Je tomu už pět let, co jsme se s kamarády pokusili vytvořit český denní rekord v počtu pozorovaných druhů a zastavili se na čísle 161. Výborný report z této akce je k přečtení zde. Vloni jsme se já a Verča rozhodli, že tuto trasu ve velmi podobném plánu zopakujeme, a rekord jsme i přes dost pohodové tempo jen těsně nepřekonali. Už od našeho prvního pokusu jsem si hrál s myšlenkou, jak šíleného čísla bychom dosáhli, kdybychom spojili jihočeskou část s návštěvou jižní Moravy. No a když parta pěti bláznů zkusila trasu napříč Moravou a narazila na strop až o dvě desítky dál, bylo rozhodnuto, že tento plán musíme vyzkoušet.
Zprava: přeběhlík Jáchym, autor nefungujícího časového plánu Honza, řidič Martin a bystrá průzkumnice Verča
Na jih vyrážíme už v pátek v poledne. Paralelně vyráží taky Kuba Macháň s druhou partou, kteří budou na Šumavě o něco dříve a zkusí nám pomoct s některými nočními druhy, my jim na oplátku můžeme dát echo během ranního střídání lokalit. Před třetí hodinou zajíždíme na kopeček nad Dehtářem, který je, jak rychle zjišťujeme, plný bahňáků. Na Mlýnském rybníku u Sedlce nacházíme jespáčka ve svatebním a návštěva Vrbenských rybníků je taky velmi produktivní. Zlatou hodinku si užíváme u křišťálově čistého a mírně upuštěného Koclířova, který je plný rybáků čtyř druhů. Vypadá to pro zítřek nadějně. Organizace posledních hodin před startem je taková, že každý spíme někde jinde. Martin si jako zodpovědný řidič zajistil ubytování, aby si odpočinul v pořádné posteli, Jáchym si bere auto a odjíždí dle domluvy na krátký průzkum a odpočinek u Černičného rybníka, zatímco my s Verčou číháme mezi Velkým Tisým a Služebným rybníkem každý odděleně, abychom toho zaznamenali víc a nerušili se navzájem.
Nález jespáčka ploskozobého jen pár hodin před startem. Kéž by tak vydržel. Foto: Veronika Švestková
Je to takové hezky nostalgické deja vu. Nad Velkým Tisým se začíná smrákat, do vzduchu stoupá chorál milionů pakomárů a okolo nás vyráží na lov netopýři minimálně čtyř rodů. Suché rákosiny povypuštěného rybníka jsou letos chudé. V té nedaleko nás početné rákosníky proužkované doplňuje rákosník obecný a strnad rákosní, nic víc. Snažím se dopřát si alespoň dvě hodiny spánku, realita je však taková, že se zvládnu dostat pouze do stavu polobdělé relaxace. Na druhém břehu se co chvíli ozývají jeřábi, okolo půl desáté se poprvé a naposledy někde v okolí rozezní bukač, v deset mi za hlavou mlaská divoké prase a před jedenáctou slyším letící křepelku. Otevírám oči do hvězdné oblohy a volám na ní stejným hlasem, co kdyby usedla do nedaleké louky a vydržela tam do půlnoci. Křepelka nad námi chvíli krouží, pak ale pokračuje dál v cestě. Vyznamenal se ovšem Jáchym. Hned po příjezdu na Černičný rybník nachází mláďata kalouse, bukač tam jede v tandemu s bukáčkem a do toho se z nedaleka začne ozývat výreček. Letos budeme startovat tam.
Po půl dvanácté se dáváme do pohybu. Na vteřinu přesně přijíždíme k Černičnému rybníku. Otevíráme dveře a prvním ptákem je intenzivně zpívající cvrčilka slavíková (1), k naší radosti se ale hned ve druhé vteřině ozve právě přeletující křepelka (2). V rákosí zpívá rákosník velký (3), v krátkém sledu se ozve volavka popelavá (4), husa velká (5), slípka (6), lyska (7) a potápka roháč (8). Po třech minutách konečně spustí bukáček (9) a krátce po něm i druhý. Jdeme ještě kousek po hrázi, na hladině se prozrazují kachny divoké (10) a přesně po osmi minutách se do toho opírá i sám bukač (11). Posouváme se ke kalousům. Z dálky zpívá slavík obecný (12) a rákosník proužkovaný (13). Po chvilce se jedno z mláďat kalousů (14) tiše ozývá, protože vidí svého rodiče, který nás tichým hlasem vyhání na místo s výrečkem. Tam ale přichází zádrhel. Výreček ztichl a nereaguje bezprostředně ani na pískání. Přeletuje kvakoš (15) a od rybniční soustavy houká puštík obecný (16). V tom výrečka ale slyšíme (dokonce je to slyšet i na nahrávkách), jenže z větší dálky a trochu se to mísí se vzdálenou zahradní projekcí filmu. Nakonec se rozhodujeme si tohoto výrečka nezapsat a mírně rozpačití vyrážíme dál na cestu. Ještě děláme zastávky mezi Koclířovem a Velkým Tisým, kde akusticky připisujeme rybáka obecného (17), jeřáby (18) a kopřivku (19). Cestou na Šumavu se vypouštíme loňskou lokalitu s výrem, protože jsme se výrečkem příliš zdrželi. Navíc máme info od naší spřízněné party, že výr se ozývá na Stožeckých lukách. Děláme tak jen jednu zastávku, a to u Pištína, kde máme šikovně nachystané koroptve (20).
