Morčák prostřední, kterého mi našel hned 2.1. Jirka Šafránek v Přerově (Foto: Ondřej Boháč)
Již před koncem roku 2015 jsem přemýšlel, jakým způsobem se budu dál ornitologii věnovat. Pomaličku, jak jsem poznával stále více lidí, věnující se ornitologii i jiným způsobem než jen koukáním, a začal jsem dostávat pomalu nabídky na zapojení se do různých projektů atd. věděl jsem, že místo klasického birdwatchingu bych se v dalších letech raději věnoval více systematické ornitologii (třeba zaměření se na některý druh v dané oblasti, atlas...) Rozhodl jsem se tedy, že letos asi naposledy budu „pouze“ sbírat druhy. Rozhodně jsem neplánoval žádný BIG YEAR protože jsem věděl, že něco tak náročného určitě nemůžu zvládnout. Mým cílem bylo ale od začátku roku vidět co nejvíce druhů, a v klubu 300 se umístit v ročním seznamu do 5. místa. Tohle jsem však neříkal moc nahlas.
Začal jsem tedy hned 1.1. Ranní město bylo po noci nepěkné, víc než kdykoliv jindy, a tak jsem rychle vyrazil pryč. Obhlédl jsem rybníky a štěrkovny v Tovačově. Po prvním dnu bylo mé číslo 38. První polovina ledna však nepřinesla (alespoň k nám na Moravu) nic výrazného. Během ledna jsme vyrazili neúspěšně na skřivany ouškaté k Opavě a poslední dva lednové dny naše známá sestava (Šafránek, Goebel, Kačírková, Barták a já) vyrazila 2 x na jižní Moravu. Tam mi do seznamu naskočily první výrazné druhy – zedníček, berneška bělolící, sněhule a bukač. Další úspěšná akce na jih byla už v dalším víkendu, kdy jsem vůbec poprvé vyrazil s Filipem Petříkem. Celkem příjemná změna v podobě cestování ve dvou a lepší rozhodování kam dál. Do seznamu připisujeme spoustu druhů, ale hlavně bernešku rudokrkou. První velkou raritou se stala, po neúspěšných pokusech, berneška tmavá 16.2., za kterou jsem vyjel s Vlasťou Dobešem. Ten se se-mnou minimálně první 4 měsíce pohyboval na těch nejvyšších příčkách, přesto jsme si i další společné výjezdy užili a vzájemnou rivalitu mezi sebou neměli. Koncem února jsem si asi na měsíc v klubu přivlastnil první příčku, ale stále jsem do budoucna na první místo nepomýšlel. V tyto dny jsem se taky rozhodl přibrat si opuštěný kvadrát na mapování (6469). Celkem jsem se na mapování těšil a po tom, co jsem ho začal dělat, jsem zjistil, že mi dělá o dost větší radost než sbírání druhů. A to až tak, že jsem se dostával do situací, zda se na „sbírání druhů“ nevykašlu. Nevykašlal.
Květnový konipas citrónový na Krčmani (Foto: Ondřej Boháč)
Můj víkend byl vždy jasný – jeden den mapování, a druhý jsem vyrážel na atraktivní lokality nebo přímo za druhy. Když jsem během jednoho víkendu (16-17.4) dvakrát úplně náhodou narazil hned na dvě rarity – moták stepní a bekasina větší. Mé sebevědomí pro čelní pozice o dost vzrostlo. Jak mi totiž všichni kolegové dobře zdůrazňovali – mé štěstí bylo až neuvěřitelné. Během chození po polích totiž náhodou vyfotit motáka stepního a o den později na cestě u rybníka málem zašlápnout bekasinu větší, to se nepoštěstí každému. Mé sebevědomí však během dubna začal poměrně dost srážet Martin Došlý, který se během chvíle katapultoval do předních pozic a dokázal z ní sesadit V. Dobeše a nakrátko i mě. I přes to jsem dokázal ještě před odjezdem na Slovensko zakončit duben na čísle 200 s první pozicí. 
