oskavy a na několika místech jdu hledat skorce. Nic, nic a zase nic. A přitom jsem ho tady kdysi pozoroval i z autobusu. No, budu muset přejet k Mostkovu, takže tohle je poslední most, kde mám trochu šanci. Parkuji, popojdu, koukám vlevo, nic. Koukám vpravo, zpívá zvonohlík zahradní (61.). Ale skorec nikde. Sakra, můj nemesis druh mě zase dostal! Jdu k autu, ale jen co udělám pár kroků, ozve se nad vodou klasické cvrčivé volání přeletujícho skorce vodního (62.)! To bude ta promeškaná sluka, první prohrání! Jen tak dále, říkám si. Přejíždím přes Mostkov, jen tak zastavuji, občas tady něco přidám, jednou byl na malé nádrži pár morčáků velkých například, dnes ale jen kachny. Klesám Mostkovem už s naplno staženými okénky, tady bývá krutihlav, co kdyby, i když předevčírem jsem ho neslyšel. Přelétá holub domácí (63.) a náhle se z vesnice ozve jasné volání krutihlava (64.)! Tak super, do toho na drátech sedí první dnešní vlaštovky (65.) a nařadě je ještě bramborníček černohlavý (66.), připravený pod vesnicí. nemusím dlouho čekat, ozve se samice a pak se objeví i samec, do toho zpívá další dnešní strnad luční. A přede mnou je můj srdeční region, okolí Šumvaldu.

Kapitola šestá – Na domácím hřišti. Kousek za Mostkovem se krajina narovnává, i když je stále trochu zvlněná a lesní údolí a svahy střídají polní plochy. Letos mám promyšlenou takovou zvlněnou trasu, abych navštívil známé lokality všelijakých druhů, nejprve ale zamířím k poli, kde jsem před dvěma dny pozoroval řadu dravců a poštolku rudonohou. Zastavuji u letiště, rychle vytahuji stativák a prohlížím plochu se strništěm. Registruji volavku popelavou (67.), nějaké motáky pochopy (68.) a… dvojici mlaďochů, kteří se vydali po polní cestě mezi dravce. Nejdříve si říkám, že mi to vadí, ale pak mi dojde, že dravce pěkně poplaší a usnadní mi práci, přece jen se v letu určují rychleji. A dravci vzlétají a spojují se v termice.

Prohlížím řadu kání, hned mě zaujme nádherný luňák červený (69.), ale tenhle dravec je o kus mohutnější, hele ty prstovité letky a… orel křiklavý (70.)! No nádhera, teď jsou krásně vidět světlá pole u kořenů ručních letek, když ho chytnu do zorného pole stativáku.

Chvíli se kochám (na to není na Big Day až tolik času) a přitom kolem přelétá konipas luční (71.) a pak zvonek zelený (72.). Projíždím i další pole v okolí dalekohledem a najednou koukám, že nahoře u druhé silnice je na poli také spousta dravců. Sakra, přemýšlím, asi bude dobré tam zajet. A tak měním plán, vracím se zpátky skoro pod Mostkov a otáčím se na horní cestu, popojíždím k místu, kde seděli dravci a zastavuji. Kouknu po cestu a z pole vyletí čejka chocholatá (73.). Pak vidím, že v termice ke mně krouží dravci z první zastávky, včetně orla křiklavého. Znovu se kochám mohutnou siluetou, pak projíždím pole, ale nic nevidím. Možná jsou na poli za keři nad silnicí? Prolezu do mezery a je to tak. Na poli vidím neprve vrány šedé (74.), pak mezi kroužícími dravci s radosti objevuji luňáka hnědého (75.), po poli se kromě toho prochází také čáp bílý (76.).

