Skrz zamlžené okénko našeho drobného vrtulového letadla pohlížím na míjející oblaka a nekonečnou modrou nicotu. Stroj si statečně razí cestu navzdory silným poryvům větru, které si s ním pohrávají jako s papírovým drakem. Pod námi mezitím bezostyšně zuří vlny rozbouřeného Atlantiku. Z mlžného oparu najednou opatrně vykoukne okraj kaldery, následuje silueta samotné sopky a zanedlouho jsou patrné i příkré útesy sbíhající do hlubin oceánu, jenž lemují pobřeží téměř celého ostrova. Na jejich okraji se krčí skromná vesnička s ještě skromnější přistávací dráhou. Cíl naší cesty je na dohled.
vesnice Vila do Corvo - jediné lidské osídlení na ostrově (foto: E. Malcová)
Corvo je nejmenším z devíti hlavních ostrovů Azor. Spolu s Flores leží na jejich úplném západě izolovány Středoatlantským hřbetem od zbytku souostroví, a právě to z nich dělá z ptáčkařské perspektivy velmi zajímavá místa. Při podzimním tahu jsou pro vyčerpané americké migranty zaváté nepříznivým počasím nad širý oceán těmi prvními kusy pevniny, na které narazí. Výsledkem je každoroční plejáda vagrantů od nejrůznějších lesňáčků a papežíků až po jespáky, kachny a dravce okupujících všemožná zákoutí ostrova. Pro hledače rarit jde tedy o naprostý ráj.
Do povědomí birderské komunity se Corvo dostalo přitom docela nedávno, když Peter Alfrey podnikl právě sem v roce 2005 velmi úspěšnou průkopnickou expedici. Od té doby došlo k velkým změnám a nyní podstupuje podobnou cestu každou sezónu více než stovka birderů z celé Evropy.
I mě Corvo svým způsobem fascinovalo. Při pročítání různých článků a sledování všemožných videí mi bylo jasné, že se toto místo zcela liší od všech ostatních, kde jsem měl doposud možnost ptáčkařit a spíše než nutkání nalézt vlastní raritu mě lákala zvědavost prožít něco podobného na vlastní kůži. Touha po poznání v kombinaci s rekordním rokem 2023 nakonec provedli své a začátkem října stojím spolu s Eliškou Malcovou, Patrikem Spáčilem a Matoušem Vlčkem na pražském letišti, očekávaje náš let na daleký západ. Snad tedy tyto postřehy z naší výpravy poslouží jako stručný průvodce pro budoucí návštěvníky Corva, nebo minimálně jako obyčejné pojednání o neobyčejném kousku světa.
Corvo v kostce:
Na úvod pár rad k tomu, co od Corva očekávat. Jak už jsem v textu avizoval, jde v podstatě o vyhaslou sopku trčící z oceánu, z čehož vyplývá, že celková rozloha ostrova není nijak závratná (4 x 6 km), naopak převýšení na tak malé ploše je doslova dechberoucí (přes 700 m.n.m.). S výjimkou vesnice Vila do Corvo (mimochodem jediné lidské osídlení) a jejího nejbližšího okolí se tedy budete v podstatě celou dobu pohybovat ve svahu obvykle v dosti nelehkém terénu.
Aby si birdeři ulehčili práci s hlášením polohy nalezených ptáků, vznikla následující mapa. Každý svah, údolí, koryto potoka a dokonce i větší skupina stromů tady má své jméno. Vzájemná komunikace sice většinou probíhá přes WhatsApp skupinu, kde si člověk teoreticky vystačí se souřadnicemi, v některých případech ale nemusí být internet k dispozici. Není proto od věci nosit s sebou také vysílačku. Po vašem příletu se pak pouze stačí zeptat kohokoliv s dalekohledem, jaký radiový kanál momentálně používá, a spolu s mapou jste připraveni vyrazit!
mapa všech lokalit na ostrově (autor: Vincent Legrand)
Podobně jako na celých Azorech i tady se projevila lidská bezohlednost vůči přírodě. Veškerá původní vegetace byla nahrazena pastvinami lemovanými neprostupnou hortenzií. Při troše štěstí na nich naleznete různé bahňáky, dravce nebo pěvce (lindušky, sněhule, strnady severní, …), a to především v okolí rezervoárů nad vesnicí. Obvykle jsou ale tyto oblasti dosti nezajímavé.
pastviny u rezervoárů, v pozadí ostrov Flores (foto: Lukáš Brezniak)
Některá údolí (jmenovitě Tennessee Valley a spodní část Lighthouse Valley) zarostla jalovcem a čas od času vyprodukují zajímavé tangary, lesňáčky či zelenáčky. Ptáci se v nich však povětšinou nezdrží dlouho, navíc je porost hustý, pichlavý a nepřehledný, cesta k němu trvá dlouho a z těchto důvodů tady kontroly probíhají jen zřídka.