Sýc rousný na Vyškovsku, jeden z velmi hezkých zážitků (Foto: Vlastimil Dobeš)
Mou strategií bylo, hledat si co nejvíce druhů sám, jednak jsem z toho měl lepší pocit a čekat u avifu, co se kde objeví, rozhodně nebyl můj styl. Velké dary jsem dostal od mojí srdeční lokality – pískovny Krčmaň. Byl jsem v podstatě jediný, kdo ji pravidelně kontroloval a ukázalo se to jako hodně velká výhoda. Nejlepší určitě konipas citronový, dále vodouš štíhlý a lindušky rukokrké. V průběhu května jsem v klubu ztratil konkurenci. Druhy dále přibývaly a můj náskok činil až 18 druhů. V průběhu června, pro změnu, opět se „středomoravskou“ partou vyrážíme pro druhy do Slezska. Hýl rudý, strnad zahradní a cestou zpět u Přerova ještě orel skalní – za toho jsou mi někteří vděční určitě ještě i dnes. Před začátkem letních prázdnin jsem konečně pozoroval kormorána malého. Ten den byl zvláštní také v tom, že jsem se dozvěděl, že se na něj přijel podívat i Michal Podhrázský. O tom, že dělá BIG YEAR také, jsem věděl ze článku Pavla Brandla. Do toho dne jsem ho však moc neřešil a myslel jsem, že má daleko víc druhů než já. Přitom jsem se dozvěděl, že vlastně „vedu“ i nad ním. S prázdninami přišla i dovolená s rodiči. Na té mým jediným přírůstkem byl chřástal polní nedaleko Varnsdorfu. Po loňsku bych vůbec neřekl, že se o tento druh budu hodně strachovat. 9.7. - to byl den, na který budu s Jirkou Šafránkem vzpomínat určitě ještě dlouho. Normální kontrola Záhlinic přinesla můj asi druhý nejvzácnější nález – chaluha příživná. O pár dní později jsem se dostal na krátko sám do Krkonoš, kde jsem i v drsných horským podmínkách připomínající spíše listopad našel pěvušku podhorní. Kroužkovací akce na Nesytu přináší do birdlistu volavku červenou a asi hodinu před mým odjezdem domů chyceného rákosníka tamaryškového. Koncem července vyrážím letos podruhé do jižních Čech, doplňuji volavku vlasatou (díky Pavle). 
Rákosník tamaryškový na Nesytu (Foto: Ondřej Boháč)
Během srpna opět díky kroužkování nový druh – slavík tmavý. Tento druh jsem na sedle připsal i společně s Michalem. I v tu dobu jsem byl stále pár druhů nad ním. Druhem číslo 250. se stal jespák křivozobý v Hrušovanech n. J. Snad díky přechodu fronty po dvou letech vidím konečně i kulíka bledého, po tom, co jsem ho našel ve vypůjčeném stativák. O chvíli později pozoruji krátce i břehouše rudého, za celý rok jen 2 pozorování v celé ČR! Opět se ukázalo mé štěstí. Tento úspěšný den zakončuji ještě kamanáčkem na VDNM. Během září jsem ve svém čtverci ještě vyštrachal sovu pálenou (tady musím poděkovat p. Poprachovi), protože já jsem ji i přes snahu na jaře neobjevil. Od nejmenovaného člověka další zjištěnou sovou byl tajený sýček. Za to mu také děkuji.
Sýček obecný, z důvodu hnízdění pochopitelně tajená lokalita (Foto: Ondřej Boháč)
Rychlá akce přes týden na lyskonoha ploskozobého byla úspěšná taky. Říjen byl na druhy chudý, pouze pustovka. Během listopadu do seznamu připisuji ještě oba druhy turpanů a pár dalších druhů. Posledními raritami byl dvakrát stejný objevitel. Dušan Boucný. Tak i mu patří velké díky, jak za objevení, tak i zveřejnění racka tříprstého a potáplice lední. 
Racek tříprstý na štěrkovně ve Vrbici (Foto: Ondřej Boháč)
Krátké a celkem o ničem bylo pozorování kajky v Hlučíně, a i o týden později konopek žlutozobých které jsem zjistil vlastně náhodou na rozlehlé zahradě mojí kamarádky, u které jsem zrovna shodou náhod byl. Dar číslo 269 byl tím „nejkvalitějším“ druhem roku – a tento můj závěrečný nález (strnad malinký) pohnul s celou tabulkou klubu.Tečkou za Velkým rokem byla 25.12. hoholka lední, pro kterou jsem musel opustit moravské hranice a zamířit na VN Rozkoš. Tím se rok přiblížil do finálního konce. Poslední den roku, ve ktérém jsem se spoustou dalších už jen neúspěšně vyrazil na potáplici žlutozobou. Rok 2016 jsem tedy zakončil na čísle 270.