Díky pozorování čejky už nemusím řešit zastávku za Dlouhou Loučkou, to mi ušetří další čas, říkám si. A nejen to, čas mi ušetří i kulometné volání pěnice vlašské (77.), kterou naštval můj pohyb asi po jejím hnízdišti – to znamená, že můžu vypustit i zastávku u Plinkoutu a šetřím dalších asi 10 minut! Projíždím Břevencem a zaznamenávám první hrdličku zahradní (78.) a pak rychle pokračuji k hnojišti u Dlouhé Loučky. Bývají tady hrdličky divoké, ale dnes ne, z rákosí u hnojiště aspoň zpívá rákosník zpěvný (79.). Popojdu za keře a dalekohledem projíždím obzor nad řepkovým porostem, než konečně najdu motáka lužního (80.). Další splněný cíl, takže Zlatým návrším mohu teď v klidu prosvištět plnou rychlostí, ještě si ale zaskočím na malý rybníček u Haukovic. Tady zpívá rákosník velký (81.), u hnízda hlídkuje labuť velká (82.) a v posekaném rákosí kolem plavou slípky zelenonohé (83.), jen potápku malou nenacházím. A už svištím přes pole a vesničky k jižnímu okraji “svého” rybníka u Šumvaldu. Tady se ukáže, jestli čísla nakopnu na nějakou zajímavou hranici, stovka by mu slušela. Hned po vystoupení z auta zapisuji zpívajícího slavíka obecného (84.) a sedmihláska hajního (85.), zpívá také žluva hajní (86.). Vyrážím kolem plůdkových rybníčků a sádek, kde přelétá ledňáček říční (87.) (jak se později dozvídám nemesis druh skupiny Honzy Studeckého), v křoví cvrlikají vrabci polní (88.). Pak zaslechnu typické švitoření a krátce nato si s vlaštovkou na plot sedne břehule říční (89.).

To znamená, že bych mohl vypustit rybník u Dolní Libiny, ale kdoví, někdy tam čeká překvapení. Za ty roky jsem tam viděl hodně zajímavých ptáků. Prohlížím stativákem cestu u sádek a brzy nacházím kulíka říčního (90.). Pokračuji k hlavnímu rybníku, ze strouhy vylétá volavka bílá (91.) a z břehu rybníčka pisík (92.). Konečně se vyhoupnu na hráz rybníka a začnu zapisovat běžné vodní druhy – racka chechtavého (93.), na hladině s labutěmi pár hus velkých (94.), mezi kachnami poláky velké (95.), chocholačky (96.). Vzadu ve vlnícím vzduchu to barevně vypadá jakože v křoví sedí na větvích husice nilské, ale to si nechám na potvrzení po přejezdu na sever. Zatímco z hráze zpívá lejsek bělokrký (97.), potvrzuji ve vlnícím se vzduchu podle zobáku kormorána velkého (98.). Pokračuji po hrázi a hledám místní mlynaříky, ale ti se na mě dnes vykašlou, potvory! Vracím se a opět prohlížím hladinu, nad kterou se mezitím objevili rybáci černí (99.). Vracím se k autu a nad hlavou mi přelétá dospělý racek bělohlavý (100.)! Stovka je v kapse, takže našlápnuto je pěkně. Před cestou na severní hráz ještě zajedu na západ od rybníka, kde sedávají volavky a co kdyby. A jo, vzadu je nějaká tmavá skvrna, tahám stativák a je to on, čáp černý (101.). Přejíždím na sever a jdu kouknout na větve pod keři; skutečně, sedí tady pětice husic nilských (102.). A z hráze se nejprve ozve žluna zelená (103.) a poté i druh, který mi s podivem dnes zatím unikal, strakapoud velký (104.). Rychle  přejíždím k rybníčku u Dolní Libiny, ale tady je prázdno, jen z keře vyplaším rákosníka proužkovaného (105.). No, to mi moc nepomohlo, těch bude na jihu plno a ztratil jsem cenné minuty. Teď ještě na skládku u Medlova, luňáky jsem našel na poli, tak aspoň krkavce. Ale krkavec tady není ani jeden! Promrhal jsem z plánu asi hodinu navíc, to znamená že musím vypustit Záhlinice a zřejmě i Chropyni s rackem černohlavým; přemýšlím, jestli jet za kavkami pod dálniční most nebo doufat, že je najdu na jihu. Pak si říkám, že na ně třeba narazím v Uničově, ale tento plán mi hatí objížďka mimo město. Rychle přemýšlím a zahazuji lokalitu s kavkami, najíždím na dálnici a svištím za bahňáky na střední Moravu.