Mnohem zajímavěji se jeví tamaryšky obklopující vesnici a ranvej. Řada lidí ráno začíná právě tady a i přes to, že působí vcelku nezajímavě, překvapily v posledních letech kvantitou i kvalitou druhů. Určitě se tu tedy vyplatí strávit více času.
Zdaleka nejplodnější jsou lesíky v roklích a nižších partiích na východní straně ostrova tvořené převážně australským pitosporem vlnitým (Pittosporum undulatum) a jinými invazivními dřevinami. Ty vzrostlejší snadno prohlédnete z pěšin (např. Da Ponte, Fojo), jiné vás při pokusu prodrat se skrz pohltí zaživa (např. Lighthouse Valley). Tak či tak se bude váš zájem koncentrovat právě sem. Zde se totiž ukrývá většina pěvců a jsou to právě tyto lesíky, kde byly objeveny největší rarity pro WP.
Lighthouse Valley - jedna z nejproduktivnějších lokalit (foto: Lukáš Brezniak)
Pobřeží Corva je povětšinou jednotvárný útes a kromě hnízdících trubkonosých tady na moc ptáků nenarazíte. Výjimkou je okolí vesnice, jmenovitě starý přístav a Black Beach, kde se rádi shromažďují bahňáci a volavky.
Na vodní ptáky je ale radno vyrazit raději přímo do kaldery. Na jejím dně se nachází dvě jezera, která obvykle využívá hned několik druhů palearktických i nearktických vrubozobých, bahňáků a racků. Kolem jezer vede cesta, sestup dolů je však časově náročný a navíc vás okraj kráteru odřízne od jakéhokoliv signálu. Zdržovat se tu delší dobu proto není moc dobrý nápad.
panorama kaldery (foto: Eliška Malcová)
Kdy?
Začátek sezóny je samozřejmě shodný se zahájením podzimního tahu, tedy zhruba s polovinou září. Vrchol nastává obvykle mezi 10. a 20. říjnem, kdy je z ostrova hlášeno vagrantů nejvíce, a většina ptáčkařů opouští The Rock (jak se Corvu často přezdívá) v posledních říjnových dnech. Mějte ovšem na paměti, že takový průběh nemají všechny roky a o tom, zda něco přiletí nebo ne, rozhoduje v první řadě počasí nad Atlantikem. Ve zkratce, pokud fouká špatným směrem (na západ), nebo nefouká vůbec, ptáci nepřiletí. Krásným příkladem může být právě rekordní rok 2023, kdy přišla hlavní vlna rarit už koncem září a následně až v druhé polovině října po odletu většiny zúčastněných.
Doprava
Samotná cesta sem představuje krapet zdlouhavý proces. Nejjednodušší možností je dostat se do Lisabonu a odtud pokračovat dál. Spoje s Corvem ovšem zajišťuje pouze společnost SATA Airlines, a to jen mezi Faialem, Terceirou nebo Flores. Vám tudíž po příletu z kontinentálního Portugalska nezbývá, než se smířit s dalším či dalšími dvěma přestupy. A aby toho nebylo málo, přidává se do hry ještě jedna záludnost. Stejné počasí, které odkloní z kurzu nearktické migranty, působí podobným vlivem také na letadla a především v průběhu podzimu není vůbec výjimečné přerušení vzdušného provozu i na několik dní v kuse. Proto vřele doporučuji nechat si při zpáteční cestě určitou rezervu, již v ideálním případě zaplníte například pozorováním amerických bahňáků na pověstných jezírkách na Terceiře, pátráním po hýlech azorských a potápce americké na São Miguelu nebo objevováním krás iberského vnitrozemí.
Letecké spojení s ostatními ostrovy zajišťují pouze tato malá vrtulová letadla. (foto: Lukáš Brezniak)
Nikoho jistě nepřekvapí, že na Corvu nefunguje žádná autobusová doprava nebo cokoliv podobného. I přesto existuje způsob, jak se po ostrově pohybovat svižně. Po domluvě s místními řidiči se podařilo ptáčkařům zřídit soukromou taxislužbu a v případě náhlého alertu vzácného druhu se tak nesmírně ulehčilo přesouvání mezi jednotlivými místy. Stačí předem oslovit jakoukoliv dobrou duši o přidání do další WhatsApp skupiny určené k domlouvání jízd. Následně od taxikáře dostane kartičku s QR kódem vystavenou na vaše jméno, kterou použijete při placení za jednotlivé cesty. Tomuto monopolu samozřejmě odpovídají i ceny - jedna jízda stojí 4 € na osobu nehledě na délku trasy.
My s naším omezeným studentským rozpočtem proto raději volili služby pěškobusu, který byl sice zdarma, na potřebné lokality nás ale dostal s odstupem několika desítek minut (ne-li hodin) a i přes miniaturní rozlohu ostrova jsme tímto vyčerpávajícím způsobem “najezdili” za 10 dní bezmála 200 km!