První vteřiny Velkého dne na Třeboňsku u Černičného rybníka, kde na nás má čekat bukáček s bukačem a tři druhy sov.
Něco po čtvrt na tři parkujeme kousek za Českými Žleby. Už dávno mrzne a je ticho jak v hrobě. To jsme to s tím výrem moc dobře nevymysleli. Kdesi přes hradbu stromů ho ale najednou začínám slyšet a natáčením hlavy do stran se utvrzuji v tom, že to není jen halucinace. Slyší ho i ostatní, ale je to úplně na hraně. Zkouším i zahoukat, nijak to ale nepomáhá. Nelíbí se to nicméně sýcovi (21), který bezprostředně po tom z lesa zaprská a tato situace se pak opakuje ještě jednou. Aby toho nebylo málo, úplně stejně na hraně duní přes výra i něco, co připomíná uralku. Když se tedy pro sichr posouváme blíž ke Stožci, samec puštíka bělavého (22) tam ze solitéru blízko potoka krásně houká. Nelze se tímto mistrem basů z tiché zmrzlé louky alespoň chvíli nepokochat. To už nás čas tlačí a vyrážíme dál. K výrečkovi se tak do řady rozpačitých pozorování přidává i výr, kterého si neuznáváme. Krátká zastávka u Dobré přináší jen tichý mráz, a tak se na křižovatce za Soumarským mostem ještě bleskově rozhodujeme věnovat půlhodinu otočce u Pěkné, kde díky Kubově partě víme, že se ozývá Crex. Dobře děláme a kromě chřástala polního (23) tam nakouknutím pod most ke hnízdu přidáváme i dva nerušeně nocující skorce (24).
Máloco je napínavější než šumavský rozbřesk na Big Day. Foto: Jáchym Tesařík
Následuje vytipovaná lesní cesta na rozbřesk. Nikde jinde už nemůžeme spoléhat na sluku a kulíška, je to taky skvělá lokalita na tetřevy. Jdeme pomalu a všichni se rozhlížíme s termovizí. Najednou vidíme tři veliké teplé body sedící v korunách smrků a šeptám na ostatní. „Vypadá to, že tu máme tři nocující tetřevy!“ Dva sedí blízko u sebe, třetí o pár stromů jinde. Zkoušíme noční vidění a jen tak tak na tu vzdálenost dohlédnu. Nejjasnější bod je černý, zbylí ptáci vidět vůbec nejsou. Pokračujeme dál s dobrým pocitem přidání tetřeva (25) bez vyrušení a velmi brzo se ozývá první sluka (26), následovaná prvními zpívajícími červenkami (27), drozdy zpěvnými (28), kukačkou (29), drozdy brávníky (30) a kosy černými (31). Chvíli slyším nadějný zpěv kosa horského, zůstává ale nepotvrzen. Přidává se hřivnáč (32), uhelníčci (33), střízlík (34), králíček obecný (35), králíček ohnivý (36) a někteří z nás slyší pěvušku. Vracíme se zpět k tetřevům, stativáky už je ale za větvovím bližších stromů vůbec nedokážeme najít. Přesto se je po delší diskuzi a konzultaci rozhodujeme zapsat, přítomnost tetřívků v tuto dobu na tokaništi tetřevů je prakticky vyloučena. Hledáte-li tedy v našem birdlistu nějaký kontroverzní záznam, pak prosím, tady je. :-) Nedaleko od nás přistává datel (37), ozývá se budníček menší (38) a mihne se první hejno křivek (39). Šumavský plán je nabitý a lokalitu musíme opustit, s kulíškem se pomalu loučíme.