Kapitola sedmá – Tie brake aneb opravdu hodně zkrácená středomoravská epizoda. Čas mi někde trochu proklouznul mezi prsty, ale můžu zkrátit plánovanou dvouhodinovou návštěvu Hodonínska a nebo vzdát havrany a vlhy pod Pálavou a ušetřit 40 minut. Do navigace tedy cvakám Vrbátky, ignoruji doporučený první sjezd z dálnice a nechám se poponést ještě o kus dál. Cestou je nové biocentrum Na Dvorských, tak tam zkusím zaskočit. Nechávám auto u silnice a rychle přecházím ke kaluži. Kus přede mnou ale vidím “konkurenci”, jak prochází kousek od břehu a říkám si a jejda, vše bude vyplašeno. Je po poledni, doléhá na mě mírná otupělost, projíždím vegetaci na bahnech a uvědomuji si, že to pořádně nestihnu prohlédnout. Vyzobávám vodouše bahenního (106.), ale to je asi tak vše. Vracím se k autu, rychle předjíždím konkurenci a peláším k odkališti Vrbátky. Rychle stavím stativák a projíždím bahna, nervózní z unikajícího času. Bez problému určuji pisliu čáponohou (107.), pak nacházím vodouše šedého (108.) a jespáky bojovné (109.). Dochází mě konkurence, ze které se vyklube podjesenický kolega Körner. Chvíli povídáme, chce jít hned dále a nezdržovat mě, ale aspoň mi sděluje, že na biocentru hezky pozoroval bahňáky, nebyli ani plaší a u Majetína jsou lindušky rudokrké a nadhánějí se tam volavky stříbřité. Rozloučíme se, ještě chvíli hledám nové ptáky, ale v duchu si říkám sakra, tohle nemůžu takhle propásnout. A tak se rychle vracím k autu a přejíždím zpátky k biocentru, všiml jsem si, že autem dojedu skoro k němu, tak snad nebude časová ztráta tak hrozná. U biocentra přibylo auto a když se přehoupnu na hráz, zaznamenávám sedícího fotografa, který fotí pisilu. Jdu k němu, abych se zeptal na bahňáky, ale než to sithnu, zaujme mě pohyb za stromy na obzoru. Zvedám dalekohled a skoro s otevřenou pusou sleduji, jak krkavec velký (110.) prohání dva orly; než zmizí za korunami, rychle registruji světlejšího mladého orla královského (111.) a to, že druhý je taky orel, ale určit ho nestihnu, zřejmě šlo o staršího orla královského, k tomu se připojil i luňák červený! Sním, či bdím? Ptám se fotografa na bahňáky, ale on říká, že je tady sotva pět minut. Vtom se ozve ze vzduchu typické cvrčkovité volání, něco bahňáky poplašilo a za chvíli kolem nás prosviští jak jespáci šedí (112.), tak smutně volající kulík písečný (113.)! Tak paráda, loučím se a honem k autu. Následuje protivně dlouhý přejezd Grygovem s jeho třicítkami (rychlostním omezením) a zastavuji u Majetína. Už mám docela zpoždění, tak rychle rychle. Hledám volavky stříbřité, ale vše co nacházím jsou volavky bílé. Vylezu na násep u nové pískovny a pak vidím mladé birdery, jak kráčejí dole po cestě v oblasti, která je jasně označená zákazem vstupu. Tak to je jednak smutné a jednak bude kde co vyplašené. zaznamenávám hrkání hrdličky divoké (114.) a věnuji pár chvil prohlížení zákrut, jestli náhodou někde nenarazím na lindušku. A tak s překvapením objevuji vzadu v malé zátoce samici hohola severního (115). Konečně druh, který je pro dnešní den trochu nečekaný. Tak honem, když zkrátím pobyt na Hodonínsku, vrátím se k časovému plánu a nebudu muset vzdát průjezd pod Pálavou!