Dobrou zprávou pro vás jako birdera je fakt, že se můžete pohybovat mimo stezky naprosto všude nehledě na to, zda je před vámi cesta, ohradník nebo kamenná zídka, kterými je celý ostrov posetý. To vám dává volnou ruku a ulehčuje dosažení jednotlivých cílů. Má to ale podmínku, za žádnou cenu nesmíte při přelézání zídku zničit! A pokud se tak stane, měli byste ji opravit do původního stavu.
Ubytování a ostatní služby
Podobně jako u transportu napříč ostrovem, i v případě ubytování se naskýtají dvě finančně velmi odlišné alternativy. Tou dražší je některý z guesthousů nebo hotelů přímo ve vesnici. I přestože zde žije okolo 400 obyvatel, možností noclehu se nabízí hned několik, většina birderů volí konkrétně Hotel Comodoro. Mějte však na paměti, že vzhledem ke stále většímu přívalu pozorovatelů bývají místa beznadějně obsazená už několik měsíců dopředu a rezervaci je proto nutné provést včas, ideálně už v průběhu jara.
Ekonomicky přátelštější a o špetku záživnější volbou je kempoviště na severozápadním okraji přistávací plochy. Stanování na Corvu je dovoleno pouze tady, jeho služby jsou zcela zdarma a mimo udržovaných sprch a toalet můžete využít také grilu za předpokladu, že si nasbíráte materiál k podpalu. Pokud se vám nechce trávit čas hledáním dřeva v bezlesém okolí vesnice, dovezte si benzínový vařič, který snadno doplníte na samoobslužné čerpací stanici na opačné straně letiště. Plynovou bombu nebo pevný líh totiž budete shánět marně.
Kemp je na Corvu zdarma a volně přístupný. (foto: Eliška Malcová)
Ve Vila do Corvo pak funguje i pár restaurací, barů a dokonce i jeden fast food s volatilní otevírací dobou. S přibývajícími birdery vznikla krásná tradice, kdy se konkrétně v restauraci Caldeirão sejdou každý den na večeři všichni pozorovatelé, aby se vzájemně seznámili a vyměnili si zážitky a informace z předešlých dní. Podnik funguje systémem sněz kolik můžeš a tomu odpovídají i jeho ceny - 17 € za vstup (můžete po našem vzoru držet dva až tři dny hladovku, kterou následně vykompenzujete trojitou porcí včetně dezertu, v takovém případě je cena více než přívětivá).
Mimo to v okolí najdete i pekárnu, minimálně tři samoobsluhy, dva bankomaty a v případě nouze tu funguje i jeden doktor s vlastní ordinací a jeden policista (mimochodem s vozem Škoda Octavia).
Abych nyní trochu přiblížil, co zhruba můžeme od návštěvy Corva očekávat a jak moc specifický je birdwatching na tomto nejzápadnějším cípu Západního Palearktu, pokusím se shrnout celou naši 10denní návštěvu do několika následujících odstavců.
Den 1 (8. 10.)
Nervózně sebou cukám v sedačce, čekajíc, dokud letadlo úplně nezastaví. Přilétáme právě včas. Pár stovek kilometrů od nás rozpoutává hurikán Kirk čistokrevné peklo a situaci na Corvu to jedině prospívá. Za posledních osmačtyřicet hodin zažil ostrov značný příval vagrantů a následující dny vypadají ještě slibněji. Neztrácíme tedy ani minutu a krátce po poledni dobíháme s batohy do kempu. V rychlosti stavíme stany a odkládáme nepotřebné vybavení. Jde se na věc!
Začínáme na Cape Verdian Fields, kde se již několik dní v okolí zdržuje bobolink americký (Bobolink). Nám zabere necelých 40 minut, než spolu s finským birderem ptáka dohledáme v hejnu všudypřítomných špačků obecných (Common Starling) a pěnkav azorských (Azores Chaffinch). Netrvá dlouho a spolu s nimi zase mizí v porostu tamaryšku … slibný začátek. Dlaskovec růžovoprsý (Rose-breasted Grosbeak) hlášený předešlý den ve vesnici se bohužel nezdržel, a tak míříme do lesů na východní straně.
bobolink americký/Bobolink (foto: Patrik Spáčil)
Zmoženi vedrem a prudkým kopcem doklusáme ke skupince stromů v Cerrado das Vacas. Zcela nečekaně opodál dosedá čtveřice ibisů hnědých (Glossy Ibis), jenže ty nehledáme. Zkouším pishing a bedlivě hypnotizuji listoví nade mnou. Bingo! Lesňáček lejskovitý (American Redstart) opatrně vykoukne mezi kvanty pěnic černohlavých (Blackcap). Chvíli se hravě předvádí, ale na pořádnou fotku bohužel nezapózuje.
