Nejzasší severovýchodní část Norska, zahrnující polostrov Varanger a pobřeží na protilehlé straně stejnojmeného fjordu se v propagačních materiálech prezentuje jako „nejdostupnější arktická destinace na světě“. Něco na tom tvrzení bude, protože zde můžete navštívit pustou tundru na pobřeží Severního ledového oceánu i nejsevernější výběřek sibiřské tajgy, to vše v pohodlí patrně nejcivilizovanější země na světě a za cenu jakékoliv jiné dovolené. Jako bonus se navíc nabízí špičkové možnosti pozorování severských druhů ptáků.
Na ostrově Hornoya není o ptáky nouze
Městečko Kirkenes působí na mapě jako konec světa, ale s Norwegian jsme se do něj snadno dostali (z Varšavy) za necelé 4500 Kč na osobu, včetně zavazadel. Vzhledem k drakonickým cenám mezinárodních půjčoven jsme oslovili místní „Rent-a-wreck“ půjčovnu (kirkenesbilutleie.no), kde sice na komunikaci moc nedali, ale nakonec na nás po příletu na letišti čekala Toyota Yaris za 9000 Kč na 8 dní, navíc s výhodou „vrakového“ přístupu, kdy na případných dalších jemných oděrkách už zřejmě nezáleželo. Jedinými dalšími výdaji byl benzín (skoro 5000 Kč, najeli jsme skoro 2000 km), jídlo (které se v supermarketu dá pořídit za české ceny, jenom je třeba hledat privátní levné značky daného řetězce), loď na Hornoyu (1100 Kč na osobu) a oprava pneumatiky (500 Kč); tábořit se v Norsku dá samozřejmě zdarma naprosto kdekoliv se vám zamane (i když jistá soudnost je vždy na místě).
Kormorání chocholatí na Hornoyi hnízdí pod každým kamenem a je potřeba na ně hlavně nešlápnout
Poté, co jsme o birdwatchingu v arktidě četli různé nepříliš nadšené názory, jsme byli dost překvapeni tím, jak je to skvělé. Jak v tundře, tak v tajze sice lze narazit na místa, kde nic moc není, ale obecně jsme se v podstatě neustále setkávali s nějakými pro nás neobvyklými druhy, ačkoliv mnoho z nich jsme už měli v seznamech, protože přes střední Evropu táhnou nebo tam zimují. Za 8 dní jsme pozorovali 104 druhů, z toho nových 9 nových oba, 1 jenom ve WP, 3 jenom pro Ivanu a 1 připravený na IOC. Z druhů, na které jsme cílili, jsme viděli všechy kromě sov (sovice krahujová, puštík bradatý), zimujících/táhnoucích druhů, na které jsme přijeli pozdě (kajka Stellerova, potáplice žlutozobá, chaluha pomařanská) a budníčka severního, na něhož jsme přijeli brzo. Z toho by se sice mohlo zdát, že námi zvolená „kompromisní“ doba návštěvy je vlastně úplně nejhorší, na druhou stranu z hlediska počasí jsme si nemohli vybrat lepší týden, protože na začátku pobytu zrovna přestalo mrznout a na konci už začali být komáři (a navíc nám skoro nepršelo, jen občas sněžilo).
Chaluha malá
Prvním novým druhem, který jsme našli už kousek od letiště, byla chaluha malá, která je také suverénně nejčastěji se vyskytujícím exotickým ptákem celé tundrové části; jediná výzva při jejím pozorování je odlišení vzdálených nebo nedospělých jedinců od na pobřeží běžné chaluhy příživné. Strnad severní nám nejdříve trochu unikal, načež jsme ho začali potkávat často. Z nějakého důvodu jsem si představoval, že vyhledává alespoň malé keříky, ale většinou jsme ho viděli v té nejholejší tundře jenom s přízemní vegetací, a to u ptačí pozorovatelny u silnice na sever od Svartnessu, u bunkrů na jih od Mt. Domen, u silnice po jižním břehu Komagelvy a na pláních kolem Gendje. Skřivana ouškatého (nový druh pro nás jen ve WP) jsme slyšeli během vycházky po dunách na jižním okraji Svartnessu, ale málem jsme ho neviděli, než nás napadlo podívat se nad sebe, kde vytrvale zpíval ve vzduchu. Alkouny tlustozobé jsme nečekaně poprvé viděli letět nad mořem u majáku SZ od Hamninbergu; našli jsme je potom i ve slavné kolonii na ostrově Hornoya, kde to ale nebylo mezi dalšími alkovitými snadné.
