DSCN3888

   

Přes do určité míry jistý díl nejistoty v souvislosti s pandemickou situací koronaviru jsme si na 3.-11. července 2021 naplánovali ornitologickou cestu do rumunské i bulharské pobřežní části Černého moře. Cílem bylo navštívit především jižní část národního parku Dunajská delta (Delta Dunării) včetně brakických jezer, ale poznat i další oblasti kraje Dobrudža mezi Dunajem a Černým mořem. Za výchozí bod našeho poznávání zvolila trojice zájemců o místní ornitofaunu Jiří Mach, Marie Balášová a Jan Hajzler s řidičem Jaroslavem Richtrem město Nävodari, zejména díky blízkosti známého Vadu, ale nakonec i možnosti koupání na plážích. Navštívené lokality jsme volili podle zkušeností, které jsem měl z posledního pobytu v roce 2018, ale také podle aktuálních dat o výskytu ptáků v kraji Constanta nebo Tulcea na webu rombird.ro.

     Už při cestě přes Maďarsko (hlavně kolem silnice mezi Kecskemétem a Szegedem) nás začali vnadit většinou na vyvýšených místech sedící desítky mandelíků hajních. I dále v Rumunsku jsme si nemohli v polích podél silnic nevšimnout hlavně vran šedých a holubů hřivnáčů. Očekávání zajímavějších „dálničních“ druhů se zvýšilo hlavně pak za Bukureští a po  překonání dvouramenného Dunaje u Fetesti a Cernevody.

      Nejvíce času jsme logicky trávili na samotném jihu jezera Sinoe i národního parku ve Vadu. Zdejší bývalá průmyslová odkaliště nebo mokřiny poskytují dobrou možnost sledovat zejména vodní druhy ptáků často ve větším množství nebo na krátkou vzdálenost. My jsme se zde setkali s volavkou červenou, volavkou bílou, volavkou stříbřitou, bukačem velkým, kvakošem nočním, nebo kolpíkem bílým a samozřejmě čápem bílým. Z brodivých jistě nejvíce zaujaly skupiny ibisů hnědých, čítajících až 180 jedinců. Mezi i většími hejny pelikánů bílých, které jeden den opakovaně do vzduchu vynášely helikoptéry při vojenském cvičení, se dali pozorovat i pelikáni kadeřaví. Vadu pozorovatele ptáků přitahuje ale především díky bahňákům (dlouhokřídlým), mezi kterými dominovaly různé druhy vodoušů (oceňovaný byl hlavně vodouš štíhlý), kulíci (říční a píseční) nebo jespáci bojovní. Nepříliš četní byli tenkozobci opační a pisily čáponohé. Kromě zde hnízdících rybáků obecných (na fotografii níže) a dalších rybáků (černých, bahenních nebo bělokřídlých), jsme byli potěšeni přítomností rybáka velkozobého a rybáka malého. Přímo na plážích ve Vadu jsme se pak setkali ještě s několika rybáky severními. Kromě racků chechtavých se na odkališti označovaném v mapách Halda de steril nr. 3 pohybovali rackové malí a u pobřeží pak i rackové středomořští. Největší pozdvižení však vyvolávali samozřejmě ouhorlíci stepní. Čekali jsme, jestli se pozdrží některý bahňák z dvojice keptuška běloocasá a čejka trnitá, vyskytující se ve Vadu pár dní před naším příjezdem. Měli jsme nakonec štěstí na blízké pozorování dvou keptušek běloocasých (na fotografii níže) v malém mokřadu hned na začátku asfaltové cesty od restaurace k pláži. Povětšinou odpočívaly na ostrůvku nebo procházely mělčiny při hledání potravy. Po našem odjezdu zde byli zaznamenáni i čtyři jedinci. Při pěší cestě od okrajových částí jezera Sinoe k pláži ve Vadu jsme měli možnost pěkně pozorovat lindušku úhorní, ale jinak zvukově se z porostů další očekávané druhy pěvců nijak neprojevovaly. V podobných místech jsme viděli i poštolky rudonohé a na samotných okrajových částech pláže poletovali a usedali chocholouši obecní.

Vadu - kolonie rybáků obecných na bývalém odkališti.

134 Vadu keptušky běloocasé

     Na většině míst jezer Sinoe nebo Golovita a Razim se díky rozloze nejen vodní hladiny, ale i pobřežních porostů ptáci pozorují špatně. Proto jsme se upnuli na menší lokality jako bylo jezero Babadag (ale ani zde to nebylo ono), ale hlavně menší plochy Lacul sezonier Beibugeac a Lacul Sărături u obcí Plopul a Murighiol už v sousedství samotné delty Dunaje nedaleko Svatojiřského ramene. Na hnízdištích rybáků obecných se zde zdržovali třeba znovu oba pelikáni, husice rezavé, lysky černé, druhy vrubozobých, ale především různé druhy bahňáků, které se nám ale buď pro vzdálenost nebo tetelící se vzduch nepodařilo často identifikovat. Za velkou zajímavost jsme považovali 37 racků velkých, odpočívajících na ostrůvku uprostřed jezera, v jehož okolí jsme měli štěstí na káni bělochvostou. Předtím jsme navštívili zříceninu hradu u obce Enisala, kde kromě bělořitů šedých a lovících dvou orlů nejmenších nad námi kroužila letka pelikánů bílých a potom ještě hnízdiště vlh pestrých a mandelíků hajních při silnici, která vede k těmto jezerům z města Tulcea. Odtud jsme se poslední den v Rumunsku rozhodli zkusit štěstí a bez předchozího objednání dohodnout výlet na lodi do delty Dunaje. To se nám podařilo a odpolední čtyřhodinový výjezd v šestici osob se realizoval (cena 150 lei na osobu). Svým způsobem komerční způsob plavby se pochopitelně nemohl vyrovnat tomu, který jsem zde zažil v roce 2018 s osobním průvodcem rybářem Calinem Ivanovem z Mahmudie. Na Sulinském kanálu jsme logicky moc ptáků neviděli,  ale mezi rákosovými porosty na menších kanálech, a pak hlavně na jezerech Nebunu a Fortuna, jsme mohli vidět třeba hojné volavky stříbřité a volavky vlasaté (na fotografii níže), dále ibise hnědé, kolpíky bílé, kvakoše noční, rybáky obecné, rybáky bahenní, potápky rudokrké, orla mořského, kormorány malé a samozřejmě hejna pelikánů bílýchpelikány kadeřavými, kterých bylo pospolu asi 350. Během více než hodinové plavební pauzy bylo zajímavé poznat i život v menších vesničkách delty, kterou pro nás byla Mila 23. Vcelku krotcí pelikáni jsou zde součástí vodní drůbeže (na fotografii níže) a narazili jsme tady i na mandelíky hajní, dudky chocholaté nebo břehouše černoocasého a další druhy.