Nemáme žádný signál, vracíme se proto zpět na cestu. To se ukazuje jako brilantní nápad. Okamžitě dostáváme echo o tangaře šarlatové (Scarlet Tanager) pouhých 700 metrů od nás v Do Vinte! O tucet zídek a tři ohradníky později jsme na místě, pták naštěstí stále loví na okraji aleje zeravů a s italským týmem, jenž dorazil v zápětí po nás, si vychutnáváme několikaminutové představení, než se tangara vytratí v korunách.
tangara šarlatová/Scarlet Tanager (foto: Lukáš Brezniak)
Mezitím se k nám dostávají výživná hlášení z kaldery i Foja. Nezbývá ale moc denního světla, sázíme tedy vše na divokou kartu. Obě místa necháváme na zítra a vyrážíme na sever ostrova do Lighthouse Valley. Tři kilometry po asfaltu završuje přelet dřemlíka tundrového ssp. columbarius (Merlin) a kombinace dalších zídek a keřů hortenzií. Konečně staneme na konci údolí u malé skupinky jalovců. Ty dvakrát bezvýsledně obcházíme, až najednou … lesňáček kaštanovoprsý (Bay-breasted Warbler)! Devátý záznam pro WP a především moc pěkný druh i v prostém šatu. Nekocháme se jim ale příliš dlouho, veškerou pozornost totiž nečekaně přebírá trupiál baltimorský (Baltimore Oriole)! Na rozdíl od lesňáčka není trupiál v posledních dnech tady ani nikde jinde na ostrově hlášen a my si tak připisujeme i první self-found, začátek zkrátka předčil všechna naše očekávání.
trupiál baltimorský/Baltimore Oriole (foto: Lukáš Brezniak)
Při odchodu ještě věnuji chvilku buřňákům atlantským (Cory's Shearwater) dosedajícím na mořskou hladinu, jsou jich tu stovky. Večerní obloha pomalu obléká temný hábit a zdobí jej prvními hvězdami. Je na čase vyrazit. Uvidíme, co nového nám noc přichystá.
Den 2 (9. 10.)
Začínáme hned za úsvitu na pláži vedle kempu (Black Beach). Prudký slaný vítr prořezává mlžný příkrov a spolu se zpěněnými vlnami bičuje skalnaté útesy. Jespák písečný (Sanderling) a několik kamenáčků pestrých (Ruddy Turnstone) našli útočiště v závětří za skupinkou kamenů. Bílou tmou proletí hejno kulíků písečných (Common Ringed Plover) a mezi vlnami zahlédneme kličkovat jespáka tundrového (White-rumped Sandpiper). Zbytek pobřeží až k vesnici stejně tak jako okolní porosty tamaryšku obsypané černohlávky a kanáry divokými (Island Canary) jsou ale velkým zklamáním, tudíž míříme o pět set metrů výš na okraj samotné kaldery.
Záhy zjišťujeme, co všechno taková odysea obnáší. Z mlhy se v řádu metrů stává neprůhledná zeď, z níž čas od času vykoukne hlava kolemjdoucího skotu, a prudký svah porážíme až po úmorných třech hodinách nepřerušovaného pochodu. K překvapení všech nás nahoře na kaluži vedle parkoviště vítá krotký jespák tundrový, kterého si tentokrát vychutnáváme mnohem lépe než ráno. Následuje sestup na dno kráteru. Tady se viditelnost konečně zlepší a my pozorujeme první ptáky. Hladinu jezera okupuje pár racků středomořských ssp. atlantis (Yellow-legged Gull) a kupodivu pouze jedna kachna - čírka modrá (Garganey). Za zatáčkou připisuje Eliška druhý lifer dne, husu krátkozobou (Pink-footed Goose). Ač se nám to zdá neuvěřitelné, na Corvu je tento druh nejběžnější husou a posledních pár let sem zaletuje pravidelně. Ani kýžená návštěva z Ameriky na sebe nenechá dlouho čekat. Vodouš žlutonohý (Lesser Yellowlegs) a jespák srostloprstý (Semipalmated Sandpiper) se promenádují o kus dál a při odchodu zpět na mobilní signál se připlouvá rozloučit i sameček poláka proužkozobého (Ring-necked Duck), do té doby skrytý v příbřežní vegetaci.
jespák tundrový/White-rumped Sandpiper (foto: Lukáš Brezniak)
husa krátkozobá/Pink-footed Goose (foto: Lukáš Brezniak)
polák proužkozobý/Ring-necked Duck (foto: Patrik Spáčil)
Plán je nyní jednoznačný, sestoupit 300 metrů do Foja ideálně ještě před západem slunce. Včerejší návštěva několika ptáčkařů tu odhalila ne jednoho, ale hned tři zelenáčky červenooké (Red-eyed Vireo) a lesňáčka lišejníkového (Northern Parula). Oba vagranti navštěvují ostrov každoročně v poměrně solidních počtech a naše výletní tempo tento fakt jedině podtrhuje. Rozčaruje nás až nová zpráva: “Vše je pryč, našli jsme pouze pobledlého zelenáčka kanadského (Philadephia Vireo)”. Ten je tady o poznání vzácnější a proto laxní chůzi střídá cval skrz pastviny kolem hortenzií a zídek. Další zpráva: “... vypadá jako z. švitořivý (Warbling Vireo)”. V tento moment by byl na náš výkon pyšný i žokej Váňa. Zmíněný druh byl totiž pozorován ve WP doposud jen jednou a my letíme z kopce v podstatě rovně, zídka nezídka.