Strnad severní
Z bežných tundrových druhů nám dal rozhodně nejvíc zabrat bělokur rousný. Přestože jsme autem i pěšky prozkoumali řadu oblastí jeho opakovaně doloženého výskytu, nikde ani slepička. Až těsně před odjezdem ze severního pobřeží Varangerfjordu jsme jednoho viděli letět nad Komagelvou asi 3 km od ústí do fjordu. Celou dobu jsme také doufali, že někde, nejspíš z auta, uvidíme přeletět dřemlíka tundrového a raroha loveckého, což se nám oboje vyplnilo poblíž centrální křižovatky na planích Gendje.
Dřemlík tundrový
Dřemlík přeletěl nízko nad silnicí a zmizel a nepodařilo se nám ho vyfotit, ale určení při pohledu zvrchu bylo zcela jasné. Později jsme navíc našli další dva, jeden obtěžoval kvíčaly v Austertaně hned u silnice, druhý seděl na stromě u boční cesty kousek na sever od Tany. I raroh lovecký před námi přeletěl nízko nad silnicí (z Gendje do Kongsfjordu), ale dál pokračoval otevřeným údolím, a tak máme alespoň letovky, i když naše snahy ho potom v krajině znovu najít byly zcela marné.
Alkouni tlustozobí
Uspokojeni našimí výsledky v tundře jsme se rychle přesunuli do tajgy. Údolí Pasvikdalen, zakončené národním parkem Ovre Pasvik, je jediným místem s „opravdovou“ tajgou v Norsku; podobné druhy bychom samozřejmě mohli pozorovat i ve Finsku, ale cesta tam vede značnou oklikou, a tak je Pasvik pro „doplnění“ tajgy k tundrovému výletu zcela ideální. Nejčastějším novým druhem tu pro nás byla sýkora laponská. První pár jsme potkali už při první večerní vycházce v lesíku kolem policejní stanice Narud, později v národním parku jsme na ně naráželi opakovaně, jako na jediný druh sýkory v oblasti. Obtižnější bylo hledání sojky zlověstné, než jsme na stezce k jezero Ellenvatnet narazili na malé hejno, které nejspíš sledovalo rodinku rybařící na břehu menšího jezera, zda z nich něco nevypadne. Jednu osamělou sojku jsme pak sice potkali kousek od Nyrudu u (nepříliš sjízdné) cesty na jih, ale vyjít si na delší procházku národním parkem je pro jejich pozrování nejspíš o hodně jistější.
Sojky zlověstné
Zbytek času jsme pak, kromě neúspěšního pátrání po sovách, věnovali hledání strnada malinkého – říkali jsme si, že když už jsme ho nezvládli na Moravě ani Fuerteventuře, že by to konečně mohlo vyjít tam, kde doopravdy žije. Z ebird.org jsme získali lokality, kde se vyskytoval v minulých letech, ale jejich prohlídka nepřinesla výsledky. Pak se konečně objevilo aktuální pozorování z letoška u jezera Loken u Svanviku, ale ani tam jsme stranda nenašli. Mezitím jsme ale skrze twitter @Finnmarkbirding objevili „norský avif“ artsobservasjoner.no, na němž bylo letošních pozorování strnada malinkého hned několik. Sice jsme už byli prakticky na cestě k letišti, ale jedna lokalita byla jen 40 km zpátky, a tak jsme ji – opět marně – vyzkoušeli. Klíčové nakonec bylo, že údaje v databázi nás přesvědčily, abychom znovu zkusili Loken, kde jsme se tedy zastavili ráno před odletem. Už když jsme s prohlídkou v podstatě končili, napadlo nás zajít ještě na pěšinku ke kadibudce na konci stezky a Ivana skutečně zaslechla podezřelý zpěv a strnada ihned přilákala nahrávkou.