Termovizní snímek hřadujících tetřevů ve výhledu. Foto: Jan Studecký
Další lokalitou je Jezerní slať, kde chceme strávit východ slunce. Po příchodu na místo jsme obklopeni třeskutým mrazem a ptáci jsou takoví … zmrzlí. Přidáváme sice šoupálka dlouhoprstého (40), kvíčalu (41), pěnkavu (42) a budníčky větší (43), jinak tu ale nic moc není. To se však mění, když se po vylezení na rozhlednu okolo rozezní vlna toku tetřívků (44) a za námi u chaty zpívá jeřábek (45). Vychází slunce. Opatrně se posouváme po chodníku a přidáváme chraptící pěnici černohlavou (46) a zmrzle vypadajícího ťuhýka obecného (47). A najednou přece. Na hranici slyšitelnosti někde u Horské Kvildy jede kulíšek. Jáchym a Martin kývou že ho taky slyší, Verča ale ne. Děláme vše možné, abychom tuto poslední možnost přidat kulíška nezahráli do "difference listu", snad několik minut ale marně. Moje pískání přitahuje blíž nebojácnou parukářku (48) a několik jejích kamarádek z okolí, konečně už všichni slyší pěvušku modrou (49) a nakonec se slituje i sám kulíšek (50) a ozývá se aspoň o malinký kousek blíž. Verča jásá. Než odejdeme, tak ještě na špičky vyšších smrků usedá čížek (51) a těsně okolo nás proletují dva hýli obecní (52). Při odjezdu z parkoviště předáváme info Kubovi a máme radost, že i jejich skupině se samec jeřábka pěkně předvedl.
Mrazivá nálada na Jezerní slati. Foto: Veronika Švestková
Křivka nebývá v květnu zaručena každý rok, letos jich je však všude plno. Foto: Martin Křížek
Přesouváme se na Chalupskou slať podél Kvildského potoka a Teplé Vltavy, kde vidíme straku (53), konipasy bílé (54), horského (55), slyšíme koňadru (56) a rehka domácího (57). V Borové Ladě okamžitě přidáváme rehka zahradního (58), lindušku lesní (59), modřinku (60) a strakapouda velkého (61). Slať je promrzlá a naprosto plná zpívajících budníčků větších, z dálky se ozývá první doupňák (62) a dobrým úspěchem je mlynařík (63) vedle chodníku. Z Chalupského jezírka stoupá mlha a plave po něm samec čírky obecné (64). Cestou zpět nám dělá radost zpívající sýkora lužní (65), vedle chodníku poskakuje pěnice hnědokřídlá (66), slyším nepotvrzeného skřivana lesního a u auta zpívá pěnice slavíková (67).
Malebné ráno u Chalupského jezírka. Foto: Veronika Švestková
Děláme velký přesun do Dobré, která nás nikdy nezklamala. Hned zkraje sedí sice na drátě bramborníček hnědý (68), během přesunu přes obec staženými okny slyšíme nebo vidíme strnada obecného (69), stehlíky (70), špačky (71) a káni lesní (72) na kůlu v louce, na hnízdišti ťuhýků šedých je ale úplně mrtvo. Kameny, na kterých naposledy posedával bělořit jsou prázdné, dráty a skruže také, stejně jako špičky smrků. V nedalekém listnatém lesíku stráček zdá se už není a v lese jsou z větších ptáků už jen brávníci. Přeletuje vrána černá (73) a spousta křivek a čížků – dva druhy, které nejsou v čase GBD zdaleka každý rok tak snadné, jak jsme se už přesvědčili. Posouváme se zpět s velkou časovou ztrátou. Pod loukou zpívá cvrčilka zelená (74) a na skružích v obvyklém místě posedávají alespoň tři lindušky luční (75), skvělé. Zpívají skřivani polní (76), nad domy poletují vlaštovky (77) a na louce sedí poštolka (78). Zajíždíme pod Radvanovický vrch, kde pískám krátce na žlunu šedou. Ta nám z dálky odpovídá, Verča je však zrovna otočená a přichází první nekompletní druh. Žluna dál už mlčí. Poslední krátkou šumavskou zastávkou je opět Pěkná, ještě cestou si ale Verča z auta všímá vysoko přeletujícího krahujce (79) s potravou. Dobrý bod! U Pěkné ihned slyšíme krkavce (80), k mostu ještě hýli rudí nedorazili, konečně tu ale tiká bekasina otavní (81). Opouštíme Šumavu.