Svátky nesvátky, ptáci nečekají. Fotka s taťkou po úspěšné akci na hoholky (Foto: Ondřej Boháč)
Sám si jen těžko říkám, jak jsem to mohl dokázat. Vyhrát s přehledem v klubu (rozdílem 15 druhů) a rovněž tím vytvořit i nejvyšší klubové číslo v ročních seznamech. Z naprostého nesmyslu se stala realita. Pozoroval jsem vlastně všechno, co za celý život. Až na vodouše malého. Přitom jsem druhů mohl mít i víc, ale jak už to tak bývá, všechno se zvládnout nedá. A tak jsem skončil bez tetřeva, tetřívka, jeřábka, lindušky úhorní a budníčka zeleného. Jeřábek se mi prostě ukázat nechtěl, akce na „moravské“ tetřívky také nevyšla, na lindušku jsem se neměl jak dostat, a budníčka jsem odkládal tak dlouho až přestali zpívat. Jinak to byl na vzácné druhy vůbec nejbohatší rok za spoustu let. Nejvíce mě na tom všem těší, že větší polovinu těch vzácností jsem si našel sám a dokázal je všechny pozorovat tady poblíž. Většinu výprav jsem zvládl bez auta, sám ho kvůli věku ještě nevlastním a jen občas mě vyvezl někdo z ornitologů nebo otec. Ten mě vozil spíš až koncem roku, kdy už mi docházely síly a chuť jezdit někde hodiny vlakem nebo autobusem. Tímto teda celkově rodičům opravdu moc děkuji za podporu (především tu finanční) a taky za povzbuzování. Určitě jeden z důvodů, bez kterých bych to nezvládl. Na druhém místě asi Vlasťovi Dobešovi, díky kterému mám druhy, které bych neviděl vůbec a nebo jen stěží (berneška tmavá, rybák velkozobý, lyskonoh ploskozobý) a taky hlavně jediného strnada lučního a sýce rousného. Potom kroužkujícím, Jožkovi Chytilovi, který byl u rákosníka tamaryškového i slavíka tmavého a hlavně mě vytáhl na obě akce, díky kterým ty druhy mám. Dále středomoravské partě, se kterou jsem vyrážel nejčastěji a na některé druhy bych se nebýt jich také nedostal. A dále všem, co mě v tom podporovali, a nebo k této „akci“ něčím přispěli.
A co Michal Podhrázský? Ten zůstal pouhý druh za mnou, tedy na čísle 269! Ale kdyby bydlel v "úrodnější" oblasti, určitě bych souboj s ním nevyhrál. Za hecování a spoustě pěkným pozorováním mu moc gratuluji.
Neúspěšná akce na jeřábky, příroda ale ukázala své krásy jinak (Foto: Ondřej Boháč)
Co budu dělat v letošním roce budu přesně vědět koncem ledna, momentálně se mi vyřizují povolenky do dvou NPR v Javorníkách, kde budu zaměřený na lejsky malé. Nejspíš si přidám ještě jeden vzdálenější kvadrát na mapování a pokusím se věnovat i tomu svému. Co v druhé polovině roku je zatím daleko. Nejspíš se pokusím ve volné chvíli i o nějaké nové druhy, ale upřednostňovat budu určitě různé projekty a také se více připravovat ke kroužkovací licenci.
Budu na rok 2016 určitě v dobrém vzpomínat, všem „Big Year“ určitě doporučuji někdy zkusit, není to jen o čárkách, člověk tím nabere neskutečnou terénní zkušenost, a zažije spoustu krásných chvil v přírodě. Tak určitě neváhejte, dokázal jsem to já, jiní – dokážete to i vy!
Ondřej Boháč
Já s lelkem na Červenohorském sedle (Foto: Josef Chytil)