Za pomocí miniaturních geolokátorů se vědcům podařilo odhalit 30 000km dlouhou migrační trasu bělořitů šedých. Zjistili, že bělořitům trvá dva až tři měsíce, než se dostanou z arktických hnízdišť do zimovišť v subsaharské Africe. Ptáci vážící jen 25 g jsou během tahu schopni urazit v průměru 290 km denně.
Dr. Heiko Schmaljohann z Institute of Avian Research v Německu, člen výzkumného týmu, řekl:
"Tušili jsme, že bělořiti z Aljašky mohou zimovat až v Africe, jelikož jsou známá pozorování z Pákistánu, Íránu a Arabského poloostrova, ale bylo vzrušující dokázat, že tomu tak skutečně je."
Práce byla publikována v Royal Society journal Biology Letters.
Ornitologové již dlouho věděli, že bělořit šedý má jeden z největších areálů mezi pěvci. Jeden poddruh obývá Eurasii a Aljašku, druhý hnízdí v Grónsku, na Islandu a ve východní Kanadě. Zdá se, že se tyto subspecie nikde nesetkávají.
Přes občasná pozorování v Severní Americe nikdo nikdy neviděl bělořita šedého ve Střední a Jižní Americe, jakkoli by se mohlo zdát logické, aby aljašští a kanadští ptáci zimovali právě tam. Zdá se tedy, že i tito severoameričtí ptáci se na zimu musejí dostat do Afriky.
Pro pochopení migrace arktických bělořitů se rozhodli Schmaljohann s kolegy z Německa, Kanady a Velké Británie použít geolokátory - miniaturní zařízení zaznamenávající intenzitu světla, ze kterých lze po připojení k počítači vypočítat trasu, kudy ptáci táhli.
Použité geolokátory váží pouhé 1,2 g a po připevnění tvoří jen 6% váhy dospělých jedinců. Celkem bylo v Kanadě a na Aljašce geolokátory vybaveno 46 ptáků. Výzkumný tým strávil celé měsíce zkoušením přístrojů, dokud si nebyl jistý, že geolokátory neovlivňují schopnost ptáků létat. Při testech na evropských bělořitech se podařilo získat zpět polovinu zařízení, u arktických ptáků tomu ovšem bylo jinak, říká Schmaljohann: “Věrnost hnízdišti je u arktických ptáků mnohem nižší.”
Následkem toho se podařilo získat geolokátory zpět pouze od pěti ze třiceti označených aljašských bělořitů. Ze šestnácti označených kanadských bělořitů se vrátili pouze dva. Navíc pouze čtyři ze sedmi navrátivších se geolokátorů vydaly potřebná data. Vědci přesto získali údaje, které potřebovali:
Zjistili, že aljašští bělořiti táhnou 13500 km přes Sibiř a Arabskou poušť do východní Afriky, zatímco kanadští a grónští ptáci se vydávají na 3500 km dlouhou cestu do západní Evropy. Musejí překonávat bouřlivý severní Atlantik, než se nakonec dostanou do zimovišť v Africe.
Schmaljohann to komentuje: ”Aljašští ptáci letí do Afriky dlouhou trasou, ale kanadští ptáci musejí překonat Atlantik. Ten je pro drobné pěvce významnou překážkou a vybírá si své oběti. Aby cestu zvádli, vykrmí se ptáci až na 50g - dvojnásobek své váhy, protože během tahu spotřebují velké množství energie. Nám to může připadat jako dlouhá cesta, ale z ptačího pohledu tomu tak zřejmě není. Vypadá to, že jsme jen významně podcenili schopnosti těchto drobných ptáků. Zdá se, že ptačí tah je omezen pouze velikostí Země. Pokud by planeta byla větší, táhli by ptáci zřejmě ještě dál.”
Volně přeloženo z anglických článků: earthsky.org a bbc.co.uk