Skorec umí být velmi zrádný, u hnízda se nám ale nakonec ukázal i během dopoledne. Foto: Veronika Švestková
Konipasi horští jsou na Šumavě u Vltavy jistotou. Foto: Veronika Švestková
Cestou někde u Prachatic nás brzdí auto s přívěsem, které nemůžeme předjet, strategicky tak stahujeme okýnka a posloucháme, jestli se neozve okolo silnice něco zajímavého. Štěstí je tentokrát na mojí straně a letmo chytám strofu zpěvu sedmihláska. Zastavujeme hned na blízkém parkovišti, okamžitě přidáváme hrdličku zahradní (82), pěnici pokřovní (83) a pozorně posloucháme. Ve skupince listnáčů tam opravdu sedmihlásek (84) nesměle zpívá – jediný dnešní jedinec. Nad námi se také prohání rorýsi (85). Ve Strýčicích krouží nad obcí společně dva draci – luňák hnědý (86) a červený (87) jako na objednávku. V obci také létají jiřičky (88), konečně všichni vidíme vrabce domácí (89), na hnízdě sedí čáp bílý (90) a zpívá zvonek (91). Těsně před cílem ještě z auta vidíme orla mořského (92) a z lesa zpívá žluva (93). Rybník Dehtář je asi největším faux pas dne. Mylně jsme si včera mysleli, že ráno to bude s vlněním vzduchu trochu lepší než odpoledne. Je to nesrovnatelně horší a pro dostatečnou viditelnost bychom museli vstoupit velmi blízko ke břehu nebo spíš až na obnažený břeh, což se nesmí. Nezbývá nám tedy než se otočit na patě a jet z této bahňáky narvané lokality zase pryč. Přidáváme nicméně čejku (94), rudouše vodonohého (95), kulíka říčního (96), racka chechtavého (97), strnada rákosního (98), tenkozobce (99), kormorána velkého (100), husice liščí (101) a vodouše šedého (102), většinu bahňáků po hlase. Verča si všímá proletujícího rybáka černého (103) a spíš zázrakem a s mírnou dávkou fantazie se nám daří rozluštit na břehu úplně u nás dvojici jespáků šedých (104), hlavně proto že jeden vzlétl.
Jedna z mnoha čejek pozorovaných během akce, pro Big Day jsou nicméně typické spíš velmi ošklivé dokumentační fotky. Foto: Veronika Švestková
Následuje Mlýnský rybník u Sedlce, kde byl včera jespáček. Večer tu byly ještě desítky bahňáků, dnes je naprosto vymetený, což je vidět už ze silnice. Stejně ale zastavujeme a zapisujeme lejska bělokrkého (105) a v akátovém lesíku opodál zpívá hned několik lejsků šedých (106), cenný přírůstek. Pak se ozve šoupálek krátkoprstý (107), nad rybníkem loví břehule (108), po březích zpívají rákosníci obecní (109) a na vodě plavou zrzohlávky (110) s polákem velkým (111). Snad jediným ptákem živícím se na bahně je konipas luční (112) nalezený naším kamarádem Alešem, který se sem chudák přijel podívat na toho jespáčka. Náhradní lokalitou na bahňáky je nedaleký Knížecí rybník, cestou na něj přidáváme ještě pochopa (113). Předskokan Jarda Šimek nás po telefonu varoval, že na lokalitě se chystal fotograf s krytem, my tam ale nacházíme fotografa bez krytu, bezostyšně sedícího na kraji bahna na židličce. Na opačné straně bahen se nicméně s radostí kocháme dvojicí břehoušů černoocasých (114), pisilami (115), labutěmi (116, na kochání nic moc, ale skvělý orientační bod), spoustou vodoušů bahenních (117) a jespáky bojovnými (118). Nad polem pak přeletují dvě žluny zelené (119) a sojka (120).