Kapitola osmá – Hodonínsko vždy potěší. Přesun po dálnici a dále přes Slavkov a zvlněné kopce Ždánického lesa a Kyjovsko zabírají něco přes hodinu, čas se krátí, ale Hodonínsko si chci užít po svém. Není čas pátrat po přesných lokalitách nebo nedejbože jít dál od cesty jinde než u Mutěnic a tak nejprve zastavuji na místě rozlivů u Mistřína. Na louži u hlavní silnice plave pár čírek modrých (116.), rozlivy ke kterým se dostanu nejsou moc přehledné a vody je tady zdá se méně než dříve. Konečně se ozývá bažant obecný (117.); při prohlížení rozlivů nacházím lysku černou (118.), pak nějaké kopřivky (119.), k tomu z rákosí u kanálu zpívá rákosník obecný (120.). Přejíždím k Jarohněvickému rybníku, je pěkně přehledný z jednoho místa; kdysi mi na Big Day vynesl potápku rudokrkou, dnes ale nebude nic zvláštního. Pomalu projíždím hladinu a konečně zaznamenávám další běžné vodní druhy – zrzohlávku rudozobou (121.), pak potápku roháče (122.), na keřích u břehu sedí pár kvakošů nočních (123.; zvláštní, že mi tento druh v jednom ruce utekl, dodnes jsem to nepochopil), na plošině banda rybáků obecných (124.). Jinak nic extra, takže jedu konečně dále, odbočím k nádraží a zaprášenou cestou se dotrmácím k Mutěnickým rybníkům. Díky rychlým přesunům jsem získal více než hodinu času ke kontrole, což je tak akorát na to, dojít v klidu až k Bažantnici a zpět. První rybník je vypuštěný, jsou na něm samozřejmě husice liščí (125.), z rákosí hrčí cvrčilka slavíková (126.). Nejprve ale nakouknu na rybník vlevo, kde doplním potápku malou (127.). Vrátím se k bahnům a mezi vodouši bahenními vidím také vodouše rudonohého (128.) a jespáky šedé. Mezi jednotlivými rybníky procházím dále až k Bažantnici, abych tady konečně pozoroval skupinku tenkozobců opačných (129.).

Mám dobrý čas a tak se už trochu belhám zpátky k autu. Než dojdu k bahnům, proletí nade mnou vodouš tmavý (130.) a pak si konečně uvědomím, že z rákosí pod lesem zpívá strnad rákosní (131.), který mě dnes zatím minul. Je únavný skorovečer, slunce zapadá pozdě, ani se mi nechce věřit, že mám ještě tolik světla před sebou a stihnu krásně jižnější Moravu. Už se jen vracím k autu, kde zpívá lejsek bělokrký, ale Mutěnice mají pro mě ještě pár dárků. Nejprve na strom před autem přiletí dlask tlustozobý (132.) a pak se ve vrbě prohánějí pohvizdující moudivláčci lužní (133.). Jako vždy přemýšlím, co mi ještě může úplný jih přinést, nasedám do auta a vyrážím přes zvlněná pole a dálnici D2 pod Pálavu.

Kapitola devátá – Podpálavské intermezzo. Když jsme projížděli trasu z dálnice přes Hustopeče a Strachotín pod Pálavu na prvního máje, všude jsme potkávali kavky a já říkal, jak pak nqa Big Day nikde nejsou. A nebyly! Ale před deseti dny nás hygienická zastávka za Hustopečemi přivedla k jednomu druhu, ve který jsem doufal, že tady hnízdí a tím pádem zůstane. Zastavuji – a stejně jako před desíti dny bublají za silnicí typickými hlásky vlhy pestré (134.).

Tak rychle dále, kavky zmizely, ale havrani snad ještě nešli spát! A je to tak, nejprve před Strachotínem na poli potkávám první havrany polní (135.) sbírající potravu a pak vidím další létat z kolonie na ostrovech u Věstonic. Svištím krajinou kolem Bulhar k lednickým rybníkům, konečně jsem v Lednici a vzpomínám, jak jsem tady zaznamenal kavku z okna auta při průjezdu. To by bylo super. A o chvíli později skutečně kolem kavka obecná (136.) přelétá! Slučí protikletba stále funguje!