Sýkora laponská
Ivana si navíc během výlětu připsala další tři druhy, a to drozda cvrčalu (po budníčkovi větším asi nejčastější v celé oblasti), lyskonoha úzkozobého (poměrně často se vyskytujícího na jezerech v tundře) a kalouse pustovku, kterého jsme viděli několikrát lovit, typicky v blízkosti vesnic. Posledním zápisem pro nás je husa tajgová, jejichž skupinka se zdržovala kolem jednoho pole ve vesnici Veggatem v Pasviku. Jak už jsem ale předeslal, zajímavé bylo pozorování i řady dalších druhů, které jsme již v seznamech měli. Na Hornoyi, překrásném hnízdícím ostrůvku 10 minut lodí z Vardo, lze vidět kromě alkounů tlustzobých také papuchalky, alky malé, alkouny úzkozobé a kormorány chocholaté. Rackové tříprstí jsou v oblasti všudypřítomní, stejně jako kajky mořské a rybáci dlouhoocasí a na moři lze často spatřit malou skupinku nebo pár alkounů obecných; nechybí také turpani hnědí i černí a morčáci prostřední (ač přečíslení morčáky velkými). V Hamninbergu jsme v hejnu mořských kachen našli jednu opuštěnou nedospělou kajku královskou, na moři bylo občas možné vidět tereje bílého a na pobeží u Berlevagu jsme pozorovali jespáka mořského.
Strnad malinký
Kromě překrásných lyskonohů v letním šatě nabízí nádrže a jezírka v tundře možnost často pozorovat neméně atraktivní letní šat potáplnice malé a v menší míře potáplice severní. Naopak hoholky lední, další běžný druh jezírek, mají již v červnu svatební šat shozen. Nejvýraznějším hlasem tundry je volání kulíků zlatých, z bahnňáků jsou běžní také vodouši rudonozí, jespáci bojovní, kolihy malé a kulíci píseční, o něco méně pak jespáci šedí a na pobřeží jsme narazili na směs dalších, nejspíš stále migrujících bahňáků jako je břehouš rudý, jespák malý a jespák rezavý. Nejčastějšími dravci jsou orel mořský a káně rousná, viděli jsme i motáka pilicha. K dalším zajímavostem, které jsme však nepozorovali často, patří čečetka bělavá, sněhule severní (nejistá), linduška rudokrká, racek šedý nebo polák kaholka.
Tetřev hlušec
Nejběžnějším druhem v tajze je jistě pěnkava jikavec, jejichž monotoní skřek je základní zvukovou kulisou lesa, doplněnou o štěbetání čečetek zimních. Během půlnoční vycházky v národním parku jsme vyplašili několik tetřevů, zatímco tetřívka jsme viděli z auta na silnici. Velmi pozoruhodní mi přišli hnízdící vodouši tmaví, kteří kdykoliv jsme se přiblížíli jejich bažině začali dělat rozruch na celý les a vysedávat po špičkách stromů; podobně se tu chovají i méně exotičtí vodouši bahenní a kropenatí. Nad jezery na hranicích s ruskem loví velká hejna racků malých. Několik druhů, na něž lze v oblasti zacílit, jsme neviděli, ale nijak zvlášť jsme je nehledali – patří mezi ně kulík hnědý, hýl křivčí a konopka žlutozobá. Naopak racka růžového, nahlášeného čerstvě v Berlevagu, jsme hledat zkoušeli, ale mezi tisíci racků tříprstých jsme neuspěli; podobně dopadla i naše trochu divoká výprava na místo nedávného pozorování sovice sněžní.
Vodouš tmavý
Kromě ptáků je třeba zmínit i fantastickou krajinu, kterou lze ve Varangeru potkat. Obzvlášť úchvatná je cesta z Vardo do Hamninbergu lemovaná ostrými skalami, stejně tak samotný Hamninberg nabízí nefalšované arktické výhledy. Pláně kolem Gendje jsou trochu z ruky, ale rozhodně stojí za návštěvu nejenom kvůli rarohům, ale také pro scenérii holých mrazivých arktických hor; cesta dál do Berlevagu je pak srovnatelná se zmiňovaným Hamninbergem. Krásy Pasviku jsou o něco jemnější, ale mě osobně atmosféra pravé tajgy zcela učarovala. Vrcholem návštěvy byly vycházky za půlnočního Slunce a návštěva norsko-finsko-ruského trojmezí. V Pasviku jsme také viděli několik losů – zdejší největší norská populace medvědů nám však (bohužel?) zůstala skrytá.
Ptáci, které jsme viděli jen v letu: kalous pustovka, bělokur rousný, skřivan ouškatý, tetřívek obecný, raroh lovecký