Kolpík je jedním z jistých přírůstků, které nám Českobudějovická pánev dá. Foto: Martin Křížek
Z časového plánu vyškrtáváme celé lokality. Během přesunu na Vrbenské rybníky při průjezdu Dasným s velkou slávou zapisujeme holuba skalního (121) na střeše jednoho z domů. To je právě to kouzlo, kterým je Big Day tolik návykový. Vrbeňáky máme v plánu projít celé a první kroky vedou zkratkou na Domin okolo zahrad, kde vedle vrabců polních (122) sice nezpívá konopka ani zvonohlík, ale energii nám dobíjí zpívající rákosník zpěvný (123) přímo u cesty. Bylo by těžké přehlédnout kolpíka (124) už při prvním pohledu na ostrůvek s hnízdní kolonií, stejně jako racka bělohlavého (125), chocholačky (126) nebo přeslechnout brhlíky (127) okolo nás na hrázi. Než stačíme dojít na vyhlídku u kolonie racků, upozorňuji ostatní na hlas racka černohlavého (128) nad námi. Pak se jimi na ostrůvcích kocháme i vizuálně. Okolo plavou dvě potápky černokrké (129) a přeletuje nás první kormorán malý (130). Suchá bříza, kterou večer okupoval racek středomořský, ovšem zeje prázdnotou. Přidáváme ještě hejnko kavek (131), zatímco marně hledáme známou tvář v kolonii velkých racků. Žluté nohy by byly, světlá oka občas taky, ale vždy je to jen racek bělohlavý. Docházíme na Černiš a prakticky okamžitě s radostí Jáchym nachází samce hvízdáka (132). Na hladině je také samec hohola (133). Zatímco ostatní hledají ještě potenciálního morčáka, já se vracím prohlížet racky na Domin a poslouchat, jestli se neozve babka. Zlobí nás jeden z lejsků bělokrkých, který střídá normální zpěv s divnou melodií připomínající černohlavého. Kdo to pak má určovat. V tom námi z protějšího břehu Černiše jako blesk projede teskný hlas žluny šedé (134) a místo racků otáčím pohled na Verču, která dělá na vedlejší hrázi vítězný taneček. Po chvilce navíc přeletuje okolo trojice dlasků (135) a další hrozba je zažehnána. Racci jsou v protisvětle velice obtížní, většina z nich navíc buď spí nebo vystrkuje zadek. Už jen poslední prohlídka a musíme jít, zbytek skupiny už vyráží. Najednou si periferně všímám vzdálenějšího racka přistávajícího na jeden ze sloupků s kamerou, který se zdá mít tmavší hřbet. Ve stativáku vidím oranžové nohy a křičím „mám ho“, čímž ostatní na poslední chvíli vracím zpět. Ještě ho prohlížíme, protože nechce otočit hlavu a na dálku v protisvětle je určování zrádné, nakonec ale uznáváme, že na nás racek středomořský (136) počkal. Snad jen deset minut je náš difference list vyčištěn, Jáchym ještě na chvíli brzdí, aby si vyfotil potápky, když v tom najednou křičí: „letí stříbřitá!“ My bleskově otáčíme, přes hradbu stromů na hrázi ji však už nevidíme. No a jsme tam zase. Na kraji ostrůvku s kolpíky sedí husice nilská (137) a když jsme pak už skoro u parkoviště, vidím letět před nosem z dubu na dub takového tichého středně velkého strakapouda. Tak honem, neztratit z dohledu a máme ho! Strakapoud prostřední (138) před námi poskakuje ve větvích.
Potápky černokrké na Vrbenských rybnících ještě pořád přežívají. Foto: Veronika Švestková
Strakapoud prostřední splněn! Foto: Martin Křížek
Naše jihočeská etapa se pomalu chýlí ke konci, i když dle plánu jsme už dávno měli být někde úplně jinde. Následuje tradiční průjezd Budějicemi, kde skoro kličkujeme mezi havrany (139), pak obvyklá zastávka pod komínem a pohledem do budky odškrtáváme krásný zadek sokola (140). Docela bizarní je pak přelet samice dalšího hvízdáka těsně nad silnicí, když opouštíme centrum směrem na Třeboňsko. Cestou se do klubu průšvihářů přidávám já, protože mi v hlavě dlouho šrotuje, co to vedle silnice letí za divného stehlíka, než ostatním pozdní reakcí odepírám bramborníčka černohlavého. To ale nevadí, ten ještě bude. Reputaci si spravuji asi minutu na to, když všichni stíhají bleskově přeletujícího ostříže (141) nad autem v Lišově. Krátká zastávka v obci pak přináší namísto zamýšleného zvonohlíka čtveřici konopek (142) – druh, který jsme vloni kardinálně prošvihli. Následuje Velký Tisý. Tam ihned doplňujeme volavku bílou (143), vránu šedou (144), čírku modrou (145) a ve velkém hejnu kopřivek spí dva lžičáci (146). Blízko u hráze plave potápka malá (147) a po krátké procházce po hrázi vidíme čápy černé (148), kroužící spolu s orly. Tady byl opakovaně hlášen lejsek černohlavý, toho ale neslyšíme.
