Opět bych se s Vámi rád podělil o jeden příspěvek, který jsem původně napsal do facebookové skupiny Czech Birding, protože by mohl být zajímavý. Pokud byste zde rádi v budoucnu viděli více nebo naopak méně takových příspěvků, dejte mi prosím vědět do komentářů.
Víte, že když strakapoud tesá do stromu, jeho hlava zažívá při zpomalení sílu až 1 400 g? Není proto divu, že se již od počátku věků hledaly v anatomii strakapoudů nějaké morfologické adaptace, které by umožňovaly zástupcům datlovitých (Picidae) takové šlupky přežít. Jednou z těchto adaptací měla být i speciální houbovitá kostní tkáň na rozhraní zobáku a mozkovny, sloužící jako jakýsi pohlcovač nárazů. Že tohle pohlcování nárazů nějak funguje bylo založeno v podstatě na jediné studii z roku 1976, která bez bližších detailů zkoumala histologické řezy mozků datlů světlozobých (Campephilus guatemalensis) a nenašla žádné známky poškození. Na to konto se začala vyrábět celá řada nástrojů nebo sportovního vybavení (včetně helem), která využívala houbové struktury "okoukané" od strakapoudů jako pohlcovače nárazů.
Že to s tím mechanickým tlumením nárazů u strakapoudů nebude tak jednoduché, začali někteří vědci zpochybňovat téměř okamžitě. Přeci jen, síla úderu strakapoudů vychází z jeho svalnatého krku a je přes lebku přenášena do zobáku. Přítomnost jakéhokoliv tlumícího prvku v této soustavě nám utlumí nejen nárazy do mozku, ale i do samotného dřeva. Aby takové zvíře zvládlo vytesat nějakou dutinu, muselo by vynaložit o to větší sílu a výhodu pohlcovače nárazů tak vlastně smazat. Nicméně materiály založené na houbovité tkáni strakapoudů se v průmyslové výrobě přesto ujaly.
Před 4 lety ale vyšla nová studie, která se znovu dívala podrobněji na histologii mozků různých datlů a strakapoudů a která překvapivě zjistila, že mozky těchto zvířat jsou plné tzv. tau proteinů. Ty v mozku vznikají z různých důvodů, jedním z nichž je i jako následek nárazů mozku na lebku (tedy prostě rány do škeble). Podobné struktury najdeme i v mozcích sportovců, kde jsou rány do hlavy časté (hráči amerického fotbalu, hokeje apod.). Navíc u kontrolního druhu ptáka dutin netesajícího stejné struktury v mozku chyběly. Je tedy pravděpodobné, že v mozcích datlovitých vznikají jako následek nárazů do hlavy.
Ranám pohlcujícím adaptacím na lebkách mozků nyní zasadila poslední ránu (haha) studie z letošního července, kde byly vysokorychlostními kamerami sledováni zástupci tří druhů datlovitých (včetně např. datla černého a strakapouda velkého), kterak tesají do dřeva. Z porovnání pohybu různých částí hlavy vědci zjistili, že rány zobáku o dřevo se dále přenášejí dál do lebky a mozek těchto ptáků tak není pravděpodobně chráněn žádným z dříve uvažovaných způsobů. Matematickými modely bylo zjištěno, že přestože při tesání dochází k již zmíněným ohromným zpomalením (chcete-li negativním zrychlením), výsledné síly působící na mozek jsou stále pod hranicí, při které by např. člověk omdlel. I tak jsou to pořád šlupky jako sviňa, ale zmírnění jejich následků zřejmě strakapoudi dosahují jiným způsobem. Možná i menším množstvím mozkomíšního moku nebo vyšší aktivitou proteinů, které poškození mozku opravují.
Jako ilustrační fotku přikládám tuto ne příliš povedenou fotografii jinak velmi povedeného zástupce datlovitých, datlíčka trpasličího (Sasia africana). Jedná se o jednoho z nejmenších zástupců a i tento prcek si tesá vlastní hnízdní dutiny.
P.S. Sorry za ty špinavé nehty, ale čtrnáct dní v pralese je holt čtrnáct dní v pralese.
Odkazy na studie:
Studie z 2018: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0191526
Studie z 2022: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.05.052