Kapitola desátá – Lednické stmívání. Slunce zapadá notně po osmé, ale vše už má večerní náladu a dostavuje se otupělost a mírná únava. Parkuji u Mlýnského rybníka a rozhlížím se po hladině, co objevím. Mezi kachnami plave několik lžičáků pestrých (137.), úplně vzadu loví také velká skupina rybáků černých, ale přes veškerou snahu nenacházím jiný druh. Na ostrůvku se mi podaří zahlédnout kormorána malého (138.), ale víc toho neuvidím. Časový plán je neúprosný, rychle na hráz mezi Prostředním a Hlohoveckým rybníkem. Sakra, nějaké auto zablokovalo velkou část odstavné plošky, protože se postavilo neslušně doprostřed. Ale vlezu se a koukám. Hledám kolpíka, kterého jsme si tady prohlíželi na prvního máje, ale dnes to nevyjde. Hledám volavky stříbřité v protisvětle, ale je to beznaděj. Nenacházím nic a čas se krátí. Sluko, nepomůžeš? A poslechne, hned přelétají dvě volavky stříbřité (139.) a sedají si mezi kormorány. Chvíli se kochám, ale je čas na závěr dne. Rychle přejíždím na hráz Nesytu, nechávám auto u zavřeného bistra a už naprosto líně, poté co jsem přebalil do batohu večerní věci a oblečení, kráčím vinicemi k pozorovatelně u výtopy. Viditelně je světlo horší, než jsem čekal, jsem tady později než jsem měl být, ale to je jedno. Dnes byl krásný a třeba ještě něco doplním. A kousek od bistra se v keři ozvou mlynaříci dlouhoocasí (140.), kteří mi utekli na Šumvaldu. Už se rojí pakomáři, což mi ukazuje, že příště bych tady měl být tak o hodinu dříve. Ještě rychle nakouknu k Výtopě, stmívá se a začínají vřeštět a kvičet chřástali vodní (141.).

Když si vybaluji tradiční trenčianské fazule s párkom, ozve se z rákosí dokonce párkrát i bukač velký (142.).

Než se stihnu pustit do zasloužené hostiny nebo si nalít kafe, zaslechnu blížící se hlasy. Kdopak to bude takhle večer otravovat? Ale ne, to je “konkurenční parta” na cestě ze Šumavy a jižních Čech! Je skvělé se potkat se skupinou Honzy Studeckého během tohoto velkého dne takto naživo! Mladá parta je jako naspeedovaná, což mě hrozně baví, o tom to přece je! Každou chvíli registrují podezřelé hlasy – nebylo to tohle? A tam se ozvalo něco jako tamto. Prohlížejí hladinu, ostří uši, plánují noční dodělávku, protože jejich číslo je z úplně jiného soudku. Když Honza konečně s pomocí nahrávky probudí k aktivitě u pozorovatelny slavíka modráčka (143.), je to jejich dnešní 178. druh! Kolem mě se míhají i druhy, které mi utekly – na slanisku kolpík, tvým směrem letěla volavka červená, hele, tady lítá racek malý, musíte mi to věřit! Ale já už mám zdá se odpracováno, ležérně zkouším, jestli malého racka nenajdu, přece jen jsou racci ta moje krevní skupina, ale už je moc šero. Parta se loučí a vyráží doplnit ještě pár druhů, já konečně otevírám konzervu, kochám se barevnou hrou mraků za Svatým kopečkem a jsem spokojený. Nějaké druhy mi jako vždy utekly, ale spoustu jich vyšlo, počasí dopadlo skvěle, cestování bylo na pohodu, ptáci vstřícní, co víc si přát. V hlavě už jely plány jak to udělat příští rok, co změnit, co doplnit a hlavně, aby to bylo ještě více na pohodu.

Epilog – Vracím se domů. Big Day je intenzivní zážitek, ale protože končím na jihu Moravy, čeká mě asi dvouhodinová cesta domů. A tu standardně nechávám ještě do oné čtyřiadvacetihodinovky, než začnu úplně odpadat. Po velkém zívání během noci z pátku na sobotu ze mě klasická únava spadla, kromě typické otupělosti způsobené extrémním nasazením smyslů po dobu akce se stále cítím v pohodě a tak ještě před devátou pomalu se staženými okénky vyrážím přes vinice směrem k Mikulovu. Možná jsem to mohl vzít kolem výrečků a sýčků, ale já raději volím svou cestu. Zkoumám ještě krátce okolí Kočičí skalky, Klentnice a Perné, ale pak už vytahuji okénka a svištím na sever. Cesta běží na pohodu, s přiměřeným provozem a tak krátce po půl dvanácté zastavuji u benzínky za Šumperkem a napájím hladové auto, kterému v nádrži zůstal sotva půllitr benzinu. U nás pod Jeseníky je trochu tepleji než minulou noc, ale i tak je mrtvo. Zastavuji ještě na dalších potenciálních lokalitách nočních ptáků, ale bez úspěchu. Poslední minuty Big Day trávím pak nad Sobotínem pod Čapím vrchem, z mého Kamenitého kopce intenzivně volá puštík obecný (1.) a symbolicky tak uzavírá dnešní smyčku, která tady před 24 hodinami začala jeho nesmělým koncertem.

Jen přihlášení mohou komentovat