Později odpoledne stojíme na malé mýtině uprostřed lesa spolu s dalšími třemi týmy, podezřelý zelenáček je zhruba hodinu nezvěstný a byť se názor většiny upírá k běžnější variantě, nikdo si není stoprocentně jistý. Najednou pohyb … zelenáček! A opravdu, jeden ze zelenáčků červenookých se nejspíš zdržel i přes noc. Letmo utrhne plod pitosporu a mizí. Následuje ticho, minuty, desítky minut ticha doprovázené sžírajícím pohledem pouze a jenom na černohlávky. To přece nemohl být on, na přiložené fotce vypadal jinak. Proud vlezlých myšlenek přeruší konečně další zelenáček, tentokrát jiný! “Philadelphia!” křičím na ostatní. Tichem se náhle line cvakání závěrek. Setkání opět netrvá déle než desítky vteřin … a je hotovo.
zelenáček švitořivý/Warbling Vireo (foto: Lukáš Brezniak)
Bouřlivá diskuze pak probíhá několik minut. Především ale díky přítomnému Vincentu Legrandovi dojdeme ještě na místě k nečekanému závěru. Drobný pěvec byl opravdu zelenáček švitořivý, teprve druhý v Západním Palearktu, navíc ve stejném lese o zhruba 50 metrů dál, než předchozí jedinec z předminulého roku.
Den 3 (10. 10.)
Tento nález samozřejmě vyvolal davové šílenství, taxi je plně obsazeno a vesnice ještě před úsvitem v podstatě vylidněná. A ke štěstí všech nepřijel nikdo nadarmo. Pták je tu stále a dlouhé minuty sbírá potravu na odkrytých větvích, což umožňuje pořídit ještě kvalitnější snímky. Taková koncentrace birderů (téměř všichni na ostrově - cca 40 lidí) samozřejmě znamená i důkladný průzkum celého Foja.
Náš ambiciózní plán prochodit tamaryšky kolem kempu tak rychle padá se skutečností, že lesňáček lišejníkový hlášený předminulý den právě tady se pouze posunul o pár stovek metrů výše ve svahu. Čili znovu hodina chůze, pak vzhůru bahnitou sutí a finálně pokus o dohledání. Ten krátce před polednem končí úspěšně a my se kocháme vybarveným lesňáčkem lišejníkovým třepotajícím se relativně nízko v korunách. Zkrátka paráda.
lesňáček lišejníkový/Northern Parula (foto: Lukáš Brezniak)
Otáčíme kurz a míříme opět k vesnici se zastávkou v Da Ponte. Včera se tu v odpoledních hodinách pohyboval lesňáček oranžovotemenný (Ovenbird), my byli ale příliš zaneprázdněni děním o kus dál. Na poslední chvíli ovšem měníme směr, Pierre Andre Crochet nachází na opačné straně před Lighthouse Valley lesňáčka černobílého (Black-and-white Warbler), a tak se stádečko šťastlivců, jenž se dostali včas z lesa na signál, žene právě sem.
Záhy je ale jasné, že tady lesňáček určitě nezůstal. Místo lesa je zde jen koryto potoka se soliterními stromy. Sbíráme poslední střípky naděje a spolu se švýcarským párem míříme do kopce zkusit štěstí k malé skupince stromů. Nic. Na opačnou stranu už vyrážíme všichni a pomalu pročesáváme keř po keři. Bez úspěchu, a tak se za 200 metrů otáčíme a vracíme zpátky … načež Matouš dalších 50 metrů pod námi začíná křičet. Má ho! Lidské tsunami se nezastavitelně hrne až na místo, kam ukazuje. Na osamělém keři spatříme lesňáčka černobílého opatrně skákat v nejhustších partiích. Jeho chování mě na první pohled zarazí, brhlíkoidní lezení po kmeni hlavou dolů střídá střízlíku podobné prodírání se u země skrz podrost bylin. Vskutku zajímavý tvor.
Cestou ke kempovišti ještě hledáme lesňáčka oranžovotemenného napříč celým Da Ponte, leč neúspěšně.
Den 4 (11. 10.)