268 pelkán bílý Mila 23

256 volavka vlasatá

     Přínosné bylo i oddálení se od vodního prostředí více do krajiny ve vnitrozemí Dobrudži, která je ale v části mezi Constantou a Tulceou poznamenaná stovkami vysokých větrných elektráren. Nemuseli jsme z Nävodari cestovat daleko. Hned před sousední vesnicí Sibioara při jezeru Lacul Tasaul jsou lomy, ve kterých hnízdí stovky párů špačků růžových. Měli jsme štěstí jich až 200 pozorovat opakovaně hned u silnice při sběru hmyzí potravy (jednalo se i o jistě výživné kobylky ságy) nebo i při večerním koupání v dešťových srážkách (na fotografii níže). Často vše jen z okénka auta a na vzdálenost několika metrů. Pro nás to byl jeden z nejsilnějších ornitologických zážitků celé výpravy. Mezi obcemi Mihail Kogälniceanu, Targusor, Grädina a Cogealac jsme často opakovaně narazili na mandelíky hajní, vlhy pestré, skřivánky krátkoprsté, kalandry zpěvné, chocholouše obecné, strnady zahradní, strnady černohlavé, strnady luční nebo bělořity šedé a několik sýčků obecných. Za návštěvu určitě stálo vápencové údolí přítoku do říčky Casimcea u vesničky Cheia. V kulisách tohoto prostředí upoutali nejen již tradiční mandelíci, ale náš první bělořit bělohlavý a ve vzduchu patrolující orel nejmenší. Při cestě ke skalnatému pobřežnímu mysu s římskými památkami u obce Jurilovca pak potěšilo pozorování ťuhýků menších, ostříže lesního nebo vrabců pokřovních, ale také čtyřčlenný psí doprovod celé naší pobřežní procházky, kterou okořenili opět pelikáni bílí, strnadi luční nebo dudci chocholatí.

162

     Blízkost bulharských hranic nám vnukla myšlenku zavítat také na pobřeží Černého moře i do sousední země. Lákadlem se stalo známé místo mysu Kaliakra, které se vyznačuje skalnatými desítky metrů vysokými vápencovými útesy, které do hnědých odstínů barví atomy železa. Čekání na zdejší delfíny skákavé bylo marné, ale potěšila nás přítomnost bělořitů bělohlavých (na fotografii níže), vrabců pokřovních, kormoránů chocholatých a vzdušné reje s typickými hlasy rorýsů velkých. Tělo jsme pak příjemně zchladili na nedaleké malé a zapomenuté pláži Bolata, u které se má nacházet místo s hnízdní kolonií kormoránů malých. Na její návštěvu už ale nebyl čas. I v této části pobřeží musí návštěvníci a cestovatelé počítat se stovkami větrných elektráren, které narušují jinak stále ještě relativně nedotčenou krajinu bulharské části Dobrudži. Cestou jsme m. j. dvakrát míjeli jezero Techirghiol, které omývá břehy stejnojmenného města, ale také daleko známějších rumunských černomořských letovisek Eforie Nord a Eforie Sud. Zmiňuji ho proto, že by stálo za prozkoumání jeho nepříliš na první pohled atraktivního pobřeží (ale tak na celý den), neboť jsou zde hlášené tahové výskytu plameňáků růžových nebo některých druhů dlouhokřídlých, včetně třeba vodoušů malých nebo racka tenkozobého.

230 bělořit bělohlavý samec

     Při našem pobytu v rumunské i bulharské části Dobrudži jsme nakonec zaznamenali 127 druhů ptáků (v Aradu na zpáteční cestě to byli ještě výrečci malí), což považuji za velmi pěkný výsledek (v roce 2018 to bylo 111 druhů), zejména když jsme nestihli prozkoumat pohoří Macin, kde se ještě nabízí možnost setkat se zde například s krahujcem krátkoprstým nebo bělořitem plavým. Nabídek na zajímavé ornitologické zážitky, na které jsme nedosáhli při našem relativně krátkém pobytu, je zde jistě víc. Třeba jezero Nuntasi u jezera Sinoe je známé koncentrací až stovky plameňáků růžových (např. květen tohoto roku). Ani to nemohlo však pokazit pocity z velmi jinak po všech stránkách úspěšné výpravy, při které jsme poznávaly druhy, se kterými se ve střední Evropě setkáváme velmi omezeně nebo vůbec.

 

 

Jen přihlášení mohou komentovat

Poslední obrázky v galerii

  • Strnad cvrčivý
  • Rybák dlouhoocasý
  • Rybák severní
  • Rybák severní
  • Racek stříbřitý
  • Racek stříbřitý
  • Racek stříbřitý
  • Poštolka jižní