Ani v jižních Čechách není těžké prošvihnout čápa černého, tentokrát ho však máme. Foto: Martin Křížek
Pak ještě neúspěšný pokus o poláka malého na Služebném rybníce a je tu poslední jihočeská lokalita, rybník Koclířov. Radost máme velkou, protože je stále plný barevných rybáků a prakticky okamžitě nacházím na ostrůvku v hejnu odpočívajícího rybáka bělokřídlého (149) a ostatním při střídání se u stativáku neunikne, že hned kousek vedle něj sedí i rybák bahenní (150)! Když se pak poslední vteřiny před odjezdem ještě snažím hypnotizovat hladinu, jestli tam přece jen nebude alespoň jeden racek malý (151), skutečně se tam osamoceného mladého ptáka daří vykouzlit. Opouštíme jihočeské pánve s jen asi tříhodinovým skluzem oproti plánu, ale nějak se nám holt okolo poledne vloudilo takové příliš odpočinkové tempo.
Trojice rybák bělokřídlý - rybák bahenní - racek malý na jedné fotce. Foto: Veronika Švestková
Tady už se naše strategie oproti minulým letům začíná zásadně lišit. Zatímco dříve jsme jezdili v podstatě domů na středočeské lokality, tentokrát je naší další destinací pouhých 120 kilometrů vzdálené Podyjí, jen ta cesta nevede po dálnici, což máme ale v plánu náležitě využít. A daří se. Na první lokalitě „tady by mohl zpívat zvonohlík“ stahujeme okna a do vteřiny ho chytám zleva v jedné ze zahrad, brzdíme a zvonohlíka (152) mají všichni. O kousek dál si všímáme pěkného smíšeného lesa s řídkým listnatým podrostem. Co by tu asi tak mohlo zpívat? Parkujeme u silnice, nasloucháme z oken a skutečně asi za minutu budníček lesní (153) zazpívá. Cesta pak vede několik desítek kilometrů snad nejvíc ukázkovým biotopem ťuhýka šedého. Míjíme smíšené remízky a pořád se podél cesty vinou nízké dráty, na kterých bohužel ani přes nepřetržité prohlížení žádného ťuhýka nevidíme. Když vyměníme tuto krajinu za rozlehlejší pole, netrvá to dlouho a vedle cesty letí velmi světlý moták. To je snad stepák! No, sice není, ale zapisujeme loňského samce motáka lužního (154) s vybledlými ručními letkami. To už přejíždíme do Jihomoravského kraje a brzy doplňujeme už všichni bramborníčka černohlavého (155) blízko u silnice. Cesta vede krátce i přes Rakousko. To využíváme k intenzivnímu zkoumání čerstvě zadaných pozorování. S jedním malým problémem, a sice že servery eBirdu právě spadly. Co už… Blesková zastávka na pumpě už zase zpět na českém území, kde se mě nějací lidé ptají, co že tak zaujatě pobíháme okolo a sledujeme oblohu. Během krátkého referování o našem snažení kdesi zdálky slyším vlhy, nemám však strach, že by byly dnes poslední.
Mladý samec motáka lužního. Foto: Veronika Švestková
Přichází na řadu nic menšího než Havranické vřesoviště. Vystupujeme z auta a s Martinem na levé straně hned po otevření dveří chytáme strofu strnada lučního, pravostranní pasažéři mají smůlu. A znova už nezazpívá. Ve vinohradu blízko za cestou tiše sedí skřivan lesní (156) a jen co se vydáváme na procházku, spolu s kukačkou se ve vřesovišti rozléhá hlas dudka (157). Velmi rychle přidáváme i krutihlava (158) a hrdličku divokou (159), jen vlašky mlčí. Verča chytá do dalekohledu přeletujícího strakapouda malého (160) a všichni ho stíháme vidět, to je od ní ale jen předkrm. Za chvíli nás upozorňuje, že před námi v keři sedí lejsek s bílými křídly. Dlouho se schovává, opatrně se přibližujeme, a je z něj samec lejska černohlavého (161)! A ještě k tomu pěkně blízko, to je radosti... Otáčíme se zpět a doplňujeme strakapouda jižního (162) z okraje obce, konečně se z dálky ozve bažant (163) a taky hejno vlh (164). Čekáme už jen na tu vlašku. Minutu, pět, deset minut a pořád nic. Zase až v poslední moment, kdy nastupujeme do auta, se v křoví za ohradníkem jeden samec pěnice vlašské (165) krásně rozezpívá a předvede i kulomet. Slavnostně odjíždíme a tu najednou přeletí kapotu samec poštolky rudonohé (166)! „Rudonožka, normálně dospělej z***!“ jásá Jáchym a nám už nemůže být veseleji. Ano, jedenáct a půl druhu na jedné suché lokalitě v tuto pozdní odpolední hodinu a daleko za stopadesátkou.