Po improvizované snídani s vsuvkou ve formě bělořita šedého (Northern Wheatear) jsme připraveni pročesat neprobádaná území. Míříme do Tennessee Valley. Tedy přesněji řečeno chtěli jsme mířit. Přímo u odbočky k onomu údolí náš postup přerušuje cinknutí mobilu. Zelenáček kanadský se právě objevil v Picu. To znamená opět nudný pochod do strmého kopce, a pak rovinka až k místu nálezu. Tady potkáváme objevitele Zbigniewa Kajzera, se kterým do hodiny zelenáčka kanadského nalezneme přímo na vršku malého kopce v mladých vavřínech.
zelenáček kanadský/Philadelphia Vireo (foto: Lukáš Brezniak)
Spokojeni s výsledkem si razíme cestu zpátky, v tom momentě se ale ukazuje, jaké následky dokáže mít neopatrnost v náročném terénu. Vcelku velký balvan (zpětně jsme ho nebyli schopni ve dvou lidech zvednou ze země) skončil při mém pokusu přelézt zídku přímo na Eliščině nártu. A situace vypadá bledě. S nohou nejde chodit, zda se něco zlomilo, nevíme. Po telefonní konzultaci s kamarádem (student medicíny čtvrtého ročníku) a zvážení faktu, že se po okolí nejspíš pohybují další rarity, se kolektivně shodujeme, že celá končetina bude jistě v pořádku, chodidlo důkladně ovážeme a s kulhající Eliškou opouštíme les.
Naše predikce vzácných druhů se samozřejmě naplňuje. Ze silnice protínající Da Ponte přímo v místech, kde nám dva dny v řadě unikal lesňáček oranžovotemenný, se ozve podezřelý kontaktní hlas. Na playback pták perfektně reaguje a byť připomíná chováním drozda nebo přerostlou cvrčilku a z husté spletě v podstatě nevylézá, dává nám aspoň na chvíli možnost prohlédnout si jej velmi blízko v průzoru mezi větvemi.
lesňáček oranžovotemenný/Ovenbird (foto: Patrik Spáčil)
Ve zbytku dne se ještě sápeme až k rezervoárům. Na louce se tu mezi ostatními bahňáky krmil jespák obecný ssp. hudsonia (Dunlin), mimochodem první doložený záznam tohoto poddruhu ve WP. Po našem příchodu tu po něm ale nezbyla ani stopa, proletí pouze racek chechtavý (Black-headed Gull). Den zakončujeme tam, kde jsme měli v plánu původně začínat - v Tennessee Valley. Ve zkratce, už samotný pokus dostat se k obelisku na začátek pěšinky je definicí naprostého zla. Místo údolí pak lokalita představuje svah na návětrné straně porostlý hustým jalovcem a birding ten podvečer připomíná spíše hodně špatný vtip.
Den 5 (12. 10.)
… nám Corvo ukazuje i svou stinnou stránku. Přicházející bouře Leslie zahalila okolí pod svůj pochmurný šedivý závoj a od samotného rána bombarduje pevninu nepřetržitou salvou přeháněk. Dopolední seawatching končí zklamáním v podobě nižších desítek buřňáků atlantských, a protože ani ostatní pozorovatelé nenachází v okolí vesnice vůbec nic, podniká aspoň naše skupina heroický výpad taxíkem až do Lighthouse Valley. Jak příšerné rozhodnutí to bylo, zjišťujeme svižně po první řádné sprše. V podobném duchu se nese i zbytek vycházky a po dvou hodinách v záchvěvu posledního vzdoru voláme taxi znovu a kompletně promočení míříme zpět ke stanům. Kromě budníčka většího (Willow Warbler) ten den na ostrov žádný nový zabloudilec nezavítal.
Den 6 (13. 10.)
Proroctví o přímém střetu bouře s Corvem se naštěstí nevyplní a Leslie nás nad ránem pouze “lízne”. Vyšší partie sice stále zůstávají ukryté v mraku, okolí vesnice a letiště je na tom ale podstatně lépe a davy lidí už od rozbřesku pročesávají tamaryškové porosty a přilehlé pobřeží. Skupinové úsilí následně vykrystalizuje v krásnou ukázku Patagonia picnic table efektu.
Snídani přerušujeme v půlce, do vysílačky přichází echo o kulíkovi kanadském (Semipalmated Plover) ve starém přístavu. Byť jsme v řádu minut na místě, je pozdě. Bahňák odletěl neznámo kam. Někteří birdeři ale přichází podél pobřeží a mají kliku, po cestě nachází přímo na útesech volavku zelenavou (Green Heron), mimochodem první pro Corvo, a ta tentokrát počká na všechny. Vlnu optimismu povzbudí o chvíli později další hlášení. Maďarský tým si přispal a při odchodu z hotelu Comodoro zahlédnou přímo nad nimi vlaštovku pestrou (Cliff Swallow). Masa lidí se tedy pohotově sune ulicemi až ke jmenované budově a krátce na to spatřuje vlaštovku lovit za mírného mrholení nad okolními střechami. Chaotické dopoledne doplňuje ještě čerstvá flotila bahňáků na Black Beach ve složení vodouš žlutonohý, kulík bledý (Gray Plover) a koliha k naší smůle pouze malá (Whimbrel).
volavka zelenavá/Green Heron (foto: Patrik Spáčil)
Po dvanácté hodině odlétá značná část osazenstva zpožděným letadlem na Faial, kde v průběhu mezipřistání informují přímo z Horty o kormoránu ušatém (Double-crested Cormorant). The Rock o necelou hodinu později vrací úder. Tamaryšky přímo naproti skládce vyplodí prvního amerického drozda sezóny - drozda šedolícího (Gray-cheeked Thrush). Na rozdíl od našich druhů rodu Turdus jsou tito drozdi podstatně menší a většinu času zašití v neprostupném podrostu. Chvilku proto trvá, než se povede v hustém křoví tvora znovu dohledat.
drozd šedolící/Gray-cheeked Thrush (foto: Lukáš Brezniak)
Rozhodujeme se, co dál. Lokality mezi námi a kempem jsou všechny důkladně prochozené, volíme tedy skupinky stromů na Middle a Upper Fields. Chyba. Dvě pár stovek metrů od našich stanů se zázračně objevuje samice lesňáčka modrohřbetého (Black-throated Blue Warbler). Je extrémně krotká a spolu s budníčkem větším poskakuje po těch nejkrajnějších větvičkách. Excelentní pozorování! Výčet druhů doplňuje volavka bílá ssp. egretta (Great Egret), druhý bobolink na Low Fields a před večerem se na opravný pokus povede i kulík kanadský, i když místo přístavu volí raději hřbitov na druhé straně cesty.
lesňáček modrohřbetý/Black-throated Blue Warbler (foto: Lukáš Brezniak)
kulík kanadský/Semipalmated Plover (foto: Lukáš Brezniak)
Dnešek byl učebnicovou ukázkou toho, jak důležitý je na Corvu silný vítr směrem od Ameriky. O tom, co za druhy se usídlilo ve zbytku ostrova, však nemáme žádné informace, nikdo nechtěl riskovat ochuzení o zajímavé ptáky v centru dění. Při pohledu na karmínovou oblohu a ohnivý kotouč mizející daleko za horizontem se nám honí hlavou myšlenky, jaképak skvosty asi tedy čekají v lesích a pastvinách pod kráterem tentokrát.
Den 7 (14. 10.)
Vysoká očekávání dostávají tvrdou facku od reality. Precizní prošpikování všech skupin stromů nad vesnicí od Da Ponte po Lighthouse Valley přináší čistou nulu. Zdrželi se pouze někteří vytrvalci z předchozích dní, Atlantik překonal jen jeden nový lesňáček lišejníkový. Nezbývá, než doufat, že aspoň zítřejší návštěva kaldery, již dnes nikdo nezkontroloval, přinese ovoce.
Den 8 (15. 10.)
Na její vrchol se necháváme spolu s ostatními pozorovateli vyvést za úsvitu autem. Celodopolední kontrola ale v žádný valný úspěch nevyústí. Hned ze startu nás vítá trojice strnadů severních (Lapland Longspur) a na hladině přibylo několik kachen, jmenovitě jedna divoká (Mallard) a hejno osmi samic čírek. Zda se jedná o obecné (Eurasian Teal) či karolínské (Green-winged Teal) však nezjistíme, jsou příliš daleko a velmi plaché. Druhové složení bahňáku se také obměnilo, zůstal pouze jespák tundrový a srostloprstého vystřídal jespák malý (Little Stint). Na opačné straně jezera se střetáváme s portugalskou dvojicí, v náručí odnáší zcela vysílenou volavku bílou ssp. egretta do záchranné stanice. Podobný osud bohužel potká velkou část jedinců svedených nevlídným počasím ze správného kurzu.
Jenže to se očividně netýká přítomného papežíka indigového (Indigo Bunting). Po ostrově poletuje spolu s hejny pěnkav už zhruba dva týdny, nalézt ho je ale ekvivalentem hledání jehly v náklaďáku sena. Zadařilo se pouze hrstce náhodných šťastlivců, mezi něž se nepřidáváme ani tentokrát. I přes to, že se nám krátce po jeho dnešním znovuobjevení povede sestoupit z kráteru až úplně dolů do Cantinho k místu nálezu, je pozdě. Ani rozsáhlá pátrací operace na všech okolních pastvinách nic nezmění.
I prohlídku Foja a Da Ponte absolvujeme s čistým štítem a zbytek odpoledne strávený na Lapa Fields s podobným úmyslem jako v Cantinho finální nulu pouze podtrhne. Holt hluché kontroly, čas od času i několik dní v řadě, ke Corvu nevyhnutelně patří.
Den 9 (16. 10.)