Skřivan lesní ve vinohradu hned vedle auta. Foto: Veronika Švestková
Lejsek černohlavý potěšil ze všech druhů na vřesovišti asi nejvíc. Foto: Martin Křížek
Dospělej samec poštolky rudonohé! Teda vlastně loňskej, ale to nevadí. Foto: Veronika Švestková
A teď jdeme na „jednohubky“. Místní agent Franta Suchý na drátě nás ujišťuje, že bělořit v pískovně v Hodonicích je tutovka, a to jsme lokalitu už chtěli vynechat. Stavujeme se tam a ten kluk má pravdu – samec bělořita (167) hlídkuje na jedné z hromad písku. Co víc, za pískovnou doháníme strnada lučního (168). Projíždíme polní krajinou Znojemska a co chvíli kontrolujeme nějakého letícího dravce. Samec i samice motáka lužního, druhý dnešní luňák hnědý, ale ještě před tím povědomá silueta plachtící na pokrčených křídlech. Všichni vyskakujeme z auta. "Je to káně," neguje ihned člen naší skupiny, který nebude jmenován, aby nevyvázl jako matla. To se ale holt občas stává, obzvlášť při akutním nedostatku spánku. Naštěstí je včelojed (169) tentokrát otisknut na SD kartu foťáku a palubní kamera zaznamenává přesné souřadnice.
Luňák hnědý a včelojed rozhodně nejsou samozřejmostí, tentokrát se poštěstilo. Foto: Jan Studecký
Další zastávka „u bioplynky“ přináší očekávaného chocholouše (170) a my se posouváme na Jaroslavice za jedním mírně neetickým cílem, kterým je postřelená husa běločelá (171). Ano, stále žije. Lokalita se ale předvádí a nebýt zbrklí, možná bychom měli moudivláčka, kterého jsem zaslechl se krátce ozvat. Místo toho mě ale chytají za oko dva racci, přiletující nad sádky. Jeden z nich je totiž nějaký divný. Ještě než Verča hledící do hledáčku stíhá vyslovit to slovo na O, tak se pták vrhá střemhlav k hladině a odnáší si nebohého lína. S orlovcem (172) jsme tedy dnes opravdu nepočítali.
Orlovec říční s línem v pařátech. Foto: Martin Křížek
Zastávku na lokalitě labutí zpěvných zase rychle otáčím, ty tam evidentně nejsou, a už se těšíme na milované Slanisko. Do Mikulova je to rychlejší zase přes Rakousko. Tedy až na to, že nás zdržuje hraniční kontrola. Chlapík neumí česky ani anglicky, my zase po dni a půl nespaní nevíme co je to němčina. V Sedleci už nám slunce zakrývají přicházející mraky a nálada je taková dost večerní, do západu slunce však zbývá víc než hodina. Prioritou je dohnat Jáchymovu volavku, pro kterou případně popojedeme i na hráz Prostředního, stejně tak jako prokletého pisíka. Nad rozlivem sedí v keři volavka s černým zobákem. „Ještě aby to tak byla bílá ve svatebním,“ říkám potichu. Bohužel, přivolal jsem to. Pod ní v trávě ovšem loví ještě jedna malá volavka. "A byla jeho!" No a list průšvihů je konečně vyčištěn, máme volavku stříbřitou (173). Na louce je vysoká tráva a je třeba najít vhodné místo k pozorování bahňáků, ani se stativem na nejvyšší poloze to není jednoduché. Není to hned, ale nadšeně zapisujeme kulíka písečného (174), a to hned osm kousků. Je tam i šest jespáků šedých a hle, pisík (175)! Dokonce i tady se pase zapomenutá husa běločelá a letí nad námi nakonec i jeden jihomoravský kolpík. Pravidelným sledováním přeletového koridoru nad Včelínkem se brzy dostavuje úspěch a navádím ostatní na přeletující volavku červenou (176), a do toho se z rákosí ozve chřástal vodní (177).
Podařilo se nám chytit jeden z tradičních večerních přeletů volavek červených nad Nesytem. Foto: Jan Studecký
Přejíždíme k Výtopě a marně ještě od silnice vyhlížíme orla královského. Když vidím lesík za Výtopou, navrhuji dát úplně poslední šanci hlavnímu nemesis dne, kterým je babka. Na okraji slabě zpívá drozd, ale mně se zdá, že přes něj prokletou sýkorku slyším. Pouštím hlas a v keři se motá nějaký malý ptáček, brzy se znovu a několikrát ozve. No to snad ne! Oranžové slunce vykukuje skrz mraky a hradbu křoví a svítí nám na tento slavnostní okamžik. Máme babku (178). Na pozorovatelně u Výtopy potkáváme maratonce z opačného směru. Není to nikdo jiný než Martin Vavřík. Na chvilku vydechujeme, nad hladinou se to hemží, slunce pomalu zapadá a my sdílíme dnešní zážitky s kolegou, který nás vlastně k tomuto počinu už kdysi dávno inspiroval. V posledních oranžových paprscích velkého dne nasloucháme rákosině pod pozorovatelnou, kde se rozezní dva samci modráčka (179), jeden po krátké provokaci přímo pod pozorovatelnou. S Martinem si všichni radostně plácáme, je to nový přírůstek pro všechny.
Atmosféra po doplnění hlavní nemesis - sýkory babky.
Večer na pozorovatelně u Výtopy.
Je čas posunout se dál. Cestou zpět u Výtopy dáváme poslední šanci ledňáčkovi a moudivláčkovi, ze kterých se nakonec stávají naše finální nemesis. Především ten ledňáček. Přejíždíme zpět do naší oblíbené jihomoravské dědiny a těšíme se na sýčka. Ale jen co vylézáme z auta, do uší nám přilétá hlas trochu jiné sovičky. Výreček (180)! Tak nakonec přece. S překvapením zjišťujeme, že západní břeh Nesytu je doslova plný výrečků. S jistotou zaměřujeme tři samce, podle mě jich ale klidně může být i pět. Do toho dvakrát mňouká sýček (181), přeletuje kalous a pak přichází hattrick. Přes kopec od Mikulova k nám doputoval hluboký hlas. A znovu a znovu. Táhlý a jednoznačný. Je to výr (182). Zatímco se kocháme pozorováním čtyř druhů sov najednou v obklopení šeřící se malebné krajiny s cvrkotem cvrčků a voláním křepelek, uvědomujeme si všichni zároveň, že jsme právě překonali metu 180 druhů ptáků za jeden den. Kouzelný moment. Ještě chvíli nasloucháme vzdáleným hlasům vodoušů, zejména rudonohých, kteří se vydávají z rybníků všemi směry a mezi kterými zkoušíme rozeznat hlas nějakého toho tmavého. Znovu mňouká sýček a se stmíváním postupně všechny sovy utichají.
Vyjíždíme zpět na Znojemsko. Cílem je chřástal malý, lelek a možná i sova pálená a cvrčilka říční. Cestou si lámeme hlavu, proč máme na eBirdu o druh méně než v našem zápisníku, než po dlouhém bádání problém nacházíme. Zapomněli jsme zapsat kulíška. Ten bídák nás potrápil nakonec ještě jednou! Za docela velkou časovou cenu se zvládáme dostat na lokalitu chřástala, kde se už zdálky nese ohlušující chorál rosniček. Možná přes něj ani nemáme šanci chřástala slyšet. Mně se to asi daří v momentě, kdy nakrátko všechny žáby společně utichají, je to ale málo. Za zdržení jsme nicméně odměněni neptačím pozorováním na polní cestě. Rozhlíží se před námi štíhlý tchoř s tmavou delší srstí na hřbetě, světlejšími boky, a hlavně tmavým koncem ocasu, vlajícím za zvířetem během úprku z dosahu světel auta. Vzhledem k lokalitě je dost možné, že to bylo to, co si myslím. Přejíždíme na poslední lokalitu a zkoušíme poslech lelků u Purkrábky. Tentokrát si můžeme být jistí, že jsme náš cíl neslyšeli. Tichý les občas naruší jen antropofonie z nedalekého Znojma a několik písknutí plcha velkého. My jsme už opravdu hodně unavení a v hlavách nám občas zní směska výrečků, kulíšků, bukáčků, cvrčilek a kdovíčeho dalšího. Nejvyšší čas jít do postele. Tak zase příště!
P.S. Mockrát děkujeme Frantovi Suchému, Jakubovi Macháňovi a Martinovi Lazarovičovi za cenné rady a kontroly lokalit!
Jáchym Tesařík, Martin Křížek, Veronika Švestková a Jan Studecký