… je přeci jen krapet produktivnější, však s velmi pomalým začátkem. Cestu do obchodu pro finální doplnění zásob směřujeme už standardně okolo tamaryšků a pobřeží, leč s minimem zajímavých druhů. V nejméně vhodnou dobu, a sice při čekání ve frontě u pokladny, se náhle rozburácí vysílačka. Na protější straně tamaryškového houští, kudy jsme samozřejmě nešli, nalézá Zbigniew lesňáčka žlutohrdlého (Common Yellowthroat). Bohužel se pták štítí jakékoliv pozornosti a za pár vteřin skáče zpět do hlubin keře. Následné pročesání okolí spolu s dalšími pěti pozorovateli ztížené agresivním kůzletem a absolutní neprostupností terénu přijde vniveč.
Opodál přímo u skládky, kde se stále zdržuje drozd šedolící, se střetneme s Vincentem a společně nalézáme daleko letící dvojici kání rousných ssp. sanctijohannis (Rough-legged Hawk) a blíže neurčeného jestřáboidního dravce. Jenže ten rychle padá za horizont a v okolí momentálně není žádný jiný tým, jenž by byl schopen ptáka pohotově dohledat. Zda šlo opravdu o jestřába, nebo jiného dravce, to nevíme, tak či tak je to zajímavý nález, který se zde ani zdaleka neobjevuje každý rok.
Frustrující čekání ve finále přeruší interní informace od jednoho z rybářů. V novém přístavu je tmavý potápějící se pták. Turpan, kormorán, potáplice? Polosprintem proletíme ulicemi až ke kotvišti. A hned je jasno. Nic z uvedených, nýbrž polák kaholka ssp. nearctica (Greater Scaup) prolétá přímo kolem nás a usedá k zakotveným lodím. Na rozdíl od evropských ptáků má pozorovaný jedinec odlišný tvar i zbarvení hlavy, opravdu zajímavé porovnání a zároveň další první záznam pro Corvo.
polák kaholka/Greater Scaup (foto: Lukáš Brezniak)
Odtud naposledy zamíříme do kopců. U rezervoáru někdo právě vypátral kulíka hnědokřídlého (Pacific Golden-Plover). Úmorné stoupání nám zpříjemní první nález sněhule severní (Snow Bunting) a jedna kratší zastávka na Lapa Fields u kousku podmáčené louky (39.6856650N, 31.1036214W). Doporučil nám ji předchozí večer Pierre se slovy, že pokud se někde zdržuje bekasina severoamerická (Wilson’s Snipe), bude to právě zde. Co čert nechtěl, jednu bekasinu s velmi tmavým podkřídlím opravdu dvakrát vyšlápneme, vždy se jí ale povede vyhnout hledáčku fotoaparátu, a tak nám při pohledu na tečku mizející v nekonečném moři malých políček nezbývá, než si domýšlet, s čím jsme měli tu čest.
sněhule severní/Snow Bunting (foto: Lukáš Brezniak)
kulík hnědokřídlý/Pacific Golden-Plover (foto: Lukáš Brezniak)
Zahořklou pachuť nám aspoň částečně spraví opodál mladý kulík hnědokřídlý. Za šera se pomalu ukládá ke spánku ve svahu s nádherným výhledem na vesnici, louky, lesy, nekonečný oceán a krvavá oblaka nad hladinou. Je to náš poslední nearktický druh a poslední západ slunce.
Pod rouškou noci ještě podnikáme rychlý výpad k hnízdišti buřnáků přímo za kempem. Slyšíme volající buřňáky atlantské, žádný buňáček madeirský (Madeira Storm-Petrel) se však bohužel neozve.
Den 10 (17. 10.)
Balíme věci, utíráme slzu a nastupujeme do letadla. V následujících třech dnech zažije Corvo poslední vlnu vagrantů ze západu a krom papežíků indigových, lesňáčka černohlavého (Blackpoll Warbler), lesňáčků žlutohrdlých, rorýse ostnitého (Chimney Swift), dlaskovce růžovoprsého a motáka severoamerického (Northern Harrier) se objeví i zlatý hřeb celé sezóny - mladý jestřáb severoamerický (American Goshawk). Je to vůbec první novodobý záznam v celém Západním Palearktu a pták se navíc zdrží hned několik dní, než se přemístí na sousední Flores a potom zmizí úplně. Zda byl právě on tím záhadným dravcem z předešlého dne, zůstane navždy ve hvězdách. Jisté je ale jedno. Jak praví nepsané pravidlo č. 1, nikdy není ten pravý čas opustit Corvo.
O ničem z toho ale zatím nemám nejmenší tušení. Sedím připoutaný v letadle a skrz zamlžené okénko tiše pozoruji, jak v mlžném oparu mizí skromná vesnička s ještě skromnější přistávací dráhou, strmé útesy sbíhající do hlubin oceánu a nakonec i sopka samotná. Tak na viděnou příště!
